Nádoba nectnosti

Anotace: Obraz první. Úvod do příběhu právě vydané nové knihy.

 

Pro hrst součástek

Seděl jsem na kufru a popíjel z tetrapaku ledovou kávu, která byla ledová jen podle názvu. V místnosti se mnou se v té prázdnotě krčila ještě jedna taška a druhý kufr u dveří, jinak už byl pokoj a vlastně celý dům úplně prázdný. Mohlo se to zdát ironické, ale vůbec nic nepřipomínalo, že jsem tu bydlel skoro osmnáct let. Nyní jsem se na to zpovzdálí na prahu čtyřicítky díval, jako na jednu, sice rozsáhlou, ale už uzavřenou kapitolu života.

„Ahoj! Pojď dál, beztak jsou dveře dokořán!“ zvolal jsem ke stínu na prahu, jak ho vykreslilo odpolední slunce.

„Ani klepat nebudu. Můžu dovnitř? Ahoj,“ to řekl soused odnaproti, Honzík Musílků. Kývnul jsem. „Páni, tady to vypadá! Kde máš nábytek…, a věci? Ty se stěhuješ?“

„Jak vidíš.“

„Probůh, co se stalo? Ještě před týdnem jsme tu viděli tvojí ženu s nějakými lidmi, a dokonce snad sekala trávník. Zrovna tady, před barákem!“ Divil se upřímně. Taky jsem se podivil, co tu proboha ještě dělala?

„Tady? A že by sekala trávu? To né! A navíc, moje žena už není pár měsíců moje a tenhle dům je už taky cizí.“

„Jak to?“ divil se ještě víc. „A co tomu říkají holky?“

„To nevím. Anna podala návrh na rozvod před půl rokem a soud jí v zákonné lhůtě vyhověl. Já jsem doma v té době ani nebyl a o tomhle velkém stěhování taky nevěděl.“ Ukázal jsem na prázdný prostor kolem sebe.

„Bydleli jste tady skoro osmnáct let, holky chodily s našima dětma do školy… a vůbec, kde ty jsou? Za chvíli mají prázdniny…,“ posadil se na druhý kufr naproti mně.

„Ale Honzo, vždyť víš, jako to chodí, ne? Holky jsou už dospělé, studují ve Francii, prázdniny mají bůhvíjak a sem se už vracet nebudou. Navíc, už jsem s nimi čtyři roky nemluvil a naše vztahy před tím nebyly úplně… ehm… standardní.“

„A proč jste se vlastně rozvedli? Tady v okolí nikdo nic ani netuší!“ kroutil nechápavě hlavou. „Snad ne kvůli tomu, že jsi byl pořád pryč? Vždyť i tvoje žena měla náročnou práci. Holkám to nevadilo?“

„Holky? Ale jdi! Ty rozvod nezajímá…, vlastně… nejsou to ani moje děti.“

„Nekecej!“ vydechl udiveně a zase se posadil zpátky na kufr.

„Fakt! Ony se to dozvěděly dřív než já, snad už před pěti lety,“ až teď jsem si bolestně uvědomil jejich tehdejší změnu chování. „To byly ještě na základce.“

„Pět let, říkáš? Tvoje žena povídala mojí ženě, že jsi byl poslední půlrok na nějaké vrtné plošině v Severním moři. Vzpomínám si, že ji v tý době ji vozil domů nějaký dobře oblečený, poněkud starší chlápek. Né, fakt! Její otec to nebyl, toho znám přece z televize.“

Hleďme, tak Anna říkala blázinci vrtná plošina, to jsou mi věci! No, zase lepší, než kdyby se mě před lidmi udělala idiota.

„To byl asi ten její gigolo… Anna mě postavila před hotovou věc až u soudu – jak říkám, je to pět měsíců. Oficiálně nejsem jejich otec, o otcovství se přihlásil jejich biologický… ehm… tento, se kterým teď žije moje – už bývalá – žena.“

„To je gól! Staral ses sedmnáct let o cizí děti!“

„Co naděláš.“

„A barák, majetek a tak?“

„Vždyť to vidíš ne, kde nic není, ani čert nebere. Exmanželka byla jak vodní vír v proudech Pacifiku, stáhla s sebou všechno… veškerý majetek prodala a odstěhovala se s tím pravým do Francie za holkama. Ten její šamstr dělá pro stejnou firmu, je to nadnárodní korporace, ve který je vrcholovým manažerem, a jí je jedno, jestli žije tady nebo tam. Stejně tu nikdy nebyla doma…“

„Takže se už asi neuvidíme, co?“

„Třeba jo, zajdu na podzim na to vaše grilování…, telefon i mail na mě máš ne? To pořád platí.“

Honza se rozhlížel a dál nevěřícně kroutil hlavou.

