Tenkrát v Palermu

Leonard vyrostl v jedné z chudších čtvrtí Neapole. Byl to bystrý kluk, rychlý, a měl dobrý postřeh. Všichni věděli, že má hlavu na čísla, ale bez správných konexí by zůstal jen dalším mladíkem, co sedí na rohu a kouří.

Jednoho dne dostal příležitost – známý jeho otce který již před lety zemřel ho vzal do jednoho bistra, kde se scházeli muži z organizace. Nejdřív jen nosil kafe, zametal a poslouchal. Ale právě to poslouchání ho naučilo víc než jakákoli škola. Znal přezdívky, věděl, kdo komu dluží, kdo má respekt a kdo se má držet stranou.

Postupně mu začali věřit drobnější úkoly – doručit obálku, zajistit schůzku, dohlédnout, že auto bude čisté a připravené. Leonard všechno dělal přesně a včas. Nikdy se neptal zbytečně, nikdy nemluvil víc, než bylo nutné. A to bylo v očích starších mužů cennější než síla nebo svaly.

Když mu bylo osmnáct, dostal první vážnější práci – vybrat peníze od několika obchodníků, kteří „patřili do rodiny“. Nebylo to jednoduché, ale Leonard se nezalekl. S úsměvem a zároveň tvrdostí zvládl všechno vyřídit. Peníze donesl do posledního centu.

Starší z organizace si začali všímat jeho talentu. Viděli v něm nejen chlapce na poskoky, ale někoho, kdo dokáže růst. Leonard se rychle naučil, že v jejich světě nejde jen o zastrašování, ale hlavně o důvěru, loajalitu a disciplínu.

A tak se ze „zajíčka, co nosil kafe“ postupně stal mladý muž, který dostával čím dál vážnější úkoly. Každý krok ho táhl hlouběji do stínů mafie – světa, kde se rozhodovalo o životě a smrti u skleničky vína, a kde každý den mohl být poslední.

Ale Leonard věděl jedno: kdo se umí držet pravidel a správně hrát hru, může vystoupat vysoko.

Leonard si na svoje nové „bratry“ rychle zvykl. Věděl, že každý z nich má svou historii a důvod, proč se ocitl v rodině. Pablovi říkali „Štístko“, protože přežil požár, který měl být jeho popravou. Ralf byl „Drátěnka“ – mistr výbušnin, uměl z kusu železa a kabelů vyrobit peklo. Matteo, známý jako „Baffo“, byl rozpoznatelný na míle daleko díky obrovskému kníru, který se stal jeho vizitkou. Francesco, „Tigrotto“, byl mladý, odvážný, prudký a připravený skočit po každém, kdo se rodině postavil.

A Leonard? Ten dostal přezdívku „Occhio“. Jeho zelené oči byly tak pronikavé, že mnohým připadalo, že vidí až do jejich nitra. Byl klidný, soustředěný a vždycky vnímal víc, než říkal.

Jednoho večera si ho k sobě zavolal Don Vinci, hlava celé rodiny. Seděl za masivním stolem v kanceláři zahalené kouřem z doutníku a pokynul Leonardovi, aby přistoupil blíž.

„Occhio,“ řekl hlubokým hlasem, „udělal jsi pro nás hodně. Ale dnes přichází čas na tvůj opravdový křest. Říkáme tomu ztráta panenství.“

Leonard naslouchal, srdce mu bušilo, ale jeho tvář zůstala klidná.

„Zítra ráno půjdeš k jednomu muži. Zradil rodinu, pracoval pro konkurenci. Dones mu růži… a pak mu provrtej hlavu železem.“

V místnosti zavládlo ticho. Leonard věděl, co to znamená. Do té doby byl jen poslíček, kluk, co nosil kafe a vyřizoval úkoly. Ale tohle byla vražda – první skutečný krok do temnoty.

