„Stísněné podmínky mne motivují.“
„A jak takové stísněné podmínky vypadají?“ zeptal jsem se drze uvnitř vlastní hlavy.
„Stísněně,“ řeklo několik hlasů současně.
„Vaše kapsy, pane!“ vyhrkl na mě člověk s oboustrannou tváří.
Tváří, co měl i na zátylku, jakou nosí Indové, když chtějí nabulíkovat tygrovi, že ho pořád sledují, aby je nekousl a nesežral.
Na chvíli mě napadlo, že bych se mohl stát trním.
Jen trním.
Nikoliv trnovou korunou.
Já zase nemám takové ambice.
„Vy jste darebák!“ řekl muž mnoha tváří.
Vždy se najdou lidé, kteří najdou hůl.
„Myslíte, že když se necháte potetovat, tak vás svět lepší přijme?“ zařval na mě.
„Já nemám na těle ani tečku.“
„Kdo mluvil o těle?“
„Jestli mám potetovanou duši, tak mi to musel udělat někdo, když jsem spal,“ řekl jsem poplašeně.
Chtěl jsem být zpátky ve svém snu.
Jako kluk, co v dětství tolik toužil rychle dospět.
PS.
Co jsou to ty šťastné konce?
