Repelent na sváteční sny

Jednou jsem se probudil v nějaký kladenský vile u divadla pod klavírním křídlem.
Neměl jsem tušení, kde jsem se tam vzal.
Pamatoval jsem si jenom, jak jsme šli do vinárny Monika, kam vás pustili až potom, co si vás prohlédli přes okénko ve dveřích.
Bylo to tam jak ze třicátejch let.
I děvky tam byly z té doby.
Muzika přesně tak.
Houslista, klarinet, pianista a bubeník s košťátky.
Jako kdyby člověk prošel časovou smyčkou.
Světy se prostě prolínají.
Tomu se nedá vyhnout.
Následující generace vždy musí zákonitě objevit tu generaci, co byla před jejich rodiči, aby tam spatřila mnoho zajímavého.
Už jen proto, aby naštvala rodiče, kteří tu generaci pohřbili stejně jako oni teď pohřbívají tu jejich.

Vzbudil jsem se, protože jsem souložil s nějakou paní v zahradní chatičce.
U těch snů člověk nikdy neví jestli je pozorován nebo jestli pozoruje.
Možná obojí najednou.
Časoprostor šmíráků je tak ohebný.
Snadno se jde na trh s cizí kůží.
O silvestrovské noci mi v TV ukázali kdo všechno ze slavných lidí letos zemřel.
Chyběl tam jen přimíchaný smích.

„Byl evidentně opilý,“ řekl.
„Kdo?“
„Bůh.“
„Proč?“
„Tak se rozhlídni!“
„Já vidím, že jsi opilej ty.“
„A proto vím o čem mluvím.“

PS.
„Slyšel jsem, že budou tabletky, co nás učiní nesmrtelnými.“
„K čemu to bude dobrý?“
„Přibude sebevražd.“