„Nemůžu to pořád nějak skousnout! Jak to, že jsme si v sousedství ničeho nevšimli?“

„To je asi tou dnešní dobou, žije se pořád budoucností, očekáváním a to tak, že rychle. No a taky jsem tu moc nepobýval, to víš montáže, cesty a tak… Kdy jsme se viděli naposledy? Na Froňkovy narozeniny? To bylo loni, někdy na podzim, ne?“

„Jo, jo, máš pravdu! Přijde mi to všechno jako včera, když jsme se sem stěhovali. Jak to vlastně máš s hypotékou? Měli jsme to všichni v okolí na upsané pětadvacet let…“

„Zrovna loni jsem to převedl jinam a předčasně splatil.“

„Jako bys měl tušení, co? Počkej,“ zarazil se, „jak jste potom dělili majetek?“

„Špatně jsi mě zavnímal! Majetek jsme nedělili, všechno si vzala Anna. Alimenty platit nebudu, mám na to úředně ověřený papír. A ona se hned vdala za toho svého šamstra minulý měsíc, nebo tak nějak,“ pokrčil jsem rameny. A zlomyslně mi poslala svatební oznámení, ale to jsem už nedodal. Ne, že by mně to zrovna nevadilo, byla prostě taková. Zvedla kotvy a spálila za sebou všechny mosty – stejně, jako v poslední době pálila zdravotní cigarety – nějaké exkluzivní, a tím pádem zatraceně drahé značky. Akorát, že taky za moje peníze. Víc mě mrzelo, že se tak nakvap zbavila i mého auta. Zrovna tady, v satelitním sídlišti, se zhruba stovkou sobě podobných domků v konstelaci klasických 3+1 pod střechou a s garáží někde vedle pod pergolou bylo potřeba auťáku jako polské soli na českých silnicích.

„Máš vůbec kde přespat?“

„Jo, něco mám…, obvolal jsem pár kámošů. Čekám tu teď na ségru se švárou. Schovám si u nich tyhle dva kufry s hadrama, které mi Anna s milostí sobě vlastní nechala.“ Její dobrotivost ale měla své finanční hranice. Moje sváteční obleky a kožené bundy taky někam zašantročila a nechala mi jen staré hadry, které ležely už dávno odložené na dně šatníku. Ale aspoň něco.

„Budeš bydlet u nich? To jako u ségry?“

„To těžko, sami mají málo místa. To víš, mají čtyři malé děti a musí se dost ohánět.“

Což byla v podstatě pravda. Moje sestra si vzala fajn chlapa a koupili si malý domek v Podkrkonoší. Dlouho čekali na první dítě a na Jakoubka se hrozně těšili. No, a když do roka a do dne přišli na svět ještě dvě holčičky a kluk, tak v tu chvíli měli oba plné ruce práce a přeplněný domek. A já se jim do života míchat ani nechtěl. A vrátit se domů? Všechno, jen tohle ne! Ne, že by máma neměla radost, ale táta by brblal, že na jeho slova stejně došlo, a druhá ségra, která zůstala u rodičů doma a vzala si místního idiota – tedy, pardón, váženého kantora, který se právě stal zástupcem ředitele školy a vedle kterého bych vypadal jako životem špatně otlučená troska – by taky vedla uštěpačné řeči plné srovnávacích dovětků.

„Kdybys ale něco potřeboval, tak se bez váhání zastav,“ podal mi nevesele ruku. Rozloučili jsme se zrovna v okamžiku, když před brankou zastavil ségřin vůz.

„Čao, kámo! Tak kde máš ty loďáky?“ zahlaholil Josífek, její manžel, který se vyhrnul z vozu jako velká voda a na kterém už bylo vidět, že mu manželství svědčí. On byl vždycky pohodář a taky patřil mezi ty chlapy, kteří své ženy nosí na rukou.

„Čao. Vidíš ne?“ přisunul jsem je na práh. Hned se k jednomu hnal jako divý.

„To zvládnu!“ zazubil se a odvezl oba k autu. „V Diakonii budou mít velkou radost z tak velkorysého daru.“

„Prosím tě, jsou to jen hadry!“

„Ale jdi, kdo ti dá dneska něco zachovalého a ještě aby se to dalo nosit?“

Alice, to jako sestra, se skepticky podívala na náklad.

