bylo nebylo; nebo to bylo dříve?

Jako kluk jsem si řezal paže pro uspokojení z bolesti.
Až dnes chápu, že jsem nebyl, tak úplně normální.
Jen pro touhu být mezi lidmi.
Či ještě víc pro myšlenku, že bych měl mezi nimi být.
Dnes mám nejraději vzpomínky, kdy jsem byl sám.
Na chvíle bez lidí.
Na placebo tichých zákoutí.
Na malé kaktusy v malých květináčích.

Nedávno jeden vědec nadhodil, že naše duše může být součástí kosmického vědomí, kam se vrací v okamžiku tělesné smrti.
Toto vědomí může být podstatou celého vesmíru.
Asi proto mám svůj život za pouhou emigraci.
Slyšel jsem krásnou buddhistickou větu: „Vy se tady zabydlujete jako kdybyste se domnívali, že jste tady nastálo.“
Ztratí někdy uniformy svůj smysl?

Vzpomínal jsem na hliněné kuličky.
Jak jsem je rozděloval podle barev, aniž jsem si byl vědom rasistického počínání.
Zapomněl jsem je na dešti.
Rozmočily se.
Všechny barvy se promísily.
„Chyba!“ řekl mi člověk, když tu směs rozšlápl botou.
„Udělal jsi chybu!“
Věta, co se s člověkem táhne po celý život.
Zaklínadla existují.

PS.
Chybí mi hliněné kuličky.
„Chybí ti koule!“ řekl mi ten člověk.