Vykořenění slovanské Tradice

Následující kritika židokřesťanské Bible nevychází z pozice ateismu. Nemá ovšem nic společného ani s teismem či s jakýmkoliv náboženstvím, ani s vírou ve všemohoucího Boha. Jejím východiskem je pochopení pravé duchovní cesty, jak o ní učí věčná Véda. Véda je prvotně vědění o tom, co zůstává skryto smyslům i nevědoucímu rozumu. Nepředkládá člověku k uvěření to věčné, co náleží Duchu, nýbrž skrze mystéria křesání jiskry světla, z níž vzejde plamen poznání prostřednictvím pronášeného Slova, iniciuje duši člověka, aby se povznesla ke své božské podstatě pravého Já (sanskrt: átma), aby prostřednictvím křestu ohněm rozevírajícím hradbu iluze hmotného světa člověk pochopil, že toto tělo není mé pravé já, ale teprve vniklý průzor mezi balvany světského lopocení ukáže probuzené mysli, jak poznat sám sebe a kde se nachází Pravda, jejíž podstata leží mimo smysly vnímatelný svět.

Cesta pravého poznání není dostupná každému, proto jediným vhodným předmětem uctívání je poznání samo. Z něho pramení úcta k moudrosti duchovních mistrů, nejvyšších autorit, neboť oni získali dar poznání cestou odříkání, učení a vyššího vzdělání. Nemůže proto jít o dar víry seslaný z nebes. Do nikoho nevstoupí poznání jako Duch svatý tím, že uvěřil v Boha a vzplál k němu žárem mentální lásky. Tento křesťanský přelud je pravým opakem poznání a svědčí o tom, že podstata Bible jako svatého Písma židokřesťanského náboženství směřuje k uvržení lidské duše do temnoty nevědomosti, uctívání vůle zosobněného Boha a jeho kněžských vyslanců na zemi potom k zotročení samotného člověka.

Zrození mesiáše

Védská tradice nehlásá příchod žádného spasitele lidí. Pozdní indické učení Véd sice uvádí Avatara jako jednoho z mnoha božích inkarnací, jehož úkolem je obnovit mezi lidmi přirozený řád poté, co se zvrhl ve zvůli mocných a světských vládců. Nemá to ale nic společného se spásou lidských duší, protože Védy jasně osvětlují princip nesmrtelnosti jako reinkarnaci duše a její cestu vzhůru či dolů podle karmických důsledků jejího počínání ve fyzickém těle.

Historické panoptikum spasitelů povstává teprve kolem 5. století př. n. l. a jeho prvním představitelem byl Buddha. Je těžké odhadnout, co vedlo v této době k nástupu mesianismu. Snad se védský systém varen (společenských tříd) a ášramů (životních stádií) znesvětil poklesnutím duchovních vrstev (bráhmanů) a vládců (kšatrijů) tím, že si uzurpovali své mocenské a společensky nadřazené pozice v rodové linii bez toho, aby plnili povinnosti a podmínky, které se na tyto společenské třídy tradičně vázaly. Nesporný je i fakt, že védské učení dosud tradované pouze ústní formou a předávané v linii mistrů a jejich žáků vykazovalo stále větší trhliny v důsledku ztráty paměti i schopností jeho nositelů.

Zjevení Buddhy (Bódhisattva – ten dobrý) přináší proto každému člověku novou cestu poznání, která ho má očistit a vysvobodit ze světského utrpení. Tato cesta již nesměřuje ke ztotožnění falešného a hmotnou iluzí zmateného já (duše) s vyšším Já (Duchem) reprezentovaným božskou kvalitou (átman) v člověku, jak učí Védy, protože nesnadnost takového cíle podepřená tvrdou askezí a jogínským sebezapřením vyvolává v nitru člověka jen další utrpení. Proto bude existence átmanu napříště popřena a nová cesta probuzení bude tak přístupná všem plebejcům.