„Ahoj, brácho! Vejde se to vůbec do auta?“ a s obavami přihlížela, jak Josef zápasí s jedním z loďáků a snaží se ho nacpat do kufru.

„Je to kombík, vejdou se tam oba vedle sebe, mám to vyzkoušené.“

„Volals našim? Máma říkala, že ses neozval už nejmíň půl roku.“

„Jo, měl jsem s našima dlouhý, vysvětlující hovor na téma životního ztroskotání.“

„A jak to snášíš?“

„Asi jako Viewegh, když zjistil, že není nesmrtelný… Inu, v mezích možností.“

„Co bude teďka?“

„Vezmu tuhle kabelu, vyjdeme před dům, zamknu za sebou a klíč hodím do schránky. O ostatní se už postará realitka.“

„Takhle suše jsem to nemyslela,“ zamračila se. „Kam půjdeš?“

„Jsem stejně pořád v pohybu, obvolal jsem pár známých… zatím přespím v zahradním domku, začíná léto, tak pár měsíců se to tam dá snést, no a na podzim se uvidí. Jen auto mi chybí, ta mrcha ho prodala schválně a naprosto bez mého vědomí.“

„Zbavila se i nábytku, co?“ dodala lakonicky po znaleckém pohledu do prázdné místnosti.

„Vidíš, ne? Anna mě pořádně nakrkla, vzala si všechny hotové peníze z naší bankovní schránky. Holt byl jsem tak blbej, a nasdílel jí úplně všechno.“

„Jak tě znám, tak se z toho brzy oklepeš. Držíš si přece ještě tu zahrádku, ne?“ lišácky na mě mrkla.

„Jo, teď už je moje.“ Ano, neoficiálně jsem vlastnil půl druhého aru pozemku v zahrádkářské kolonii. Minulý týden jsem vyřídil všechny náležitosti a nechal pozemek formálně přepsat v katastru na sebe. Stejně jsem ho na zapřenou celá léta používal já, ale měl ho na sebe napsaný můj kamarád Venca Penců. Dneska jsem musel ocenit jeho předvídavost a smysl pro životní pojistky.

„A že na to Anna nikdy nepřišla?“ podivila se.

„To je asi jediný štěstí v neštěstí.“

„Co se mezi vámi pokazilo?“

„Všechno. Samo se…“

„Ale prosím tě!“ zamračila se. „Samo se nikdy nic nepokazí, nějaká příčina se vždycky najde.“

Mlčky jsem jí podal papíry. Rozhodnutí soudu, rozvodové papíry, popření otcovství, výpis z katastru…, a tak.

„Pane jo,“ zběžně je s otevřenými ústy přelítla očima. „Anna je pěkně vypočítavá bestie! Celá léta se přetvařovala, dokud padaly z oslíka dukátky, co?“

„Máš pravdu jako vždy. Před pěti lety, když jsem odešel z ArmyServu a šel na tu plošinu, se proud dukátků kapku zadrhnul a Anna udělala strategický úkrok stranou.“

„Jaký, prosím tě?“

„Řekla holkám, že nejsem jejich otec a přivedla si sem toho svýho. Přede mnou to vyplavalo až u soudu…“

„Taková sprosťárna! Jo, máš pravdu, vzpomínám si. Holky u nás byly na prázdninách, to jsme ještě neměli ani Jakoubka. Už tehdy jsem si říkala, že se nějak změnily, ale připisovala jsem to jen pubertě…, a k tobě se taky začaly chovat jaksi divně, odtažitě. Vlastně,“ svraštila obočí, „i máma něco takového zmiňovala, když se s ní holky loučily, že jedou do Francie na to lyceum.“

„Od těch prázdnin jsem s nimi už nemluvil…,“ vyšli jsme ven před domek, zamknul jsem a klíč hodil do schránky. „Tak, a je to.“ Necítil jsem nijaké pohnutí, ani jsem se neohlédnul, prostě jen přišel čas jít o dům dál.

„Skončila role užitečného idiota zkřížená s oslíkem Otřes se?“ ségra to trefně vystihla.

„Jo!“

„Co v tý kabele, chlape, máš…, že je tak těžká?“ hekl Josef, když mi vzal z ruky tašku a hodil ji dozadu na sedadlo.

„Prachy, co jinýho,“ řekl jsem a společně jsme se tomu zasmáli.

