K slunci blíž, ale hlavně bez navoskovaných křídel

PŘINESLA JSEM TI VEČEŘI.
Řekla, když ho vzbudila ve tři hodiny ráno.
Krkolomně ji odpouštěl, i když nebylo co.
Byla to jen taková jejich hra, kterou se bavili posledních sto let.
Na zápěstích zůstaly nějaké jizvy, ale ty zakryjí rolexky.

Chodil kolem horké kaše.
Bál se, že do ní spadne.
Pojistil se velkou lžící a korkovými splávky v kapsách.
Kamkoliv se dá utéct už jenom proto, aby člověk zjistil, že se nikam utéct nedá.
Život je past.
Až do smrti.

Cítil se celofánově.
Trochu jako bonbón na vánočním stromečku.
„Žijeme zmatkem krucifixu. SEM TAM. Přesně jak se to píše na dveřích,“ vykřikl na ženu, která ho polila vařící polévkou.
Dva policajti pod oknem naslouchají jeho křiku se špinavým sněhulákem za zády, který se směje.
Je to prostě past tenhle život.

PS.
Chceš říct, že jsi nikdy nepsal Ježíškovi?