S úžasem můžeme sledovat, jak všechny mesianistické snahy vedou přes zjednodušení až popření prastarých, byť polozapomenutých, pravd o vyšším původu člověka k praktickým pravidlům jednání a k jejich vynucování vyššími autoritami. Novější biblický mesiáš nakonec obrací tradiční védské učení v jeho pravý opak, jako donucovací prostředek nastoluje bohabojnost (strach z přízemního – chtonického božstva) a z lidské duše dělá kořist sklánějící se v pokoře před všemohoucím Bohem (Demiurgem – stvořitelem hmotného světa).

Původ a účel judaismu

Ježíš Kristus coby Spasitel duší ovšem nebyl součástí židovské víry v Hospodina zástupů. Pokud má židovský Bůh nějaký spasitelský význam, jde o mesianismus zvrácený ve prospěch temných sil panujících nad lidskými dušemi. Nejblíže pravdě o původu židovství jsou patrně ti, kdo tvrdí, že židé s jejich údělem “vyvoleného národa“ a s tvrdým, přikazujícím a trestajícím Bohem za zády jsou dílem egyptských kněží (hierofantů). Žid byl vyčleněn, shromážděn v izolaci (v poušti) a vychován jako kupec, penězoměnec a lichvář na základě dosud neslýchaného a věčné Védě na hony vzdáleného učení, které dostalo název Tóra. (Původně Thora: Na egyptský původ slova a názvu tohoto židovského Zákona poukazuje spojení Tho(vt)Ra. Egyptský bůh Thovt nesoucí měsíční znamení je ztotožňován s řeckým Hermem, který je bohem obchodu, lsti a podvodu. RA znamená sluneční bůh a védské světlo poznání, zde se ovšem jedná o pouhý šalebný odraz Měsíce.)

Úkolem židů bylo pronikat na svých obchodních cestách do duchovních center národů světa, které dosud neztratily svou velkou Tradici podepřenou védským věděním a přirozeným uspořádáním společnosti. Cíl takového počínání je zřejmý: Vyvrátit, nalomit a podrazit všechny duchovní pilíře védských společenství, vnést mezi lid nesvár podepřený chtivostí po hmotných statcích a lačností po zlatě, a tak připravit půdu pro ovládnutí světa z centra dosazenými vládci podle vůle samozvaných duchovních elit a jejich plánu globalizace. (V dnešní době získal uvedený plán příznačný název: Biblický projekt. Tentýž proces globalizace vládnoucí moci využívající finančních oligarchů jako nástroje k ovládání lidu a jeho udržování v nevědomosti je bohužel stále aktuální.)

Rané křesťanství a odpor gnostiků proti židovství.

Jakkoliv se judaismus opíral o nízkou inteligenci židů pocházejících z cílevědomě vybraných zástupců semitských kmenů, začalo mezi ně z východu pronikat Buddhovo mesianistické učení společně s pozůstatky védských rituálů a křestních obřadů „vykřesávání jiskry poznání“ ze dvou pašijových kamenů za doprovodu védských hymnů. (V sanskrtu se nazývají tyto křestní kameny „pášyá“ a symbolizují dvě podstaty, duální činitele hmotného světa, světlo a temnotu, nebesa a zemi, jin a jang, při jejichž „odražení“ se v otevřené štěrbině rozezní základní „tón života“ – „brahma“, slovo – doprovázející člověka na cestě k poznání.)

Jelikož si tito bratři v křestním obřadu gnose (poznání) začali říkat křesťané, vzniklo v Judeji gnostické hnutí raného křesťanství, které se nesmiřitelně vymezilo proti Tóře i podstatě židovství. Prvním mesiášem a duchovním otcem gnostiků byl Jesous Chrestos, ten Vystoupivší – Buddha (v Bibli je uveden jako Lucifer – ten Světlonoš z východu). Zakladatel vlastního gnostického učení se jmenoval Simon Mag a svými žáky byl nazývaný „Kristus“.

