Vývoj české krajiny a přírody od pravěku až po současnost

Anotace: Tohle Vám sem dávám jen tak pro zajímavost a zpestření; moje "seminární práce" z předmětu Vývoj české krajiny a přírody od pravěku až po současnost. Úvod do studia vývoje vztahu člověka a jeho přírodního prostředí. (leden 2014)

Bohatství této země je velké. Většinou se hovoří zejména o bohatství materiálním, kulturním, historickém či intelektuálním, tedy o takovém, které vytvořil nějakým způsobem člověk. Vývoj člověka a jeho dějin však velkou měrou ovlivňovalo právě bohatství přírodní, a to nejen ve smyslu užitku z přírodních zdrojů, ale například i z hlediska charakteru a typů krajiny, podnebí, půd a druhové diverzity. „Česká republika se přes svou poměrně malou rozlohu vyznačuje velkým bohatstvím druhů rostlin a živočichů. To je dáno zejména její polohou na hranici několika biogeografických oblastí, značnou geologickou a geomorfologickou pestrostí území, ale také historickým a kulturním vývojem.“¹⁾ Ale než přišel na scénu člověk, prošlo toto území docela pestrým a dlouhým, někdy doslova bouřlivým vývojem.

Zhruba před 65 milióny let došlo na Zemi z ne zcela jasných důvodů k náhlé události, která je obecně známá jako (páté) velké vymírání, kdy prý vymřelo „17% čeledí, 50% rodů a 75% všech tehdejších druhů“²⁾ Skončila éra velkých plazů a jejich místa v potravním řetězci „zaujali v mořích velcí žraloci (např. v miocénu Carcharodon se zuby dlouhými až 15 cm) a od eocénu i mořští savci – kytovci. Na suché zemi se stali vůdčí skupinou savci. Vedle nich však přibylo i ptáků. V paleogénu byli význační velcí nelétaví dravci z okruhu rodu Diatryma, v neogénu nastal nápadný rozvoj zpěvného ptactva. Někteří plazi se specializovali (hadi) a všeobecný rozvoj zaznamenal hmyz.“³⁾ Ivo Chlupáč a kol. také uvádějí, že terciér byl charakteristický rovněž rozvojem krytosemenných rostlin, travin a vlivem klesání teplot se od poloviny třetihor vyvíjejí také opadavé listnaté stromy, jako jsou bříza, olše, javor, habr a jilm a přibývá také tzv. uhlotvorných jehličnanů.

Období třetihor bylo u nás složitou etapou i z hlediska geologické minulosti. „Významné události související s pokračujícími projevy mladých, alpínských horotvorných procesů stejně jako globální události – klimatické i paleografické změny – se přímo i nepřímo dotýkaly našeho území a měnily jeho přírodní ráz.“⁴⁾ Významným procesem, který v terciéru formoval reliéf naší krajiny, byla tzv. saxonská tektonika, „která byla v mnohých částech Evropy, u nás zejména v oherském riftu a v areálu české křídové pánve, provázena bouřlivou sopečnou činností. Jejím produktem byly alkalické neovulkanity Českého středohoří, Doupovských hor a mnohých dalších menších vulkanických center.“⁵⁾ Co se týče našich řek, tak podle Radomíra Pleinera a kol. nebylo vždy Labe jedinou řekou, která odvodňovala v podstatě celé Čechy, jak je tomu dnes. Přes prostor dnešní České Třebové tekla na východ ještě jiná řeka a na jihu „odvádělo jihočeské sladkovodní jezero své vody Vitorazskou branou do moře jihovýchodního v oblasti Vídeňské pánve; Vltava začala odvodňovat zemi na sever až po mladším třetihorním zdvihu celého masívu.“⁶⁾

Lze tedy vyvodit, že terciérní příroda byla rozmanitá a procházela velkými změnami, a to jak díky orogenezi a tektonické činnosti, tak i v důsledku klimatických změn. „Vlivem posunů litosférických desek se naše území postupně dostávalo ze severního subtropického pásma do pásma mírného. (…) Koncem terciéru se naše příroda již podobala dnešní, jakou nalézáme např. ve Středomoří nebo v jihovýchodní Asii. Její další vývoj však byl přerušen pronikavými klimatickými změnami v kvartéru.“⁷⁾

