Tolerance existuje jen odsud posud

Byl to mohutný plešatý chlap.
Kdo takového chlapa někdy nepotkal?
„Nemám peníze ale jenom zbytek života,“ řekl jsem.
„Svět by se měl pořádně vykartáčovat a zbavit všech osin,“ řekl chlap.
„Mám něco podepsat? Stručná výzva mě stačí,“ řekl jsem se, protože jsem doufal, že mě nakonec podstrčí nějakou petici.
„Čerpáte z omylů "moudrých" a držíte se jich do zblbnutí,“ zasmál se obličejem, který bych raději nikdy nespatřil.
„Ale to není možný, vždyť já nic nedělám. Já nemůžu nic zkazit.“ Bráním se.
„Mnozí mají za sebou dramatické životní příběhy,“ řekl Plešoun, a z kapes začal vytahovat ostré nástroje.
Nůž, břitvu, pilník na nehty a ořezávátko na tužky ve tvaru fotbalového míče.
„Už byste mohli nechat té posedlosti Jackem Rozparovačem,“ řekl a zahrozil mi ořezávátkem.

Po každé větě se skutečně netleská.
Proběhlo mi nesmyslně hlavou.
Otázkou je otázka sama, jak vylidnit sám sebe, když na člověka padne strach.
Plešoun vytáhl z náprsní kapsy obyčejnou tužku a počal ji ořezávat pomocí zeleného fotbalového míče.
To chroustání zaplňovalo nastalé ticho.

Bezvadný hrot tužky se ukázal na božím světě.
Působil vesele.
Připomínalo mi to poslepované osudy lidí, které nikdo neznal, a přesto o nich natočili film.
„Tady!“ ukázal prstem na papír a vrazil mi do ruky tužku.
„Co to je?“
„Vaše pojištění,“ řekl Plešoun.
„K čemu?“ zeptal jsem se, ale namísto odpovědi se na jeho tváři rozlil úsměv, který doslova přetékal a tekl dál a dál.

PS.
Republikánská senátorka Iowy Joni Ernstová čelila otázkám na reorganizaci rozpočtu, a když došlo na diskuzi o zrušení poskytovaní bezplatné zdravotní péče lidem v nouzi, místo obhajoby administrativních kroků jednoduše prohlásila: „Stejně všichni zemřeme.“