Jeden z doložených gnostických výkladů stvoření světa hovoří o zrození dvanácté mocnosti Pleromatu (plné a završené podstaty veškerenstva) jménem Sofia (Moudrost), která se chtěla vyrovnat Stvořiteli tím, že bude plodit jako On (ten nezrozený) čistou emanací bez spojení s Otcem. Sofia totiž nevěděla, že pouze Stvořitel, který je počátkem všeho, je schopen sám plodit. Sofiina volba znamenala tvůrčí poklesnutí na spodní úroveň nevědomé duše bez oplodňující funkce Ducha – Otce. Mohla tedy dát povstat pouze něčemu odpovídajícímu jejím schopnostem – neforemné substanci bez řádu. Tak se potratem zrodil Jahve (Jaldabaoth – syn chaosu, tj. Demiurg, Tesař hmotného světa, védsky Tvaštar, tvašati = tesati). Sofiin nižší stav nemající již nic společného s moudrostí dostal jméno Porneia (řecky smilstvo, viz také dnešní pornografie).

Sofia nad potraceným plodem hořce zaplakala i zželelo se Stvořiteli jejího trápení a vyslal k její útěše Krista a svatého ducha pro zformování a napravení Sofiina potratu.

Jelikož gnostické zvěstování spásy cestou poznání vyššího Člověka hrozilo návratem židů k východní védské tradici a zmařením biblického projektu, byli projektanti nuceni sepsat nový zákon Bible, jímž by se takovéto „herezi“ učinila přítrž. Je úchvatné odtušit, jak se výše zmíněný mýtus o úpadku moudrosti a jejího vzkříšení z pokleslých hlubin světské domýšlivosti promítl do vykonstruované biblické legendy o narození Ježíše. Ježíš Kristus je zde synem čisté a neposkvrněné bohorodičky, zplozený bez početí fyzickým otcem v těle panny Marie jako Bohem seslaný Spasitel všeho lidstva – přitom se jedná o neforemnou substanci bez řádu coby smyšlený literární útvar, jemuž teprve rituální usmrcení a následné fyzické vzkříšení (zformování) dalo povstat na věčnosti. Z tesaře Demiurga se stal Josef – také tesař a muž Marie, který nemá s jejím plodem nic společného, neboť Ježíšův pravý otec je Jehova, chtonický židovský Bůh Jahve. Stejně bezduchá (tj. bez Ducha) je i celá moderní společnost hlásící se k dědictví křesťanské kultury, jež ve své marnivosti nakonec popřela.

Kořeny indoevropské duchovní tradice

Tak si poodhalme, jaká je podstata tohoto světa. To dokonalé bylo na počátku. Věčné, nezrozené, všeobsahující v podobě nekonečných možností, nejvyšší inteligence, absolutní Pravda. Něco tak obrovského a nezávislého na zničující síle času není možné pochopit. Svět vznikl emanací Stvořitele, vysršením jeho vnější energie jako manifestace všeobsáhlé myšlenky. Tato manifestace, zhmotnění představy Nejvyššího, ovšem už není Stvořitel sám. Co nám však zanechal jako částečku sama sebe, je átma, Duch v nás, který je s ním co do kvality stejnorodý, nikoliv však totožný v jeho nekonečné a věčné podstatě.

Každý živý tvor je nositelem átmanu, člověk i poslední mravenec. To však neznamená, že jsou jedno a totéž. Smyslem poznání sama sebe, svého vyššího Já, proto není stvrzení názoru, že jsou si lidé (před Bohem) rovni. Pomineme-li vyšší humanoidní formy života (v mnohých učeních popisované bohy či polobohy), je naprosto jisté, že z hlediska schopnosti poznání duchovní podstaty světa se lidé od sebe liší minimálně trojím založením (jak můžeme zjistit v bráhmanské, buddhistické, gnostické ale i řecké filosofii): Pneumatici (lidé duchovní žijící v kvalitě dobra – sanskrt: sattva-guna), psychici (lidé duševní žijící v kvalitě vášně – sanskrt: raja-guna) a hylici (lidé tělesní žijící v kvalitě nevědomosti – sanskrt: tama-guna).

