Faráři při křtu vypadlo dítě z ruky

Pustil jsem si rádio do sluchátek, kde běžely zprávy a tak jsem zachytil, jak chtějí popravit nějakého chlapíka za to, že měl poměr s muslimkou, tak si to prý žádá islám.
„Co máte proti lásce?“ řekl jsem nahlas a potkal šestiletého kluka, který se držel za hlavu.
„Co se ti stalo?“
„Miluška mě praštila dlaždičkou.“
„To ti udělala schválně?“
„Nevím,“ řekl upřímně.
„Ty jsi jí něco udělal?“

Vyslýchal jsem člověka, který dostal dlaždičkou po hlavě, ačkoli kdyby to byl dospělý člověk, tak bych ho ošetřil, a pak se ho teprve ptal na podobné nesmysly.
Někdy přistupujeme k dětem jak k potulným psům.
Myslíme si, že víme, co oni nevědí.
Nevíme, že oni vědí, co my nevíme.
Jako bychom žili na rozdílných planetách.

Pamatuji si bonbony, co matka s otcem přivezli z dovolené z Polska, a jak je rozdávám dětem z okna do ulice.
Pamatuji si matku, která říkala, že jsem pitomec, že mně pak nikdo nic nedá.
Její pravdy byly velmi přímočaré a velmi skutečné.
Ovšem já jsem ji nemohl říct: „Drž hubu!“ jak mě pak po letech říkala na moje "pravdy" má žena.
Co by se asi dělo pakliže bychom nestárli?

PS.
Cožpak nás nikdy neopustí ono dělení světa na dobro a zlo?
Dokud budou rodiče činit rozhodnutí za svoje děti pro jejich dobro, tak se to asi nepohne.