Stačí málo a zmizíš ze světelné tabule.

Utekl jsem do antikvariátu, abych si osahal pár knih.
Majitelka se mi smála výškou svého hlasu, když jsem na prodejní pult položil několik starých čísel časopisu ABC.
„Začalo to jablkem, ale kde to skončí?“ zeptal jsem se, ačkoliv bych ji raději položil do spisů Aloise Jiráska, či starých rodokapsů, kde by bylo útulněji.
„Já mám raději hrušky,“ řekla a já byl o to víc vzrušen.
„Mohl bych vám umýt záda?“
Zapouzdřila mě odmítnutím a mě zbyli na odpoledne jen ohmatané stránky časopisů.

Doložka všedních dní.
Hráči karet namáčí prstíky do vlhké vagíny japonské společnice.
„Postranních úmyslů si nevšímej!“ Tvrdí nedělní ráno na obranu proti sestřeleným letadlům.
Kdo by honil piloty, co se katapultovali?
Za domem na staré budově s vysokým komínem klapají čápi zobáky.

Existují pointy vleklé jak válečné zranění.
Všechny uniformy světa.
Od vrátných až po generály mají v sobě něco z cirkusových klaunů.
Čím více důstojnosti se člověk snaží do toho stejnokroje vecpat, tak tím víc je to zřejmé.
Vždy, když něco pochopím, tak je to dar a nikoliv moje zásluha.

PS.
Kdekdo mi podával ruku, aby mě blahopřál.
Či to bylo vyjádření soustrasti?