Hmotný a našimi smysly vnímatelný svět podléhá dvěma základním silám působícím jako přírodní zákony, které jsou příčinou pohybu a změny. Jako takové plní funkci času (kálí), čili procesu destrukce, zamlžování věčné (neměnné a bezčasé) podstaty stvoření a vytváření iluze (mája). Známá průpovídka „změna znamená život“ vyjadřuje podrobení se toku života, ponoření se do jeho rozbouřených vod, jimiž jsme zmítáni (ohýbáni) ze strany na stranu. Tato světská dualita je vyjádřena různými duchovními a filosofickými školami, jež jim dávají různá od sebe neodlučná jména: Nebesa a země, jin a jang, mužský a ženský princip, řád a chaos, apollinský a dionýský princip.

Obě mohutnosti doléhají na člověka drtivou silou jako dva tvrdé kameny, pod nimiž se lidská duše i celá společnost ohýbají a vlní jako had. Tomu odpovídají i cyklické změny společenských systémů oscilujících mezi řádem a chaosem, podrobeností a svobodou, povinností a libovůlí. Tyto hadí ohyby neznamenají cestu k poznání toho, co je pro člověka dobré a co zlé, ale představují mámení (sanskrt: máya), v němž se potácíme z jedné krajnosti ke druhé. Symbolem většiny chtonických (podzemních, temných) náboženství je had v mnoha podobách. Pravé poznání vyžaduje odsunout od sebe oba balvany hmotné existence, vytvořit mezi nimi mezeru, otvor, hmotou nedotčený střed, mezník vší marnivosti, jímž k nám začne pronikat světlo poznání, základní tón života.

Védský obřad křesání o sebe dvěma pašijovými kameny symbolizuje proces překonání gravitační síly mezi dvěma masami hmotné podstaty, z jejichž odražení vzejde jiskra a posléze plamen poznání, pokud se člověk dokáže vnitřně odpoutat. Nastává tak křest ohněm za doprovodu védských hymnů, jimiž se otevírá cesta k vyššímu Člověku (sanskrt: Puruša) a iniciuje intelektuální intuice, hlas svědomí a vhled do vyššího kosmického principu. Pašijový křestní obřad znamená obětování falešného a smysly rozpolceného já (egoistické duše) ve prospěch jednoty pravého Já (sanskrt: Átma) a splynutí mysli s nejvyšším Otcem – Duchem (sanskrt: Paramátma), který je příčinou kosmického řádu veškerenstva. Z nalezeného středu duchovní jednoty pak vyrůstá strom poznání, z jehož plodů teprve nabudeme schopnost rozlišovat dobro od zla.

Křivá zrcadla Bible

Ani oficiální interpretace vzniku křesťanství nepopírá, že se počátky tohoto „spásného proudu“ vyznačovaly zarputilými spory o „duchovní kořen“ křesťanství personifikovaný božskou dvojicí Otec – Bůh a jeho Syn – Spasitel. Pozadí těchto sporů a jejich nesmiřitelnost dotvářel dnes již doložitelný fakt, že Ježíš z Nazaretu je literární podvrh. Dokonce ani vesnice Nazareth v době údajného Ježíšova narození neexistovala. Byla vystavěna až ve 4. století n. l. ve spojitosti se stvrzením biblického kánonu katolickou církví.

Fanatické sekty uctívačů Ježíšova kultu oděné do černých kápí a rozsévající na středním východě strach, smrt a rozkol v řadách představitelů staré „pohanské“ tradice (za tiché podpory starověkého Říma) v mnohém připomínaly dnešní „černé šiky“ radikálních islamistů operující v Islámském státě (za tiché podpory USA). Dílem jejich ďábelské nenávisti a nesmiřitelnosti se vším, co vyjadřovalo „starý svět“ a védskou duchovnost, došlo k vypálení Alexandrijské knihovny, světového centra starověkého vědění, a k systematickému ničení kulturních pokladů Védské minulosti celé planety Země.

Tento temný a podsvětní akt prováděný pod chtonickým kultem Demiurga, „výrobce hmotné tíže a ničitele duchovního světla“, je dnes křesťany převracen a oslavován jako vítězství světla nad temnotou, pokroku nad zaostalostí, jako příchod nové životaschopnější formy člověka vedené vegetativním pojetím lásky k Bohu, pokorou, strachem a bohabojností, jako vítězství člověka trpícího pod kletbou dědičného hříchu nad člověkem poznávajícím sama sebe, nad člověkem osvobozeným od tělesných žádostí, nad člověkem duchovně probuzeným, znovuzrozeným ve svém pravém Já (brahman = člověk dvojzrozený) a pravdu hledajícím.