Pablovi, Ralfovi, Matteovi i Francescovi už podobným rituálem prošli. A věřili, že Leonard je připravený.

Ten večer nemohl spát. Seděl u okna svého bytu a hleděl na blikající světla Neapole. V kapse měl malou krabičku s pistolí, kterou mu předal Don Vinci. A v hlavě otázku: dokáže to?

Ráno vyrazil. V ruce svíral červenou růži. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Ale věděl, že pokud couvne, nebude to znamenat jen konec jeho cesty v rodině – bude to jeho konec úplně.

Každý krok, který Leonard udělal směrem k cíli, mu připadal těžší než ten předchozí. V hlavě se mu střídaly myšlenky: Chci tohle opravdu? Co když se mi tvář toho muže bude vracet ve snech? Jenže dobře věděl – v rodině není prostor pro váhání. Buď on, nebo „Occhio“.

O dvě hodiny později, když se dveře bistra Vinci’s Restaurant otevřely, dovnitř vešel Leonard. Byl klidný, jako by se vracel z obyčejné pochůzky. Přistoupil k Donu Vincimu, sklonil hlavu a s ledovým klidem pronesl:

„Fatto, capo.“

Don Vinci se pousmál, pomalu vstal od stolu a položil Leonardovi dlaň na tvář. „Bravo, Occhio,“ řekl měkkým, ale pevným hlasem. „To se musí oslavit! Baffo, Tigrotto – přineste víno pro našeho chlapce.“

Večer se rozjel naplno. Stoly se prohýbaly pod lahvemi červeného, hustý dým z doutníků visel ve vzduchu. Muži zpívali staré písně, vyprávěli historky, a dokonce se mezi sebou poprali, jak to v opilosti bývá – ale všechno nakonec skončilo smíchem a objetími.

Byl to nezapomenutelný večer, první večer, kdy Leonard přestal být „klukem, co nosil kafe“. Teď byl součástí rodiny.

Ale zatímco jeho přátelé slavili, Leonard se na chvíli vytratil ven. Stál na prahu bistra, v ruce držel sklenici vína a hleděl do temných ulic Palerma. V očích měl chladný odraz pouličních lamp.

Uvnitř věděl, že to byl jen začátek. První krok do světa, odkud už není cesty zpět.

Od chvíle, kdy Don Vinci pronesl jeho jméno před celou rodinou, se Leonard stal nedotknutelným. Nikdo si na něj netroufl, nikdo se mu neodvážil zkřížit cestu. Když šel po ulici, lidé uhýbali pohledem, matky stahovaly děti za ruce a starci se tvářili, jako by se dívali skrz něj. Occhio si na to zvykl. Respekt i strach byly v jeho světě tou nejtvrdší měnou.

Jedno ale nedokázal přijmout. Vlastní rodina – ta skutečná, krev a kosti – se od něj odvrátila. Jeho sestra s ním přestala mluvit úplně, a matka, která ho kdysi objímala pokaždé, když se vracel domů, teď zavírala dveře dřív, než stihl pozdravit. Všichni říkali totéž: Odejdi od nich. Jen tak se k nám vrať. Ale Leonard věděl, že to nejde. V rodině Cosa Nostra nejsou výstupní dveře. Buď žiješ, nebo zemřeš. Nic mezi tím.

Musel se s tím smířit. Cena za jeho nový život byla samota.

Byl pátek večer, kdy mu v bistru přišel vzkaz: „Capo tě chce vidět.“ Leonard bez řečí zamířil do kanceláře Dona Vinciho. Masivní dřevěné dveře se zavřely, vzduch voněl po kožených křeslech a doutníkovém kouři. Vinci seděl za stolem, pohupoval se na židli a v ruce držel sklenku grappy.

