Šance

Anotace: Nic moc v tom nehledejte, ale opravdu bych ráda znala názor - plánuju to jako dárek k narozeninám :))

Dej mi šanci ukázat ti, co nikdo před tebou neviděl. Ráda bych tě zde provedla, navštívíš místa, o kterých se ti ani nezdálo a já budu pouze doufat, že v tobě něco zanechají. Budeš překvapený, možná vystrašený a pevně věřím tomu, že na konci cesty i spokojený. Na některá místa nevstoupila lidská noha desítky, ne-li stovky let a z jiných se málokomu podařilo vrátit. Ale to bych předbíhala.
Abychom se někam dostali budeme muset na konec chodby, kterou vidíš za mnou. Zdá se nekonečná, možná taková skutečně je, ale nenech se zmýlit – zde vše klame. Chceš-li se na pár chvil opustit toto místo a své starosti, pak neztrácej čas a pojď za mnou.
Ten zvuk, to se jen zavřely dveře, už toho také hodně pamatují. Určitě sis všiml, že jsou vyřezávané. Zachycují některé významné události pro tento dům, později ti o něm povím víc.
Pokaždé mě uchvátí ty obrazy na stěnách, ten klid, který narušuje jen zvuk našich kroků. Jen se sám podívej, je to jako procházet dějinami – více i méně známými. Támhle je Napoleon a kousek od něj Caesar, kdo by je neznal, že ano? Leč některá místa a události se před lidmi tajila, těžko říci proč. Ani ti nejstarší si již nevzpomínají a nalézt odpověď v knihách se zdá nemožné. Police knihovny lemují celou místnost až do stropu, čítá na tisíce svazků a mnohé z nich jsou psané neznámým jazykem.
Znáš mýtus o Atlantidě? Podívej, to je její obraz, byla skutečná – vše co zde najdeš bylo nebo je skutečné.
Proč ten zamyšlený výraz? Prohlížíš si dveře, které jsou mezi obrazy a přemýšlíš kam vedou a proč je jich tolik? Nevím, jestli bych ti o tom měla říkat, jestli bych ti to měla ukazovat, ale... dnešek patří jen tobě. Dal jsi mi šanci, tak ji využiji.
Většina dveří vypadá podobně, to sis určitě všiml, liší se jen v maličkostech, jako je klika nebo jen pohled draka, který je nad dveřmi vyobrazen.
Nakoukněme do těchto dveří, co se za nimi skrývá. To zavrzání značí, že je již dlouhou dobu nikdo neotevřel. Těžko říct proč.
Je krásná a svěží noc. Obloha je jasná. Před námi, za loukou, se rozprostírá vesnice, kterou obklopuje zlověstný les. Slyšíš výt vlky? Přicházejí. Jsme na špatném, moc špatném místě. Zůstaneme zde jen pár chvil a nebudeme se přibližovat k vesnici a už vůbec ne k lesům.
Koluje legenda o Bestii noci. Kdysi, ještě v dobách Keltů se zrodila legenda o bájné bytosti, která žila s vlky. Po jejich vzoru běhala po lesích a lovila divou zvěř se smečkou. Jednou ale prý při svých toulkách dostala poblíž lidských stavení a našla mrtvého muže. S chutí se do mršiny pustila a sotva se krev mrtvého dotkla jejích úst, nepozřela nic jiného než lidské maso. S postupem času se přizpůsobovala okolí a lidem, stávala se obratnější a vychytralejší, pouhé mrtvoly jí nestačily. Dychtila po živých lidech, po čerstvém mase a krvi. Bylo to jako droga, závislost, které se nelze zbavit. Pomalu začala získávat lidské rysy, i přes svůj život s vlky. Díky této bestii se rozšířil takzvaný vlkodlak…
Tiše. Je slyšet křik z vesnice, už dorazila mezi lidi a její hody právě započaly. Ach, někteří podcenili svou ochranu. Nikdo za soumraku už nevychází ven a na noc zatlučou okna a dveře, aby se alespoň trochu ochránili před smrtí.
Ten křik, nářek a prosby o pomoc, vše je zbytečné, nedá se nikomu pomoci. Avšak toto místo je jaksi prokleté, něco v myslích lidí jim brání v tom, aby svou vesnici opustili, aby se zachránili. A tak noc co noc vyčkávají, jestli si pro ně ten tvor přijde či ne.
Pojďme už pryč. Viděli, spíše slyšeli jsme už více, než dost.
Zavři dveře a půjdeme dál, původně jsem tě chtěla zavést jinam, ale už nebudu riskovat, že narazíme na něco podobného.
Konec chodby je již na dohled, za pár chvil dorazíme na místo. Abych byla upřímná – také to není nic veselého, ale přesto si myslím, že to stojí za to vidět. Potom se vydáme k vodě. Někdo říká, že je to jezero, pro někoho je to tak velké, že je to moře, ale na to si uděláš názor sám.