„Chceš někam svézt?“ otázal se Josef, který se konečně usadil a automaticky zapnul rádio. Řídila Alice.

„Přivítal bych, kdybyste mě hodili na nejbližší zastávku autobusu. Pojedu do zahrádkářské kolonie na Křesadlovci. Mám tam ten zahradní domek.“

„Že ty sis ho pořídil jako azyl právě pro tenhle případ, co?“ zasmál se Josef.

„Koupil jsem ho už dávno, ale máš pravdu, ocenit to můžu až teď.“

„Neblázni, hodíme tě až pod kopec k zahrádkám. Stejně jedeme skrz Prahu,“ mávla rukou Alice a nastartovala. „Kde ten Křesadlovec vlastně je?“

•  

„Sakra, co šílíš! Vždyť bys mě málem zabil!“ vyjeknul Zbyšek, zděšeně se tisknul ke zdi a zdvihal ruce nad hlavu jak Němci v ruským filmu.

„Máš štěstí, že jsem tě na poslední chvíli poznal.“ Fakt mě rozčílil! Jen tak, bez ohlášení mi vleze do bytu (i když se tahle špeluňka z prkýnek za byt ani považovat nedala) a ještě k tomu držkuje. Posadil se uraženě na postel se zkříženýma nohama.

„Jak to, že nosíš bouchačku! A s tlumičem!“ zděsil se při pohledu na zbraň, kterou jsem nestihnul včas schovat.

„Co blbneš, to je jenom kus plastu na zastrašení,“ uvědomil jsem si hned tu kravinu, jen co jsem ji vyslovil. No co, příště si už dám pozor a on taky. „Tak co potřebuješ?“

„Peníze,“ to jen tak špitnul.

„To mi bylo jasný. Ale na co? Jářku, měls být v Turnově u strýce a na pár měsíců se uklidit. Tak jsi to říkal! A vůbec, co jsi udělal s těma prachama od posledně?“

Zbyšek Kulhoň nebyl v jádru špatný hoch, jen se občas dost napil (a pak dost žvanil), a měl i jiné neřesti, které mu komplikovaly život a občas přiváděly na scestí. Byl asi o pět, šest let starší než já, vypadal docela k světu, ale měl trochu nachýlenou postavu od té doby, co spadl z topolu při pokusu přelézt poměrně vysokou zeď – vyprávěl to jako dobrý vtip se špatnou pointou. Rozpačitě si prohrábnul vlasy. Měly takovou světle kaštanovou barvu a on si hrozně zakládal na jejich síle a hustotě. Ale nosil je nakrátko, protože jak sám říkával, jakmile mu poporostly nad dva centimetry, tak se hned kroutily. Podle mého názoru nebyly ani moc kaštanové, spíš tak zrzavé štětiny.

Teď tu seděl na pelesti s prosebným výrazem v obličeji. I oči měl kaštanové. To uměl, psí oči mu šly ze všeho nejlíp. Seznámili jsme se asi před rokem u obchodníka Werknera, který si mě zavolal k násilnému otevření místnosti, ve které schovával zboží. Fajnová práce, dvacet zámků, solidní mříže, prostě luxusní vězení pro cenné věci. Bohužel, nesmí se ztratit klíče…No a tam mi Zbyšek koukal pod ruce. To jsem ještě pracoval jako zámečník v provozovně a vypomáhal, kvůli penězům – jak jinak – v prodejně loveckých potřeb.

Se Zbyškem jsme se dali dohromady po jeho následné, lehce nepodařené návštěvě naší zámečnické provozovny – snažil se vyzvědět cosi o umění, jak otvírat zámky bez klíčů. Ovšem přišel v kukle, mimo pracovní dobu a s neumělým šperhákem. No, a já měl zrovna přesčas, což po vymezení pozic vyústilo ve spolupráci a stali jsme se docela dobře sehranou dvojkou.

Zakázky Zbyškovi zadával právě Werkner, který potřeboval speciální práci a Zbyšek zase hromady peníz. Vlastně já je potřeboval taky, protože tak nějak končila moje angažovanost v obchodě s loveckými potřebami a Anna zvyšovala svoje finanční nároky, což se například odrazilo ve změně značky cigaret, a tak vůbec. Vlastně to byly pro Annu úplatky, jelikož jsem už tak nějak tušil, že náš vztah léta bez sexu jde do kopru.

„No, nemám je… něco jsem naházel do automatu, něco dal rodině a…, zbytek mi vzali ti ehm… policajti,“ dodal vyhýbavě.