A právě v kvartéru (čtvrtohorách) se dotvářel povrch Čech a reliéf krajiny, ustálila se říční síť a vyvinula se dnešní fauna a flóra. Na scénu se rovněž postupně dostává člověk, kvůli kterému je dnes složité rozlišit, co je v současné přírodě původní a co bylo spoluovlivněno lidskou činností. Vojen Ložek např. uvádí: „Rozlišení přírodních a antropogenních pochodů je stejně významné pro poznání kvartéru jako pro ochranu přírody. Musí se opírat o rozsáhlou síť lokalit v prostředí v různé míře ovlivněné lidskou činností, od míst zcela antropogenního charakteru po místa co možná nenarušená, při jejichž uchování hraje ochrana přírody nezastupitelnou roli.“⁸⁾ Jak jinde uvádí, kvartér je nejmladší i nejkratší geologická éra, počínající někdy před dvěma miliony let a trvající dodnes. Rovněž se během tohoto období utvářejí současné ekosystémy, dotváří se současný reliéf krajiny vlivem zejména glaciálních exogenních sil (mráz, voda, vítr, led), „objevují se současné druhy rostlin a živočichů; vlivem podnebních výkyvů dochází k rozsáhlým migracím a změnám jejich areálu a k dalekosáhlým přesunům celých vegetačních pásem. Kvartér je dobou zrodu současného člověka, lidská společnost je však po většinu jeho trvání nedílnou složkou přírodních ekosystémů, které počíná měnit až během posledních 10 tisíciletí s přechodem k zemědělství a chovu domácích zvířat.“⁹⁾

            Pro čtvrtohory je typickým znakem střídání dob ledových (glaciálů), charakteristických velkým rozšířením ledovců, a mnohem teplejších a vlhčích dob meziledových (interglaciálů). „Cyklické střídání klimatických změn způsobuje, že čtvrtohory jsou i přes své krátké trvání obdobím velmi dynamickým. Změny klimatu se odrazily v charakteru sedimentů i v odpovídajících změnách ekosystémů živé přírody.“¹⁰⁾ Následky těchto teplotních výkyvů bylo zejména opakované posunování klimatických pásem, kolísání hladiny světového oceánu, tzv. glacieustáze, spojené například s odlehčením pevnin po roztátí ledovců, či migrování rostlinných a živočišných společenstev¹¹⁾. „Naše území leželo v areálu mezi kontinentálním severoevropským zaledněním na S a velehorským zaledněním Alp na J, tj. v oblasti příledovcové neboli periglaciální, kde se sice vliv ledovců v glaciálech výrazně projevoval, avšak skutečné zalednění je prokázáno pouze v severních částech našeho státu a v některých horách.“¹²⁾ Mimořádný význam tohoto regionu pro vývoj živé přírody zmiňuje i Ložek: „Naše země totiž zaujímaly v glaciálech klíčové postavení jako nezaledněný pás mezi zaledněním severoevropským a alpským, který spojoval leduprosté oblasti na západě a východě Evropy, což výrazně ovlivnilo migraci flóry i fauny. (…) Vzhledem ke klíčové poloze mezi dvěma centry zalednění byly přesuny vegetačních pásem v důsledku výkyvů podnebí ovlivněné jak rozdíly mezi studeným severem a teplým jihem, tak oceánským západem a kontinentálním východem. Výsledkem je vysoká lokální pestrost naší přírody na poměrně nepatrné rozloze a existence četných reliktů z různých klimatických fází. Proto naše ekosystémy pozůstávají i dnes obvykle ze tří složek – kulminující (dominantní prvky), nastupující (penetranty) a ustupující (relikty).“¹³⁾ Lze se tedy domnívat, že právě absence ledovce na tomto území sehrála významnou roli i při denudačních a půdotvorných procesech, které pak měly vliv i na charakter vegetace, a ta zase měla spolu s reliéfem krajiny významný vliv na charakter výskytu lidského druhu, zejména pak v době zemědělství a pastevectví. Je to také možná i důvod, proč jsme dnes významná světová archeologická a paleontologická lokalita a proč je u nás tolik důležitá a nezbytná ochrana živé i neživé přírody.