Nedávno odkryté svitky gnostických textů (viz archeologická naleziště v lokalitě Qumránu a Nag Hammadí, především pak zde nalezené gnostické galilejské Tomášovo evangelium) dokazují, jaká byla intelektuální metoda židovských tvůrců a pisatelů Bible, onoho kánonu všech křesťanů. Jedná se o metodu zlomyslného a pomlouvačného překrucování idejí původně vedoucích k duchovní obrodě člověka, o uchopení tezí a výroků gnostiků raného křesťanství a jejich následnou parafrázi do falešného, zhmotnělého a převráceného obrazu. Celý postup výroby biblického znázornění světa a člověka v něm se podobá odrazu reálné skutečnosti v soustavě křivých zrcadel, kde se z pravého stává levé a kde jednotlivé formy vyvstávají v deformovaných až zrůdných obrazech.

Premiantem „školy křivého zrcadlení“ pravdy byl jistý Hippolytus, otec katolické církve žijící v druhé polovině 3. století našeho letopočtu. Jeho traktát Refutatio (Vymítání všeho kacířstva), objevený ve východních archivech roku 1842, názorně ukazuje, jakým omračujícím a hadím stylem lživého plagiátorství se původní výroky a fráze křesťanských gnostiků, především pak zmíněného Simona Mága, odrážejí ve slovech fiktivního Ježíše Krista a v celém „duchovním odkazu“ Bible. Neprůhlednost, mnohoznačnost, materialisticky zavádějící podobenství, a především zlomyslná a od pravého poznání dobra odvádějící řeč parabol zatemňuje a doslova vymazává ze světové scény sílu védské moudrosti – první to cíl odsouzený židovským náboženstvím ke smrti zapomenutím a násilným vykořeněním ze srdcí lidí.

Z pašijového křesání jiskry poznání a duchovního znovuzrození člověka povstávajícího z „hrobu nevědomosti fyzického těla“ se tak stala fyzická lidská oběť a její vzkříšení a nanebevstoupení (viz pašijový týden velikonoc). Ze stromu poznání a Ducha vznášejícího se nad temnými vodami, jimž vládne had žádosti a jeho chtonické kulty, se stal zapovězený strom poznání a prvotní hřích, přičemž had je nyní ten, kdo zlomyslně svádí člověka požít zapovězené plody poznání.

V tomto výčtu by bylo možné ještě dlouho pokračovat. Podstatné ovšem je, nakolik „sám smysl řečeného slova je zde (v Bibli) náboženským negativem Védy – totiž slovem, které otevírá život a budoucnost, pochopeným ovšem obráceně, coby posvátná a spásná lež.

Člověk podle židovského Demiurga

Bůh vyrobil člověka z hlíny, vdechl mu život a k tomuto zvířeckému projevu existence přidal jako závdavek vědomí sama sebe coby nedokonalý obraz boží prozřetelnosti. Obdařil ho duší, jejímž prostřednictvím není ve své prvotní dětské nevědomosti s to pochopit vyšší princip života ani docenit blaženost ráje, kam byl původně zasazen. Proto mu byly zapovězeny plody stromu poznání, neboť jeho dosud nerozvinuté poznávací schopnosti nemohou pochopit Pravdu v jejím pravém významu a riziko, že by se ve své přízemní zabedněnosti mohl chtít rovnat Bohu a vzplanout pýchou, bylo veliké.

Bůh Stvořitel jako Hospodin zástupů se tak dostává do role Demiurga (výrobce) lidské bytosti, kterou bude nutné nejprve vzdělat, vychovat a podrobit křestu ohněm, aby především dospěl k pokoře a bázlivé odevzdanosti vůli boží dřív, než bude připuštěn k blaženému životu na věčnosti a přijat do božího království. Tato výchova nemá už nic společného s probuzením vyššího Člověka, protože náš člověk byl vyroben podobně jako Frankenstein, nebo lépe židovský Golem, jehož hliněné tělo oživuje pověstný šém. Tento šém či grál života mu může být Demiurgem kdykoliv odejmut, čímž se vyjadřuje absolutní moc židovského Boha nad lidským životem.