„Jací policajti? O tom bankomatu přece nikdo nic nevěděl!“ Najednou jsem se leknul. „Sakra, nesledoval tě někdo až sem?“

„To víš, že ne! Dal jsem si pozor.“

„Kolik potřebuješ?“

„Aspoň dva melouny.“

„Dopr…kýnka! To je skoro tolik, co posledně!“

„No, já vím, ale zase ti tu nechám pár věciček. Nemůžu jít jen tak do bankomatu a vybrat hotovost, chápeš ne?“

„Co to je?“

„Udělal jsem z nouze jedno starožitnictví v domě U černý husy. Fakt rána, akorát, že oni neměli v kase žádný peníze… tak jsem si vzal ze stolu nějaký šmuk.“ Sáhnul do ruksaku a vyndal těžký vak, zavázaný v nějakém šátku. „Je toho na dvacet kilo, samý fajnový kousky, třeba by to Werkner mohl zkusit rozprodat… Člověče, ti měli obchod zabezpečený líp, než banka nějaký peníze.“ Všechno bych mu věřil, ale tohle zrovna ne.

Kapku mě ovšem vyděsil fakt, že se Zbyšek pustil do nějaké akce sám. Kdykoliv v minulosti tu nepředloženost udělal, tak měl problém nejmíň na pět let.

„Krucinál! Jak Werkner? Já se přece s Werkerem neznám, viděli jsme se jen jednou, při otvírání jeho podělanýho, zamřížovanýho trezoru, vzpomínáš si? A to se na mě šklebil jako prdel z roští a cukal s placením jak študák s volantem při první jízdě v autoškole! To už jsi zapomněl, co?“

Na Werknera se dalo pohlížet jako na složitou osobnost. Na jednu stranu vyčůranej lakomec, kluzkej jako had, ale na druhou stranu v depresích se utápějící slaboch se sklonem k alkoholismu. Obchodoval s kde čím, ale hlavně s horkým zbožím. Vždycinky s ním jednal Zbyšek, já se držel v pozadí a radši se nikde neukazoval. No, měl bych se zmínit, že Zbyšek působil na pracovní pozici, která není moc oblíbená, hlavně u policajtů, soudců, bohatších lidí a tak. Živil se totiž jako bytový zloděj. Byl to ovšem mizerný poberta! Večer udělal ránu a hnedka druhý den, většinou tak po pozdním obědě, si pro něj policajti přišli. I ty záda si domrskal, když se jim pokoušel utéct přes zeď skokem na topol a úplně zapomněl, že není Tarzan.

Naše cesty se setkaly nad zámky a jejich klíči. Dělal jsem v zámečnické dílně, která se krom otvírání zaseknutých domovních dveří také zabývala renovací starých zámků a vytvářela jejich repliky s moderními vnitřnostmi. Repliky šly na dračku jako umělecké zámky. Tedy, no, umělecké… jak se to vezme, navrch pěkné kování, vespod normální zámek, profilový, dozický, patentní nebo jako super moderna magnetický či elektronický.

Zbyšek, to už jsme se znali od těch mříží u Werknera, si původně přišel obstarat magnetický zámek s klíčem, aby se s ním obeznámil a nacvičil si otevírání. Při zkoušce na prodejně si počínal tak neohrabaně, že klíč v zámku zalomil, když se ho pokoušel otevřít hrubou silou a ještě znehodnotil magnetické výplně po odborném zásahu šroubovákem, který použil jako dláto. Tedy, jinými slovy, chtěl si očíhnout naši provozovnu.

No, a pak přišel v kukle a s tím šperhákem. Po pacifikaci a pár fackách na mě chvíli zkoušel hrát idiota, ale nakonec se přiznal a vyjevil mi důvody svého kreténského počínání. Nikdy bych se k takové spolupráci nesnížil, ovšem finanční efekt převážil všechny ostatní protiargumenty. Nakonec slovo dalo slovo. S jedním takovým magnetickým zámkem jsem mu následující noc kapku vypomohl. Policajti ho nechytli (z čehož měl radost, protože jako zatvrzelý recidivista by dostal od zaujatého soudce už nejmíň osm let) a já tak plavmo sklouznul na šikmou plochu. Tím pádem se Zbyškova kvalifikace vyhoupla o pár levelů výš a já se dostal k docela dobrému finančnímu zdroji, který ale manželství stejně nezachránil. Dobrý, ne?