„Occhio,“ začal klidně, „mám pro tebe práci. Obyčejná rutina. Výpalné. Seznam znáš, adresy taky. Bude to rychlé.“

Leonard přikývl, ale uvnitř cítil něco zvláštního. Jindy podobné úkoly bral s chladnou jistotou, ale dnes… dnes mu něco nesedělo. Jako by ve vzduchu visel těžký prach, který nedovoloval nadechnout se naplno.

„Capo,“ odvážil se naklonit dopředu, „něco se děje?“

Vinci se usmál, ale jeho oči zůstaly tvrdé. „Tohle je jen další pátek, Occhio. Jen další pátek.“

Leonard ale věděl, že není. V žaludku měl kámen. Když si bral ze stolu složku s adresami, měl pocit, že tentokrát nepůjde o obyčejné vybrání peněz. Cítil, že někde v temných uličkách Neapole už čeká past.

Ukázalo se, že tentokrát šlo jen o instinkt – vybrání výpalného proběhlo bez problémů. Peníze byly doručené, lidé zaplatili, jak měli. Leonard si na chvíli oddychl, ale jeho klid netrval dlouho.

O dvě hodiny později se roznesla zpráva, která zasáhla celou rodinu jako nůž do hrudi. Baffo – muž, jehož knír byl legendou nejen v ulicích, ale i mezi vlastními – byl zastřelen. Sedm hodin a deset minut večer, přímo před svým bytem. Útočník čekal ve stínu, jediný výstřel, přímo do obličeje. Baffo padl ještě dřív, než se jeho tělo dotklo chodníku.

Ti, kdo dorazili na místo jako první, vyprávěli o odporném pohledu. Krev na zdech, jeho knír zbarvený rudě, oči stále otevřené v němém šoku. Takto skončil muž, který ještě nedávno smíchem plnil Vinciho restauraci.

Když se o tom dozvěděl Don Vinci, tvář mu ztvrdla do kamene. Mlčel, jen sevřel ruku na opěrce křesla tak silně, že jeho klouby zbělely. Byla to zpráva – a všichni věděli od koho. Konkurenční rodina se rozhodla zasadit první ránu.

Leonard cítil, jak se mu v žilách mísí hněv s ledovým chladem. V tu chvíli pochopil, že jeho instinkt nebyl planý. Past nebyla na něj, ale na někoho z jeho bratrů. A příště to může být kdokoli z nich. Možná i on sám.

Don Vinci se nakonec postavil a pronesl krátce:
„Za Baffa bude krev. A bude jí hodně.“

Od chvíle, kdy Baffo padl, se Palermo změnilo v bitevní pole. Ulice, které dříve hučely životem, teď zely prázdnotou. Obchody zavíraly dřív, než zapadlo slunce, a matky zamykaly okna, aby jejich děti neslyšely ozvěnu střelby. Každý den přinášel další vraždu. Každá noc dalšího mrtvého.

Don Vinci zuřil. Nešlo jen o ztrátu muže, šlo o ztrátu tváře celé rodiny. A mezi kluky panoval smutek. Baffo nebyl jen členem gangu – byl to bratr, který rozdával úsměvy, když se jiní mračili. Věrný, spořádaný, oddaný až do své poslední chvíle.

Leonard, náš Occhio, se změnil. Z kluka, který kdysi váhal před svou první akcí, se stal muž, pro kterého už krev nebyla překážkou. Každé nové jméno na seznamu, každý další protivník, který padl, se mu zapisoval na konto. Neměl slitování.

Jeho oči, kdysi zelené a plné života, teď byly jako chladná skla. Rodina byla vším. A Leonard věděl, že pro rodinu udělá cokoliv – ať už to znamená stát se andělem smrti v zaprášených ulicích Palerma, nebo položit svůj život.

Vinci v něm viděl novou sílu. Sílu, kterou bylo potřeba vést, ale i krotit. A ostatní začali šeptat, že Occhio není jen obyčejný voják. Že jednoho dne může usednout výš, než si kdokoliv myslel.

Ale zatím, v těch krvavých dnech, bylo jisté jen jedno: pomsta ještě neskončila. A válka teprve začínala.

