Ulice je něžná přes všechen ten bordel

Rád se dívám na svět kolem sebe.
Jsem alibista.
Těžko se mi vychází se světem, který po mě žádá skutečné alibi.
Jsou místa kde i hrubost zkamení.
S pachutí plastelíny na patře.
No kdo by ji neokusil, když tak krásně vypadala?
Byla škoda ji vytáhnout z obalu.
Většinou skončila v kouli nehezké barvy.
Metafora válečného světa.

Je obtížné vypnout svoji nedůvěřivost.
Ten úpěnlivý kapesník bílé barvy, který je symbolem odevzdání se.
Kdo by chtěl být za krásného slunného dne v zákopech?
Každej dělá co umí.
Sedláci to zkusili u Chlumce.

Ta holka drzými rty vyzváněla do noci podroušené písně o ideálním světě.
Byla na hraně, kdy už se dá spadnout do světa dospělých.
I přes svoji opilost držela skvěle rovnováhu.
Na zastávce autobusu postával milovník.
Mládenec s ponožkami ve slipech.
Řekl jí kotě.

PS.
Každej dělá i to, co neumí.
Ještě, že tam měl ty ponožky, když ho nakopla.