            Než člověk začal rušivě zasahovat do přírodního dění, bylo pro kvartérní přírodu na našem území charakteristické vzájemné „přetlačování“ ploch s přirozeným bezlesím a lesů. Dle Ložka obecně platí, že „doby ledové (glaciály) se vyznačovaly převahou otevřených formací rázu drsných stepí nebo holí, zatímco teplá období vždy přinesla rozmach lesa, který tyto otevřené formace téměř dokonale potlačil. (…) Poslední teplé období, doba poledová (holocén), která trvá dodnes, se však od starších teplých období v mnohém liší. Její první třetina se stejně jako v interglaciálech vyznačuje šířením lesa, který postupně zatlačuje otevřené formace. Ty se nejdéle udržují v suchých teplých oblastech a pak nad horní hranicí lesa v horách, nehledě k menším okrskům s teplými výsušnými substráty a reliéfem bránícím rozmachu dřevin (skalní stepi). Střední úsek poledové doby, tzv. klimatické optimum, by měl přinést obdobně jako v dřívějších cyklech naprostou převahu lesů. V této době však přichází do střední Evropy neolitický rolník, který zakládá svá sídla v nejsušších a nejteplejších oblastech, kde ještě zastihuje poměrně četné relikty stepi na hlubších substrátech s černozemními půdami. Přetváří tuto oblast i pás území na jejím okraji na prvou kulturní krajinu, která pak zůstává trvale osídlena až do současnosti.“¹⁴⁾ Dále pak uvádí, že místo dalšího šíření lesa se zvětšují otevřené formace, které navazují na ty původní a postupně se obohacují o prvky, které dosud do těchto míst nepronikly. K jejich zachování pak nechtěně přispěl i člověk a hospodářská zvířata, nahradivší vymřelé velké býložravce. „Lesní optimum, tak charakteristické pro pokročilou fázi středního vlhkého úseku teplých období (interglaciálů, postglaciálu), se v těchto oblastech proto nikdy nerozvinulo, neboť zde došlo k zvratu přirozeného vývoje v samém jeho počátku.“¹⁵⁾

            Je třeba ještě zmínit, že dramatický konec doby ledové měl za následek ještě hromadné vymírání velkých savců, jako je například srstnatý nosorožec či mamut, kteří jinak dokázali přežít mnoho předešlých ledových a meziledových dob. „Důvody jsou dodnes nejasné – pravděpodobně se jedná o kombinaci několika faktorů – přirozených změn prostředí a loveckých aktivit pozdně paleolitických skupin. Člověk asi na tomto vymírání nenese zásadní vinu, protože vlna hromadného vymírání zasáhla i Jižní Ameriku, která v té době byla buď neosídlena, nebo osídlena nesmírně řídce. (…) Jiným důležitým procesem, který byl koncem glaciálu velmi aktivní, je soliflukce neboli půdotok. Dochází při ní k pomalému tečení rozbředlé půdy po zmrzlém podloží, a to i při poměrně malých sklonech. Koncem glaciálu se rovněž zvýrazňují asymetrická údolí – všimněte si, že mnoho našich údolí má strmý východní svah a pozvolný západní svah. To je způsobeno tím, že Slunce již od rána rozehřívá západní svah, který se trhá a sjíždí do údolí. Naopak východní svah je dopoledne stíněný a odpolední Slunce nemá vždycky sílu rozehřát promrzlou stráň, která zůstává stát jako strmý či skalnatý stupeň. Později jsou oba svahy pokryty lesem, který konzervuje tvary vzniklé právě koncem glaciálu.“¹⁶⁾

            Co se týče vývoje našich lesů a zastoupení dřevin¹⁷⁾, po ústupu ledovců koncem pleistocénu ovládla nižší polohy chladná step, střední lesotundra, vyšší tundra a nejvyšší polohy se dají charakterizovat jako arktické pustiny. Dřeviny měly spíše keřovitý růst a nacházely se spíše na chráněných místech v nižších polohách, hlavně v hlubokých údolích řek či na jižních svazích. Časté byly břízy, jíva, osika, jeřáb ptačí a sporadicky i olše zelená, borovice a jalovec, ojediněle pak smrk a olše šedá, v lesotundře byly běžné zakrslé a plazivé dřeviny nebo druhy čeledí vřesovcovitých a brusnicovitých. Na severní Moravě pak byly zaznamenány stopy růstu modřínu. Později následoval teplejší klimatický výkyv posledního glaciálu, pro který bylo charakteristické šíření stromových bříz a borovice lesní, jejichž porosty se zapojovaly na území Čech, východněji pak expandovala kromě sosny ještě limba a modřín. V poslední chladné fázi doby ledové březo-borové porosty, osika, jíva i jalovec ustupovali a opět se zde šířila travní, bylinná a keříčkovitá vegetace tundry a chladných stepí. Krajina měla otevřený charakter a člověk byl tehdy stále ještě přirozenou součástí ekosystémů. V následujícím období však vliv jeho činnosti roste a člověk se postupně stává dalším přírodním živlem, který v pravěké krajině zanechává nesmazatelné stopy.