Dny se slévaly v krvavý proud. Kulky svištěly Palermem tak samozřejmě, jako by patřily k jeho ulicím. Leonard se ocitl v přestřelkách víc, než by kdo spočítal. Jednu z nich si odnesl i na vlastním těle – kulka mu škrábla rameno. Byla to jen rána, která se rychle zacelila, ale jizva zůstala. Pro ostatní to byl důkaz, že Occhio je nejen dravec, ale i přeživší.

Z chlapce, který kdysi nosil kafe, se stal chladnokrevný zabiják. Vždy klidný, vždy přesný, nikdy zbytečně nemluvil. Jeho zelené oči, dřív tak živé, naháněly lidem strach. Obyčejní civilisté se mu báli pohlédnout do tváře – věděli, že v tom pohledu je smrt.

Jeho jméno se šířilo mezi konkurenčními rodinami. Occhio. Stačilo to slovo a muži, kteří ještě včera křičeli o pomstě, dnes raději mlčeli. Respekt se proměnil v legendu.

I uvnitř vlastní rodiny se začalo šeptat. Co když jednoho dne právě on usedne do Vinciho křesla? Co když ten mladý chlapec, kterého kdysi učili nosit obálky a zametat podlahu, bude jednou ten, kdo bude rozdávat rozkazy a držet celé Palermo ve svých rukou?

Don Vinci o tom slyšel. A jen se usmíval svým starým úsměvem, když si zapaloval další doutník. „Možná,“ řekl jednoho večera tiše Ralfovi, „možná to tu Occhio jednou povede. Ale do té doby se ještě musí hodně naučit.“

Leonard zatím stál ve stínu, s pohledem tvrdým jako ocel. On sám věděl, že ten den přijde. A až přijde, Palermo nebude patřit nikomu jinému než jemu.

Leonard cítil, že ten den jednou přijde, a proto se na něj připravoval. Učil se rychle – taktiku, obchod, politiku, i ten zvláštní způsob moci, který Don Vinci ovládal s jediným pohledem. Lidé mu padali k nohám a respekt rostl s každou akcí. Už dávno nebyl jen „Occhio“ – byl symbolem strachu i jistoty.

Bylo úterý večer. Palermo se dusilo v tichu, jaké tam nebývalo zvykem. V bistru, které bývalo jejich útočištěm, seděl Leonard se zbytkem kluků. Ralf „Drátěnka“ popisoval, jak by jednou mohl vyhodit do vzduchu půl přístavu, Francesco „Tigrotto“ se hádal o sázku na dostihy, a smích se mísil s kouřem z cigaret. Mluvili o ženách, o penězích, o malých radostech, které jim na chvíli dovolily zapomenout, že jejich svět je postavený na krvi.

A pak se dveře bistra rozrazily. Vřítil se dovnitř Štístko, celý zpocený, jeho popálený obličej byl ještě bledší než jindy. Zastavil se uprostřed místnosti, nadechl se a vykřikl hlasem, který jim navždy zůstane v hlavě:

„Capo… to kurva dostal! Dostal to do hlavy, chlapi!“

Nastalo ticho. Sklenice se rozbila o zem, když Tigrotto vstal tak prudce, až převrhl stůl. Ralf se chytil za hlavu, jako by tomu nechtěl uvěřit. Leonard seděl nehnutě. Jeho zelené oči se zaleskly, ale jeho tvář zůstala kamenná.

Don Vinci – muž, který je všechny vychoval, chránil a vedl – ležel mrtvý. Kulka do hlavy. A s ní padl i řád, který udržoval Palermo v rovnováze.

Leonard se pomalu postavil. Mlčky se podíval na ostatní. Všichni čekali, co řekne. Byl to ten okamžik. Ten den, na který se připravoval.

