Ul'il'om tel bachtal'i čercheň

„Když se někdy sejdeme s příbuznými nebo se známými a my, co jsme zažili válku, náhodou začneme na ty doby vzpomínat, říkají mladí: „To muselo být hrozné! Jak jste vůbec mohli v tom strachu a v té nejistotě žít? Jak jste vůbec přežili?“ Nevím, těžko bych dovedla dokonale hodnotit naše tehdejší pocity a stavy – ale myslím, že my Romové jsme vždycky všechno brali jako řízení osudu, proti kterému člověk nic nezmůže.

So kampel te avel, oda ela – Co má být, to bude.
So o Del dela, oda ela – Co dá Bůh, to bude,
So tut hin dino, ňiko tutar na lela – Co je ti souzeno, nikdo z tebe nesejme.
Marel o Del marel, kas korkoro kamel – Trestá Pán Bůh, trestá, koho se mu zachce.

A proto, i když jsme plakali a trpěli, věděli jsme, že to tak má být, tak a ne jinak, a proto vlastně můžeme být spokojeni. Na druhé straně i ta nejdelší doba se rozpadá na nekonečné množství „TEĎ“ - a my jsme každé „TEĎ“(...)“