            S nástupem holocénu, v období zvaném preboreál, se dosud výrazně kontinentální klima soustavně zlepšuje¹⁸⁾ – roste průměrná teplota, mizí permafrost, zvyšuje se půdní i vzdušná vlhkost a zároveň se rozšiřují zapojené lesní plochy. „V preboreálu se většinou udržuje převaha tzv. pionýrských dřevin, především borovice a břízy, což upomíná ještě na stav v teplejších výkyvech pozdního glaciálu. Chladnější oscilace přerušující všeobecný vzestup teploty víceméně brzdily šíření náročnějších dřevin jako lísky, dubů, jilmů a pravděpodobně i javoru mléčného, lip a na jihovýchodě i smrku, takže jednotlivé fáze mohou být v různých krajinách mírně diachronní, nehledě k tomu, že vykazují časové zpoždění za vlastními výkyvy teploty i vlhkosti (Snowball et al.).“¹⁹⁾ Období boreálu se opět vyznačuje dalším vzestupem teplot, které byly v průměru vyšší než dnes, u srážkových poměrů lze předpokládat kontinentálnější charakter, avšak odpovídající vegetace ještě do střední Evropy nestačila proniknout kvůli velké vzdálenosti jejího refugia. I tak ale došlo u lesní vegetace k podstatným změnám – například v říčních údolích se začaly formovat základy lužních lesů²⁰⁾. „I v boreálu je zprvu ještě silně zastoupena borovice lesní, zároveň se však velmi šíří líska, a to především v západnějších a výše položených oblastech. Tyto světlé porosty jsou pak zatlačovány smíšenými doubravami, v nichž se k převládajícímu dubu druží další listnaté dřeviny, především jilmy a lípy, později i jasan a javory. V šumavské a sudetské oblasti se současně významně uplatňuje smrk. Borovice si přitom zachovává vysoké zastoupení v okrscích s chudými písčitými půdami. Zvláštní pozornost zasluhuje vysoké zastoupení lísky, které svědčí pro poměrnou otevřenost prostorů i pro přetrvávání menších otevřených ploch na vhodných stanovištích.“²¹⁾

            Následující období středního holocénu přináší vyšší srážky i teploty, než jsou dnes²²⁾, což mimo jiné vedlo k hlubokému zvětrávání a tvorbě půd²³⁾, a i přesto, že kolem roku 6200 př. Kr. došlo k náhlému prudkému poklesu teploty až o 4 °C²⁴⁾, je toto období nazýváno jako klimatické či lesní optimum, „přičemž maximální rozvoj druhového bohatství lesů se poněkud opožďuje za optimálními klimatickými podmínkami z toho důvodu, že migrace nových druhů a stabilizace ekosystémů si vyžaduje nejméně několik staletí. (…) Postupně se stabilizuje výšková zonalita krajiny, ve které nadmořské výšky přibližně do 350 až 400 metrů patří vegetačnímu stupni doubrav, výškový stupeň 400 – 800 metrů je obsazen bučinami a vyšší polohy náleží buď převládajícím smrkům, nebo jsou holé. Horní hranice lesa ležela ve středním holocénu o 200 až 400 metrů výš nežli dnes.“²⁵⁾ „V českých zemích dosáhla maxima společenstva tzv. smíšených doubrav, dosahujících vyšších a severnějších poloh. Na ně navazovaly ve vyšších nadmořských výškách smrčiny, rozšířené i azonálně v nižších expozicích (s olší). Od poloviny atlantika se místně začal šířit buk, prudce expandující koncem tohoto období.(…) Do tohoto období spadá vymizení kleče v nižších pohořích (Jeseníky). V západní Evropě se hojně objevuje cesmína a tis, u nás je doložen častý výskyt břečťanu. Ve větší míře se objevují místa odlesněná člověkem, neolitickým zemědělcem. Osídlení se soustředilo na sprašové oblasti.“²⁶⁾