„Odteď,“ pronesl chladným hlasem, „začíná nová válka. A my ji povedeme.“

Porada se konala v zadní místnosti bistra, kde se ještě ve vzduchu vznášel kouř z poslední Vinciho doutníku. Atmosféra byla těžká, ticho přerušovalo jen občasné cinknutí sklenice o stůl. Otázka visela ve vzduchu: kdo usedne na trůn po Donu Vincim?

Nikdo se nemusel hádat, nikdo nemusel zvedat hlas. Jakmile padla otázka, všechny pohledy se obrátily k Leonardovi. Zelené oči se setkaly s očima jeho bratrů. A nebylo třeba jediné slovo – každý z nich věděl, kdo je nástupcem. Occhio.

Druhý den Palermo poznalo, že časy se změnily. Pokud jste hledali Leonarda, už jste ho nenašli, jak posedává na ulici nebo u stolu v bistru s ostatními. Už nebyl jen voják, ani chladný zabiják, co dělal špinavou práci. Teď jste museli projít skrze Drátěnku nebo Štístka, aby vám vůbec dovolili setkání s novým donem.

Leonard byl teď nedotknutelný. A nejen to – jeho mysl byla ostřejší než kdy předtím. Bystřejší, než bývala mysl samotného Vinciho. Každá jizva, každý pohled do hlavně pistole, každý přítel ztracený v krvi… to všechno ho poučilo. Udělalo z něj muže, který věděl, jak se přežívá. A jak se vládne.

Palermo dostalo nového pána. A jeho jméno bylo Don Leo.

Byl mladý, ale všichni cítili, že jeho síla není jen ve zbrani. Jeho pohled – ty zelené oči, které mu kdysi vynesly přezdívku Occhio – teď působil jinak. Už to nebyly oči chlapce, ale muže, který viděl víc krve a zrady, než většina lidí zvládne unést za celý život.

Don Leo vládl tvrdě, ale chytře. Ne vždy musela téct krev. Naučil se, že strach je zbraň, která vydrží déle než kulka. Lidé se mu klaněli, protože věděli, že jeho hněv je rychlý a neúprosný, a zároveň věřili, že pod jeho vládou má rodina sílu přežít i tu nejhorší bouři.

Drátěnka a Štístko stáli po jeho boku jako stín. Tigrotto, vždycky prudký a divoký, se uklidnil – věděl, že teď musí chránit svého dona, ne jen vlastní čest. Rodina se semkla a Palermo znovu dýchalo, tentokrát pod vlajkou, kterou nesl Don Leo.

Ale hluboko uvnitř věděl, že teprve začíná. Vinci mu nechal trůn, ale spolu s ním i nepřátele, kteří nikdy neodpustí, že si jeden mladý kluk z ulice sedl na místo, jež patřilo starým vlkům.

Don Leo věděl, že samotná pozice nestačí – musí si získat respekt a kontrolu nad rodinou i městem. Začal s interními pravidly:
• Každý člen rodiny musel projít testem loajality. Malé úkoly, sledování obchodů, doručování zpráv – to všechno bylo pozorně sledováno.
• Don Leo osobně vedl strategické porady, rozhodoval o obchodech a rozděloval zdroje tak, aby každý cítil, že je součástí něčeho většího.
• Stará pravidla tvrdé síly kombinoval s psychologií a vyjednáváním. Věděl, že není nutné střílet, pokud stačí vyvolat strach a respekt.
• Obchodní partneři, konkurence i civilisté začali vnímat Don Leovy rozhodnutí jako spravedlivá a zároveň neústupná. Už to nebyla jen rodina založená na násilí – byla to rodina s vizí.

Leonard si postupně budoval síť spojenců a informátorů po celém Palermu. Každý, kdo se kdy pokusil ohrozit jeho autoritu, byl sledován a upozorněn – a když to bylo nutné, byl odstraněn. Lidé věděli, že Don Leo je všude a nic mu neunikne.

