už se zase blíží

Krev na zástěře majitele řeznictví byla tak sugestivní, že se příchozímu málem zastavilo srdce.
„Budete si přát?“
„Srdce,“ řekl muž ztěžka. „Vepřové.“
„To je skoro jako to naše,“ řekl chlap, který se snažil nasoukat do kostýmu salámu.
„Je deprese pochybnost?“ zeptal se přes rameno než vklouzl do obsahu.
A pak pomalu zatahoval zip na slupce salámu v němž mizel a jakoby pro sebe si říkal: „Myslím, že bylo dobrý, že byla doba kdy měl dělník taky jednou navrch. Nevím k čemu to bylo dobrý, ale určitě to mělo být. Jinak by to přece nebylo.“
A to slůvko nebylo zakončily jeho oči v průzoru velkého salámu.

„Co to bude dál?“ Zapěl majitel obchodu a krev na jeho zástěře byla jak červánky.
„Vepřové koleno,“ řekl zákazník. „Prosím přeseknout!“
A majitel tedy vzal mohutnou řeznickou sekyru a rozpřáhl se.
„Jak chcete označit vraha? Kainovo znamení se moc neosvědčilo. Nebo ano?“
A řezníkovo Ano se rozčíslo v tom úderu.
Zazvonil zvonek u dveří, jak salám vycházel na ulici a zákazník pocítil, jak ho škrtla rozdrcená kost na tváři.

„Když je člověk magor, tak to nemůže mít druhým za zlé,“ řekl zadumaně majitel obchodu a zabalil koleno do papíru a jen gestem vyzval zákazníka, aby se nahnul přes pult, kde zakrojil kolečko klobásy a pořád ho jen tak beze slov vzýval, aby otevřel ústa a pak mu vložil na jazyk to kolečko klobásy jako ptačí zob pro ptáka Fénixe.
Na to sepjal ruce na svém pěkném břiše a zahlaholil: „Veselé Vánoce.“

PS.
Jenže v hlavě to zaznělo prapodivně.
Jak čekání na kulku.