            Později dochází k expanzi jedle, která pak proniká do smíšených doubrav a bučin a jak se dále uvádí, klesá zastoupení dubu, jasanu, jilmu, javoru, lípy a lísky, což bylo způsobeno jednak ochlazením, jednak konkurencí jehličnanů. Postupu jehličnanů už ale brání člověk, který má na krajinu již významný vliv. Formování přírodních lesů je dokončeno a buky, jedle a smrky procházejí maximem rozšíření. Významné se rovněž stává zastoupení habru²⁷⁾. S výjimkou odlehlých a extrémních lokalit se už výrazně projevuje antropogenní vliv (lesní pastva, těžba nerostných surovin a palivového a stavebního dříví, metalurgie, rozšiřování polí apod.) a sídelní areály neolitických lidí už mají rozlohu 5 – 10 km².²⁸⁾ Jak Martin Gojda ještě uvádí, člověk mění své postoje ke svému přirozenému prostředí a začíná si uvědomovat výhody usedlého způsobu života. „… místo aby za obživou putovali, obklopili se jejími zdroji v místě, kde trvale přebývali ve svých malých venkovských osadách. Podobně výhodné se jevilo ochočení divokých zvířat. Ačkoliv pěstování plodin a chov dobytka vyžadují mnohem větší pracovní síly, než jakou byli nuceni vydávat lovci, rybáři a sběrači, výsledným efektem byla podle některých odhadů zhruba desetkrát větší úživnost na jednotku plochy.(…) Mladší dobou kamennou, čili neolitem (ve střední Evropě asi 5300 – 4300 př. Kr.) počínaje, byl nastartován proces nevratných změn přirozené krajiny.“²⁹⁾ „Na stále větších plochách se objevuje degradace a devastace, opět roste roste[sic] podíl dřevin pionýrského charakteru (osiky, břízy, borovice). Až do poloviny minulého století se zvyšuje celková biodiverzita stanovišť a druhů živočišných i rostlinných díky zavádění nových plodin, živočichů, imigrací plevelů, expanzí prvků stepních a lesostepních. Až s počátkem industrializace nastává naopak její pokles v důsledku velkoplošného zemědělství a nových směrů v lesnictví.“³⁰⁾

            Necelé 2 milióny let trvající období čtvrtohor tedy bezprostředně vtisklo naší krajině a přírodě jejích dnešní ráz a půvab. „Modelace našeho území je sice ovlivněna dlouhým geologickým vývojem a složením hornin, ale právě klimatické změny a na nich závislé uplatnění kvartérní eroze a akumulace měly zásadní vliv na dnešní morfologii – vznik postupně vytvářených údolí a tvarů se skalními terasovými stupni, suťovými kužely i údolními a nížinnými akumulacemi hlinitých, písčitých a štěrkových uloženin. (…) Není proto nadsázkou závěr, že na bohaté členitosti a tím i na kráse naší vlasti má právě kvartérní minulost nejnápadnější podíl.“³¹⁾ Naším největším úkolem je proto zachovat a chránit zbytky zdejší přírody a krajiny co nejdéle to bude možné, jelikož je to naše největší trvalé bohatství.

           

 

Použitá literatura a zdroje:

Ivo Chlupáč a kol. – Geologická minulost České republiky, s. 360, 2. opravené vydání, Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5

Radomír Pleiner a kol. – Pravěké dějiny Čech, s. 51, 1. vydání, Praha: Academia, 1978. bez ISBN

Vojen Ložek – Po stopách pravěkých dějů; O silách, které vytvářely naši krajinu, s. 11, 1. vydání, Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-301-1

Vojen Ložek – Zrcadlo minulosti; Česká a slovenská krajina v kvartéru, s. 15, 1. vydání, Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-095-9

Jiří Svoboda – Utajené dějiny podnebí; Řídilo počasí dějiny lidstva?, s. 25 – 26, 2. doplněné vydání, Praha: Levné knihy, a. s., 2009. ISBN 978-80-73097-99-8

Martin Gojda – Archeologie krajiny, s. 179, 1. vydání, Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0780-6

internet:

CENIA – Statistická ročenka životního prostředí ČR 2010 [online], [citováno 12. ledna 2014], Dostupné z <http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMJG45KYBJ/$FILE/final_htm.zip>

Wikipedie – Velká pětka vymírání [online], [citováno 12. ledna 2014], Dostupné z <http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_p%C4%9Btka_vym%C3%ADr%C3%A1n%C3%AD>

Vývoj lesů na našem území [online], [citováno 12. ledna 2014], Dostupné z <http://fle.czu.cz/~ulbrichova/Skripta_EKOL/Vyvojlesa/Vyvojlesa.htm>