Překvapilo tě snad, že na začátku byly dveře a zde nejsou? Ano, také jsem byla poprvé překvapená, ale věř mi, že to má své kouzlo. Navíc, zde není třeba dveřích. Jsme na Mrtvé pláni. Myslím, že jméno hovoří za vše.
Dříve to tak nebylo. Abych to uvedla na pravou míru, nikdy tu nebyl přílišný ruch, ale sem tam někdo na Pláň přeci jen zabloudil nebo se snažil dokázat svou odvahu a zaplatil za to životem. Všimni si, že cestu lemují kosti předešlých poutníků a válečníků. Léta se již podepsala na jejich kostech a přilbicích.
Těžko si domyslet, co přesně se stalo, někdo mluví o magii, jiní zase o bojovníkovi, který se nebál smrti.... Nevíš o čem mluvím? Myslela jsem, že jsi slyšel o Mrtvé pláni. Povím ti o ní.
V dobách, kdy byla země ještě mladá, nezkažená a mohl jsi v lesích narazit na stvoření, o kterých dnes jen sníme a vyprávíme pohádky, zde povstala Ella Sheena. Nikdo ji neviděl, ale přesto každý věděl, že tu je. Od nepaměti Pláň každý choval v úctě. A spíše ze strachu, než z úcty se jí snažili vyhýbat.
Už jsem říkala, že někteří válečníci se zde pokoušeli prokázat svou odvahu a Ella Sheenu zabít, ovšem kdyby věděli, kde ji hledat. Ti, co byli odsouzeni na smrt byli dopraveni také sem. Poutníci, kteří si chtěli zkrátit cestu k jezeru, zde našli svůj konec.
Nejsem si jistá, zda se někomu podařilo přežít. Bylo jen pár takových, kteří se na Pláni na pár chvil neprozřetelně zdrželi a od té doby s nimi nebyla rozumná řeč – propadli šílenství. Slyšeli věci, které jim rvaly duši, viděli věci, které ničili jejich rozum a to vše dohromady je postupně zabíjelo.
Pár desítek mil na západ je chrám, kde těch pár přeživších bylo ponecháno. Byli přivázáni k lůžku. Celé dny a noci křičeli, rvalo to prý uši. Jednou se někdo ohradil, že prý to bylo nelidské zacházení – nechápal, že už dávno ztratili svou lidskost – tedy rozhodl se, že je odváže. Byla to osudová chyba. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu na vyprávění jednoho z tamních mistrů léčitelů. Den, možná dva, se nic nedělo, ale čím více na ně doléhal vliv Ella Sheeny, tím více trpěli a nejen psychicky.
Nikdo neviděl a neslyšel to, co oni, nebyli schopni o tom nikomu podat svědectví a tak se můžeme jen domýšlet, jaké hrůzy to byly. Mnoho z nich si vyškrábalo oči, neměli sílu se dále dívat na ty zrůdnosti, avšak nebyly skutečné. V jejich myslích se vše odehrávalo dál. Prosili o slitování, o smrt, aby jim někdo pomohl, ale lidé se tam báli být. Pouze těch pár léčitelů se snažilo ulevit jim. Podávali jim nejrůznější odvary, aby je uklidnili a otupili jejich mysl v naději, že alespoň na okamžik naleznou klid. Nic nepomáhalo.
Byli to všechno dobří lidé a všichni, do jednoho, zemřeli. Buď se rozhodli skoncovat s tím sami a nebo ne skolilo psychické a fyzické vyčerpání. Údajně je stále doprovázela horečka a jejich těla to nevydržela.
Kdo nebo co byla Ella Sheena se neví, vedou se nejrůznější dohady a romanopisci se předháněli, kdo z nich ji vylíčí nejlépe. Nejsou žádné zprávy o jejím zrození či smrti. Někteří říkají, že Pláň přešli, že tam sice stále cítí její vliv, ale už nežije, přesto se jí každý vyhýbá, jak jen může.
Akkhar, mistr léčitel, přišel s teorií, že Ella Sheena neexistuje. Bylo to odvážně tvrzení, avšak on zastával názor, že dávní bohové prokleli toto místo. Měl to být trest za spáchané hříchy.
Nejsem si jistá, jestli je Mrtvá pláň skutečně bezpečná, půjdeme raději po jejím obvodu, až dojdeme k jezeru. Není to tak daleko, do západu slunce budeme zpět. Ráda bych ti po návratu ukázala a vyprávěla ještě něco.
Měli bychom být už blízko. Když se na okamžik zastavíš, zavřeš oči a budeš se soustředit, jistě uslyšíš šplouchat vodu a ucítíš přicházející vlhko. Jezero Klidu, alespoň tak mu lidí říkají, je za tímhle kopcem, až na něj vyjdeme, budeme mít dobrý výhled. A nezlob se, že se mi k němu nechce blíž, také jej nedoprovází zrovna přívětivá legenda, i když kdo ví, jestli je to jen legenda.
