Deník z roku 1918

Deník z roku 1918

Anotace: Příběh o uvězněném člověku, odehrávajíc se za vzniku 1. republiky

Jsem tady, abych vám vyprávěl svůj příběh. Vlastně nejsem. Nebo vlastně nebudu. Sedím tu v cele a beznadějně civím do deníku se žlutými listy. Zrovna teď do něj píši. Nevím jak a za co jsem se sem dostal. Nic si nepamatuji. Jediné co v tuto chvíli vím je, že tento deník schovám, ač nevím kam ukryji tento deník někam hluboko do zdi ať se nedostane do rukou tě prevítů co mě tu vězní. Očividně nechtějí abych zemřel jelikož tu mám trvalý přísun vody, každý den mi ji nosí. s potravou to je horší, doslova tu umírám hlady. Chtějí abych trpěl. Nevím kolik hodin nebo dnů mi na tomto světě zbývá, ale vím jistě že až mě z této plísní páchnoucí polorozpadlé cely vyvedou, neudělají se mnou nic co by se mi líbilo, ba naopak. Pochybuji, že se tento deník dochová a přežije několik let ve zdi od roku 1918, přece jen dnešní deníky toho moc nevydrží obzvlášť ten můj, který už mám pár let. Pokud tyto zápisky čtete tak ho očividně někdo nalezl nebo byl dokonce převeden do knihy, ale to moc předbíhám, budu však doufat, že někdy nalezen bude.

Můj příběh začíná v zákopu.Byl jsem ve válce zákopové jako voják, jenže jsem byl postřelen do ruky.Naštěstí mne nalezl doktor a ošetřil mne.
Byl jsem převezen do Pražské nemocnice. Sám tomu nemohu uvěřit. Nevím kde přesně, ale v té chvíli jsem byl rád, že jsem na takovémto bohem požehnaném místě. Po krátkém vyšetření, tím myslím přibližně půl hodiny, mi bylo doktorem samotným sděleno, že už se nejspíše do války nevrátím. Ano dostal jsem dvě kulky do ruky, naštěstí proletěli skrz. Abych byl přesnější byl jsem zasáhnut do zápěstí. Měl jsem pár zápěstních kůstek polámaných, ale už to téměř nepoznám. Noha na tom byla výrazně hůře. Abych to zkrátil, byl jsem kousíček od jejího amputování. Nejspíše jsem na ni nešťastně spadl když jsem byl zasažen. Noha se také víceméně zotavila, ale občas na ni kulhám.

Poté co jsem byl propuštěn z nemocnice byla potřeba najít si nějakou práci. Bylo to dosti jednoduché, jelikož muži byly na práci velmi vyhledávaní , vše nemohly dělat ženy. Dostal jsem místo v jednom obchůdku, jmenoval se Baťa. Byl to obchůdek s botami a naučil jsem se tam tak trochu šít boty, ale nenaplňovalo mě to jako má předešlá práce, ale přišlo mi nezdvořilé remcat v toto válečné období. Jednou když jsem si to kráčel z práce domů oslovil mě nějaký muž, Zpočátku jsem se lekl, že je to nějaký zloděj, ba i mafián, ale podle jeho klidného hlasu jsem poznal, že nemá plány mi uškodit a nebo udělat větší ztráty na zdraví.
Zeptal se mně jestli bych nechtěl samostatný stát. Myslel jsem si, že si ze mě dělá legraci, ale podle jeho seriózně vypadajícího obličeje a klidného hlasu jsem usoudil, že to tak není. Řekl jsem, že ano, protože jsem už nad tím pár večerů přemýšlel. Po mé odpovědi mi podal lístek a odešel. Neudělal žádné gesto. Neřekl na shledanou. Nic mi neřekl.
Podal mi lístek papíru a prach obyčejně odešel. Na papírku stálo místo setkaní, to zde nenapíší ze svých osobních důvodů. Na tomto místě mi bylo sděleno, že se plánuje vytvoření samostatné Československé republiky. Nechtělo se mi tomu věřit. Už nebudeme součástí toho ničemného Rakouska-Uherska!

Náhle jsem se dostal do kruhu dění. Seznámil jsem se s panem T.G Masarykem.. Pan Masaryk byl na mne velice hodný. Měl takové přátelské oči, že jsem ani na chvilinku nepomyslel na to, že bych mu nevěřil. Přivítal mne ve společnosti, která usiluje o samostatný Československý stát. Viděl jsem tu i pana Edvarda Beneše, jenž nás prý bude zastupovat na Francouzské Mírové konferenci, která se připravuje . Tato skupina určitě existuje déle, alespoň tak si to myslím. Nikdy před tím by mne nenapadlo, že budu stát mezi lidmi, kteří se zaslouží o vznik samostatného státu. Dokonce jsem se podílel na vymýšlení vlajky. Jen to mělo malou nevýhodu. Upřímně byl jsem nadšen, že mezi těmito lidmi jsem, ale bál jsem se o sebe více než před tím. Strachoval jsem se, že někdo zjistí, že se o toto pokoušíme a bude se nás chtít zbavit. Proto jsem vždy když jsem ze setkání odcházel, což bylo vždy kolem půl sedmé, a venku byla tma, lidově řečeno „Jak v pytli“, dával jsem si pozor zda- li mne někdo nesleduje. I přes to, že jsem kontroloval jestli se mi nějaký záškodník nesnaží ublížit jsem měl takový divný pocit. Jako by mne někdo sledoval. Jako by mne sledoval kamkoli jdu, do práce, domů, do obchodu, prostě kdekoli.Ač jsem měl tento pocit neustále co jsem se ukazoval na veřejnosti, nechtěl jsem se vzdát té myšlenky, že když svůj strach překonám tak se zapíši do dějin a podaří se naše plánované dílo !

Poslední co si pamatuji je, že jsem se procházel po ulici, nedával jsem pozor jako obvykle, protože jsme si chtěl odpočinout od všech starostí a užít si volna. Sedl jsem si na lavičku a díval jsem se na slunce a na krásné baculaté mráčky. Poté mne zaskočila ukrutná bolest hlavy.A objevil jsem se tu. Pod zámkem. Slyším kroky. Toto bude nejspíše mé poslední napsané slovo.

Doufám, že se mým bratrům podaří vytvořit samostatný československý stát.

Vítězslav Provázal roku 1918
Autor Vitus Ropie, 26.12.2018
Přečteno 257x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter