Kolik bylo těch statečných?

Poručík od Armády spásy mě vytrhl tři vlasy.
Chtěl splnit nějaká přání.
Jenže s tou mojí DNA mohl těžko chtít, aby lidi přestali chlastat.
Ona je spása vůbec moc pochybnej podnik, když si skrze ní někdo na sebe navlíkne uniformu.

„Máš moc povolené struny na kytaře,“ řekl mi hroch.
Seděl ve vitríně s kuchyňským zbožím a mluvil znakovou řečí pomocí svých oušek, ale já mu přesto rozuměl.
Taky mi takhle zazpíval písničku.
Byl to takovej underground.
Vykládal mi, že byl v kráteru sopky, kde lidé s kuklama na hlavě naháněli se síťkami motýli.
Líbilo se mi mluvit taky jednou potichu.
Byl jsem vděčný mouše, co vlétla do otevřené pusy poručíka, co nás nevhodně pozoroval.
Rozkuckal se tak, že jsem ho musel praštit do zad.
Dal jsem si záležet.

Vždy mě překvapuje skutečnost.
Jako když jsem si uvědomil, že ty holky, co chodí naší ulicí, pasou cikáni z domu opodál.
Jedna z nich měla tak plachý pohled.
Když se vedla za ruce s malými dětmi, tak z ní sálala láska, která se nedá koupit.
Jen proto, že skutečnost je taková jako neděle večer, kdy už člověk cítí, že bude muset v pondělí do práce, kterou nemá rád.
Dal jsem tomu spasiteli ještě jednu herdu do zad a vrátil se k tichému rozhovoru s hrošíkem.

PS.
Nechcete si zahrát twister?
To máte fuk, že jste barvoslepý.