Ale Palermo nikdy nebylo klidné. Jednoho dne se zvenčí objevila nová figura – muž známý jen jako „Il Corvo“ (Vrána). Nikdo přesně nevěděl, odkud přišel, ale brzy se ukázalo, že má ambice: zpochybnit Don Leovu vládu.
• Il Corvo začal zasahovat do obchodů, které patřily rodině. Peníze mizely, doručovatelé byli zastrašováni.
• Když Don Leo poslal Tigrotta a Drátěnku vyřešit situaci, Il Corvo se ukázal být chytrý a bezohledný, vždy o krok napřed.
• Město začalo cítit napětí – ulice byly nebezpečnější než kdy předtím, lidé šeptali o „mladém donovi, který se postavil silnému protivníkovi“.

Don Leo si uvědomil, že nestačí jen být tvrdý a chladnokrevný. Tentokrát půjde o chytrou strategii, diplomacii i odvahu. Musel najít spojence, odhalit slabiny Il Corva a ukázat, že Palermo má nového pána – že Don Leo není jen nástupcem, ale skutečnou silou, se kterou se musí počítat.

Don Leo vládl dlouho. Dlouho natolik, že zestárl a lidé v organizaci se postupně měnili. Drátěnka a Štístko stále stáli po jeho boku, věrní jako stín. Francesco, „Tigrotto“, bohužel nepřežil. Byl zabit konkurenční organizací, když jel vyzvednout své malé dcery ze školy. To byl okamžik, který Don Leo pochopil jako jasný signál – musí jednat.

Rozhodl se svolat poradu, kde se plánovalo sesazení konkurenčního Dona Riccarda. Každý krok byl pečlivě promyšlený – od infiltrace po sledování slabin protivníka. Leonardo přemýšlel o nových metodách, jak mají jeho muži proniknout k Riccardovi, ale hned se objevil další problém: policie začala zkoumat jeho organizaci a jejich finanční operace, zejména praní peněz.

Don Leo věděl, že teď musí balancovat mezi dvěma frontami – zachování moci v ulicích a přežití před zákonem. Každý jeho plán musel být chytrý, rychlý a nenápadný. Přesto v jeho očích zůstal ledový klid. Organizace přežila stovky útoků a intrik – a pod jeho vedením byla připravena přežít i tuto novou hrozbu.

Don Leo věděl, že útok proti Donu Riccardovi musí být precizní. Každý jeho muž musel znát své místo, každý krok musel být synchronizovaný. Porada se konala v tajné vile na okraji Palerma. Drátěnka seděl u mapy, očima sledoval úzké uličky a únikové cesty. Štístko, zkušený a opatrný, navrhoval postup, jak minimalizovat ztráty.

„Musíme ho dostat z bezpečí,“ řekl Don Leo klidně, „Riccardo je chytrý, ale přece jen člověk. Když zasáhneme správně, padne, aniž by ublížil nevinným.“

Plán zahrnoval několik fází. Nejprve byla infiltrace – vybraná skupina měla proniknout do jeho obchodu s falešnými doklady, získat informace o strážích, trase a zvycích Dona Riccarda. Současně měly probíhat dezinformace – zatímco Riccardo věřil, že jeho konkurenti bojují jinde, Don Leo připravil sérii falešných událostí, které měly odvést jeho pozornost.

Následovala izolace – hlavní zásah měl proběhnout, když byl Riccardo oddělen od svých těžkých ochran. Nakonec měl tým Don Leovy nejlepších mužů zasáhnout rychle a přesně, aby se eliminovalo riziko pro okolní obyvatele.

Zatímco plán postupoval, Don Leo nemohl ignorovat další nebezpečí – policie. Vyšetřování praní peněz narůstalo. Bankovní převody, falešné firmy, tajné účty – všechno to začínalo přitahovat pozornost státních orgánů.