Onen falešný křest ohněm jako očistný plamen (viz také upalování kacířů) byl uvalen na člověka poté, co na radu Hada, Satana či falešného Světlonoše (Lucifera) požil plody ze stromu poznání. Podle naivních vykladačů Bible mělo jít o plán ctižádostivého cherubína (padlého anděla, ďábla) na urychlení duchovního prozření člověka, k jakému jeho praotec a pramáti v podobě Adama a Evy nebyli vůbec způsobilí. Ve skutečnosti celý smysl knihy Genesis směřuje k popření pravé božské podstaty člověka a k jeho odcizení od svého vyššího Já (átma), k popření existence Ducha v nás coby částečky absolutna, oné elementární jiskry zažehnuvší oheň poznání každé individuální duše a odrážející kvalitativní podstatu věčného a nezrozeného Stvořitele vesmíru.

Ze zlomyslně převrácené cesty poznání a duchovního znovuzrození Člověka se stal symbol smrtelné oběti fyzického člověka jako syna božího na kříži. Tato smrt má být zažehnutým plamenem spásy budoucích generací křesťanů prostřednictví Nového zákona Bible a pojídání těla a krve Páně při křesťanských kultovních obřadech (dříve krvavá oběť beránka ve prospěch hadího kultu židovství). Podobně, avšak v ještě mnohem zrůdnějším provedení, je prováděno očištění duše kacířů jejich upálením v plamenech fyzického ohně. Tato drastická a krutá smrt symbolizuje nesmiřitelnou nenávist katolických kněží k jakékoliv herezi osvětlující temné kořeny křesťanství a představuje nemilosrdné vymítání pravdy v srdcích těch, kdo opravdu povstali k výšinám Ducha a vzepřeli se křesťanské nevědomosti.

Závěr

Pro vyjádření závěrečné myšlenky si vypůjčím slova Jana Kozáka z úvodu k jeho českému vydání Hippolytovy knihy „Vymítání všeho kacířstva“:

Jen díky novému poznání kořenů indoevropské duchovní tradice a kritickému zhodnocení křesťanství je možné spatřit, jak všechny negativní a zkázonosné rysy, které v sobě současná křesťanská civilizace nese, jsou pevně svázány a vycházejí jakoby z lůna toho židovského činu, který Bibli vytvořil, a jak právě zde leží kořen té ideologie omylu, která dnes rozrostlá do obrovského stromu potřebuje a spotřebovává stále víc a víc a nic za to nedávajíc (neobětujíc) míří radostně a „pozitivně“ do záhuby.

Dnes už nemůže být pochyb o tom, že má-li lidstvo nastoupit cestu obrody a osvobodit se z otrocké sklíčenosti pod vlivem hadího jedu „spásných andělů“ a vyslanců parazitické Hydry moci podepřené penězi a hmotnými zisky, musíme se vzpřímit a vymanit z pout oné novodobé ideologie, z jejíhož systému hodnot vzešel současný marasmus, byť zrovna to nebyl její záměr a mnozí křesťanští myslitelé z ní svého času dokázali vytěžit mnoho dobrého. Nicméně o jejím vnitřním rozporu týkajícím se nejhlubší podstaty Kosmu dosti přesvědčivě promlouvá i současné nastupující schizma v katolické církvi vedené papežem Františkem, jemuž konzervativní kněží symbolicky nasazují trnovou korunu kacíře.

Bibli ani plody učení uctívačů Ježíše Krista patrně nestihne stejný osud, jako pokladnici védského vědění, jejíž obsah shořel v ohni katolických vymítačů Ďábla. Nicméně místo, kde by se obrodné vyhoření vyhnívajících trámů a pilířů židovského příbytku zla dalo očekávat, se nachází v myslích těch, kdo ještě neztratili smysl pro pravdu a vyšší poznání.