V okolních ulicích své existence

„A to jsi s ní klidně šel?“ zeptal se druh druha na lavičce.
„Myslel jsem, že je to smrt, tak co jsem měl dělat?“
„No je fakt, že smrti se nedá odporovat. Já ale myslel, že jsou to jen kecy, že chodí.“
„No vona nechodí. Spíš se tak nějak plandá vzduchem.“
„A podle toho jsi ji poznal?“
„No já nemůžu říct, že bych ji poznal. Spíš to byl takovej pocit.“
„A co racionální mysl?“
„Vole!“
„A jak to dopadlo?“
„Probudil jsem se.“

„Všechno je možný. Kdopak ví?“
„No rozhodně bych něco rád věděl dřív než budu chodit o holi,“ zahleděl se muž na zadek procházející ženy.
„Už ji mám připravenou na chodbě. Nechal ji tam varhaník z kostela, co mě navštěvoval, když si zlomil nohu. Oběsil se na kříži s dopisem v kapse, kde bylo velkými tiskacími písmeny napsáno: TO MÁŠ ZA TO!“

„No bez kankánu by to nebylo vono,“ řekl chlapík, co se už jednou procházel s kmotřičkou.
„To jsou ty ostruhy, co musíš občas zasadit, aby se kobyla vzepjala a život nebyl nuda.“
„No nedá se upírat donekonečna sobě i světu, co má kdo rád,“ přikyvoval druh na lavičce v parku.
„Taky sním o tom, jak procitnu.“
„Ano,“ zasnil se obdobně jeho přítel, a pokládaje brejle na kolena, dodal: „V cukrárně plné ženských.“

PS.
HURÁ Z KRCHOVA!
Určitě i duchové mají nějaká hesla.
Hlavně aby neměli zbraně.