„Musíme vyčistit stopy,“ řekl Drátěnka při jedné noční poradě, „pokud nás chytnou u peněz, všechno, co jsme vybudovali, může skončit.“

Don Leo souhlasil. Najal právníky, změnil struktury firem, přesunul finance přes mezinárodní kanály a zajistil, že záznamy o jeho příjmech a výdajích budou nemožné dohledat. Každý krok byl pečlivě maskovaný, každá transakce anonymizovaná.

Napětí rostlo – musel vést dvojí válku: jednu proti Donu Riccardovi a druhou proti zákonu. Věděl, že pokud selže na jednom poli, selže na obou. Ale zkušenosti z předchozích let mu dodávaly klid. V jeho očích – teď už nejen zelených, ale tvrdých jako ocel – se zračila jistota, že Palermo bude jeho městem, a on přežije cokoliv, co přijde.

Don Leo se musel vypořádat s rostoucím tlakem policie. Věděl, že klasické skrývání peněz už nestačí. Začal systematicky investovat do legálních podniků – koupil několik pizzerií po celém Palermu, které nejen vydělávaly, ale sloužily i jako krytí pro tok peněz. Dále se pustil do investic na burze a do realitních projektů, vždy pečlivě vedených přes složité právní struktury a zahraniční společnosti. Každý pohyb byl maskovaný, každá transakce pečlivě sledovaná, aby policie nenašla ani stopu.

Mezitím plán proti Donu Riccardovi postupoval podle plánu. Don Leo využil znalostí o jeho rutině, bezpečnostních slabinách a věrných mu sloužících. Akce byla provedená rychle a přesně – Riccardo padl, aniž by měl šanci uniknout.

Ale Don Leo nechtěl jen zabít konkurenta. Potřeboval poslat jasný vzkaz všem, kdo by si troufli zpochybnit jeho moc. Riccardovo tělo bylo připevněno na náměstí, provazem omotaným kolem sochy svatého Krista, aby každý, kdo prošel kolem, viděl následky odporu proti Donu Leovi. Symbolická brutalita byla jasným varováním – Palermo mělo nového pána a s jeho autoritou se nesmí šprtat.

Poté, co se vypořádal s Riccardem a zajistil stabilní peněžní tok přes legální investice, mohl se Don Leo plně soustředit na rozšiřování své moci. Palermo bylo jeho – a kdokoli, kdo si myslel, že může zasáhnout, se rychle přesvědčil, že jeho dosah sahá všude.

Když Don Leo zjistil, že je opět klid, rozhodl se učinit krok, který by změnil jeho působení z ulice do nejvyšších pater moci – kandidovat do vlády. Formálně s tím nikdo neměl problém, ale šeptaná obava v očích některých politiků i obyčejných lidí byla patrná. Jeho minulost a pověst nedaly zapomenout, kdo skutečně stál za jeho jménem.

Rodina se během jeho vlády stala mocnější než kdy předtím. Už neovládal jen svou mafijní síť – postupně získával vliv nad státem samotným. Jeho rozhodnutí a plány byly promyšlené, precizní a často děsivé v důsledcích.

Jednoho dne se rozhodl zasáhnout přímo – vyhodil do vzduchu most, po kterém v tu chvíli projížděl jiný konkurenční ministr. Byla to akce, která ukázala všem, že Don Leo není jen mocný, ale nezastavitelný. Strach i respekt se spojily do kombinace, která učinila z jeho osoby symbol absolutní moci. Každý, kdo kdy pochybil nebo se ho pokusil zpochybnit, věděl, že jeho dosah je všudypřítomný a že jeho rozhodnutí jsou definitivní.

Palermo i stát cítili, že s Donem Leem se hraje podle jeho pravidel – a tato pravidla byla nekompromisní.