Vidíš? Rozprostírá se až k horizontu. Je klidné a nádherné a přesto děsivé. Vítr lehce škádlí jeho hladinu a vlnky ladně poskakují, nikam se neženou, mají čas až do konce věků. Jeho voda je prý pozoruhodně chutná, přesto moc lidí nesebere odvahu, aby se z něj napilo.
Není to sice Pacifik, ale staré příběhy praví, že když Cthulhu není ve svém podmořském městě R'lyeh, odpočívá zde. Podle těch příběhů je jezero Klidu jeho druhým domovem, vedou se dohady, jestli i zde má město. Na tom však tolik nezáleží.
Pár rybářů se zde pokoušelo chytat ryby a jejich úlovek byl k neuvěření! Vytáhli ryby, které neznali, které nikdo neznal. Dohadovali se, zda je to ďáblovo pokušení či boží odměna. Nakonec se zalekli, kořist hodili zpět do temných hlubin a víckrát zde nelovili.
Jak na to přišli, že je zde? To je snadné. Vidíš ty stromy, které lemují břeh? Zaposlouchej se a odpoví ti. Tichý šum, jako kdyby říkal: „Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn. Cthulhu fhtagn.“ Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní. Cthulhu čeká.
Nemusíš tomu věřit, ale ctít starou víru a její příběhy je přeci jen bezpečnější. Nač pokoušet osud?
Za pár hodin zapadne slunce, měli bychom se vydat zpět, povečeříme, pokud budeš chtít, a tím ukončíme naše putování.
Měl by to být klidný kraj, ale kdo dostatečně nepromýšlí své kroky a bere nepřítele na lehkou váhu, upadne do zajetí, jak píše Mistr Suno ve svém Umění války. Opatrnosti nikdy není nazbyt.
Konečně. Mrtvá pláň je za námi a už stačí pouze vejít vchodem bez dveří. Už chápeš, proč nejsou potřeba? Nikdo přes Pláň nechodí, to ona funguje jako jakési dveře.
Dej se druhými dveřmi po pravé ruce a po schodech vzhůru. Čeká nás prostřený stůl a výhled na zapadající slunce. Vím, že jsi nikdy nebyl příliš velký romantik, odpusť, nemohla jsem zkrátka odolat. Nabídni si cokoliv, po čem toužíš a na co máš chuť, pokud něco nenajdeš, stačí říct a zařídí se to.
Líbí se mi tvůj lehce nechápavý výraz. Trošku jsem ti lhala, tedy nelhala, spíš jsem ti něco málo zatajila. Ovšem jestli si vzpomínáš, hned na začátku, když jsi sem vstupoval, slíbila jsem ti, že ti o tomto místě povím trochu víc. Je to dům, hrad, palác, cokoliv chceš. Můj dávný přítel jej nazval Palácem splněných přání, pro mě je to Palác snů. Máme tak trochu pravdu oba – splní ti tvá přání a sny.
Pozval své přátele do Zahrady rozkoší, důrazně je varoval, co by jim mohlo hrozit, co by se mohlo stát. Varoval je před Lilith, před nymfami – a právě ty dostali jeho přítele Wolfa, dlouho a bolestivě jej zbavovali života. Joseph, jeho druhý přítel, od mládí miloval botaniku. Edgar, můj přítel, jej následoval a vše bylo v pořádku, dokud květiny jen zkoumal, avšak nedlouho poté se dostal ke keři, na kterém rostly lahodně vypadající plody. Neodolal, jeden si utrhl a v okamžiku, kdy se do něj zakousl... padl na zem zmítajíc se ve smrtelné křečí. V jeho očích se mihlo prozření, pochopil, jak byl bláhový, že nedbal rad svého přítele, který je důrazně varoval.
Arthur, poslední z jeho přítel, ležel na břehu křišťálového jezera a pozoroval mraky plující po obloze. Najednou se začal bez zjevného důvodu neklidně vrtět. Byl to snílek a to bylo jeho záhubou, vysnil si svého vraha – démona. Lze tomu jen těžko uvěřit.
A Edgar? Chudák zdrcený muž, který viděl zemřít tři ze svých přátel, se setkal s Lilith. Toužil odejít a zapomenout. A ona mu nabídla jednu cestu, jak z toho pryč. Ano, jistě sis domyslel, co to bylo. Víckrát jsem jej neviděla.
Ale dost už příběhů se špatným koncem. Schyluje se k večeru, slunce už téměř zapadlo a naše společná chvíle se chýlí ke konci. Byla bych ráda, kdybys na toto místo nezanevřel, potěšilo by mě, kdyby se ti naše krátké putování alespoň trochu líbilo a pokud se ještě někdy uvidíme... Pokud se ještě uvidíme, budeš mi dlužit polibek.
Je čas rozloučit se.
Počkej! Ještě než odejdeš – pověz mi, jaké přání máš ty?