drobné krutosti manželství

Muž právě telefonuje pro doktora.
Do sluchátka mluví o šílenství.
Žena zhroucená na chodbě u zdi přemítá o tom kam se poděla láska.
V myšlenkách potěžkává urnu toho chlapa.
Má s ním dvě děti a nic víc.
Hrobka je její.
Tak jako staré LP desky.
Kdysi při nich tančili.
 
„Vůbec ji nepoznávám,“ slyší ten jeho hlas, který ji šimral ušní lalůček.
Než začal chodit pozdě domů.
Chtěla by plakat, ale nejde to.
Na zdi se obtiskl její stín, jak zde není poprvé. Jediná náruč, která ji zbyla.
 
„Tak co mám dělat?“ zaslechne jednu z vět toho statného chlapa budícího ji ze snu.
Už sama neví kdo to je.
A kdo je ona?
Dlaždice chodby chladí.
Maminka říkala: Holka pozor! Ať ti nenastydnou vaječníky.
Ty nevinné starosti s dalekosáhlými důsledky.
 
Pořád ještě krásná s nechutí k milování.
Byla mu občas nevěrná, ale ne pro rozkoš a chtíč. Vybírala si hrubé muže aby z ní vymrdali svět, co nenáviděla.
Používala to slovo, které neměla ráda.
V těch okamžicích je vykřikovala.
Řvala.
Ti muži si mysleli, že je děvka a připadali si jako býci. Nic nechápali.
Jak by mohli, když mysleli jen na sebe.
 
PS.
„Možná byste měl přijet nebo někoho poslat,“ dělal si alibi muž, který ji kdysi přenesl přes práh s těmi nejlepšími úmysly.
Jak ráda si užívala jeho vůni.