Od té chvíle držel svou ruku nad státem dlouhých patnáct let. Za tu dobu si Don Leo vybudoval takovou reputaci, že každý, kdo slyšel jméno Cosa Nostra, věděl, co znamená a kdo za tím stojí. Jeho moc nebyla jen lokální – byla symbolická, respektovaná i obávaná po celém světě. Organizace, kterou kdysi vedl jen v ulicích Palerma, se stala legendou, jejíž vliv sahal daleko za hranice Itálie. Každý věděl, že Don Leo je nejen vládcem rodiny, ale i symbolem neotřesitelné moci.

Jak to ale bývá. Když sednete na trůn, někdy musíte i sesednout. Byl to den jako každý jiný. Leonard a jeho kumpáni byli na cestě na důležitou schůzku. Jeli v krásném kabrioletu jménem Mercedes Benz cabrio. Když zrovna jeli dlouhou hlavní ulicí Palerma mezi dalšími auty, všichni zaslechli tři hlasité výstřely vycházející z jedné z vysokých budov. Atentát na Dona Lea.

Don Leo si ani nestihl všimnout, co se děje. Kulka mu vletěla skrz pravé oko do hlavy, která následně jakoby explodovala. Další kulka se trefila do jeho hrudi a třetí kulka do krku. Byl to šok pro každého, kdo byl v blízkosti Dona. Byl to smutný, ale očekávaný konec jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších mužů, který kdy stál za organizaci La Cosa Nostra.

Informace o atentátu se rozšířily všude, kde jen mohla být – v novinách, ve zprávách a i mimo Palermo a Itálii.

V tu chvíli se Palermo ponořilo do chaosu. Rodina, která po léta stála po jeho boku, se náhle ocitla bez svého vůdce. Drátěnka a Štístko stáli bezradně, jejich pohledy byly plné smutku a hněvu zároveň. Město, které Don Leo držel pevnou rukou, teď cítilo nejistotu, která byla horší než jakákoliv válka mezi gangy.

Ulice se začaly hemžit zvědavci, zvěsti a strachem. Každý věděl, že nastává okamžik, kdy se mocenské vakuum musí vyplnit – a že ti, kdo čekali na slabší chvilku, nebudou váhat. Palermo čekal nový Don, nebo možná několik, kteří si budou nárokovat trůn.

Ale jedna věc byla jistá: odkaz Dona Lea nezmizel. Jeho taktika, jeho plánování a jeho síť spojenců byla stále v chodu. A i když jeho tělo leželo mrtvé ve svém drahém autě stojící uprostřed silnice , jeho duch a jeho pravidla nadále ovlivňovala životy každého, kdo se odvážil vstoupit do světa Cosa Nostry.

A tak se začínala nová kapitola Palerma – Již bez milovaného ale obávaného Dona Lea.

Po smrti Dona Lea se Cosa Nostra musela rozhodnout kdo bude další nástupce trůnu a po dlouhých letech se přizpůsobila nové době. Organizace už nevládne ulicím jen hrubou silou, ale chytře a nenápadně – přes legální podniky, politické vazby a mezinárodní obchod. Moderní mafie kombinuje staré principy loajality a respektu s novými technologiemi, finančními toky a globalizovanými sítěmi.

Ve dvacátém prvním století Cosa Nostra působí tiše, ale účinně. Její vliv se šíří od sicilských měst až po evropské metropole, vždy skrytě, vždy připravena zasáhnout, pokud někdo ohrozí její zájmy. Dědictví Dona Lea zůstává – pevná ruka, chladná mysl a pravidla, která dříve jmenovaný “Occhio” dnes Don Leo vymyslel zajistila přežití rodiny i v nejbouřlivějších dobách již na furt.

I dnes je Cosa Nostra symbolem nenápadné, ale absolutní moci – organizace, kde každý krok je pečlivě plánován, každý pohled a každý šepot může znamenat život nebo smrt. A ti, kdo ji podceňují, se učí tvrdou lekci – historie se opakuje, jen v moderním kabátě a Don Leo je mužem díky kterému tohle všechno funguje tak jak to funguje do dnes.