Za ten rok spolupráce jsme se jako tým docela vypracovali. Udělali jsme nejméně padesát, sakra výnosných nočních návštěv. V podstatě se jednalo o cílené loupeže a v našem hledáčku byly obvykle umělecké předměty jako obrazy, sošky, keramika nebo šperky v držení firem anebo velmi movitých jedinců.

Fungovalo to jednoduše. Werkner dal Zbyškovi tip – jako překupník. Zbyšek ho realizoval a to s mojí tichou logistickou podporou. Zboží se vrátilo k Werknerovi, který už měl konkrétního zájemce. Dokonce si myslím, že objednatelé platili dopředu a v hotovosti. Ale Werkner vyplácel Zbyška s určitým neospravedlnitelným zpožděním zhruba po čtvrt roce, jako by bylo zboží postoupeno komisnímu prodeji.

Díky těm finančním prodlevám, způsobeným Werknerovou mizernou platební morálkou, a na můj tip, jsme si jako bonus plus tu a tam přilepšili hotovými penězi z bankomatu – žádný z nich neměl problém s placením jako Werkner, a když bankovní služba založila peníze v šikovnou dobu, hodilo to i pět, šest milionů. Před dvěma týdny jsme si přilepšili v obchodním centru Paladium, jelikož se Werknerova platební morálka zas nějak pokazila. Ten parchant dlužil Zbyškovy – a tedy i mě dobrý dva melouny. Dokonce to vypadalo, že ten vychytralej zmetek přišel na naše malé tajemství vzájemné spolupráce – to jako, že Zbyšek nechodí na akce sám – a Werknerovi se evidentně nechtělo vyplácet dva krky. Možná i na Zbyška dotíral, aby mu prozradil, kdo že je to tím tichým společníkem.

„Dobře. Doufám, že víš, co děláš!“ otevřel jsem kabelu a vyndal ze spodku igelitovou tašku a vysypal před něj balíčky bankovek, jen tak gumičkou sepnuté. Zbyšek je bleskově přepočítal, jednu bankovku vytáhnul a složil do kapsy.

„Na žvýkačky,“ omluvně se ušklíbl, vytáhnul žlutou igelitku a prachy do ní shrnul. „Je toho málo,“ konstatoval suše, ale to už igelitku strčil do ruksaku.

„No, nekoukej tak vyčítavě, Zbyšku, jsou to skoro dva miliony. Víc u sebe opravdu nemám a je to přesně půlka peněz z Paladia. Proč nezkusíš donutit Werknera, aby ti doplatil podíl?“

„Já ho nemůžu už několik dní sehnat. Krám má zavřenej a ta jeho coura ví kulový.“

„Snad jsi za ním po té ráně nejel?“ zase mě vystrašil, on si pitomec fakt zahrává s ohněm.

„No jasně, chtěl jsem mu prodat tenhle šmuk. Víš co, tohle ti tu nechám, jako zástavu.“ Podal mi vak. Docela jsem heknul, mělo to skutečně nejmíň dvacet kilo, možná i víc.

„Sakra, cos to sbalil? To bylo zlatnictví?“

„Ne. Vždyť jsem říkal, starožitnictví v domě U černý husy. Měli to v takový plechový krabici, jako se dávají do bankovních schránek. Vysypal jsem to úplně do mrtě… akorát se to trošku pomíchalo.“ Najednou se zamyslel. „Jako by to tam měl někdo připravený, jen to ukrást, a já ho předběhnul.“

„Říkals, že o peníze tě obrali policajti. Kde?“

„Jo, jo, v Turnově, u strýce.“ Připevnil si neobyčejně vážný obličej. Tuhle strnulou masku si nasazoval vždycky, když lhal. „Strýce odvezli do nemocnice a mě sbalili v jeho… ehm… provozovně. I s těma prachama. A když jsem protestoval, tak mi jeden přidržel pistoli u hlavy a druhý ukázal můj spis. A ty tři melouny sbalili.“

„Tři?“

„No, byly v tom peníze i od minule, od Werknera…,“ zakřenil se.

„Na co jsi potřeboval tolik peněz, sakra? Kupuješ snad v Praze byt?“

„Víš, strýci dlužím dost peněz, postaral se mi o rodinu, když jsem seděl v lochu. Tak jsem mu chtěl pomoct a vyvázat tu jeho živnost z dluhu. Stačilo ty prachy jenom složit včas. Strýc je už starý, on obchodoval se starým papírem, víš? No a on je teď v nemocnici a já v hajzlu.“ Jeho způsob očního kontaktu neomylně říkal, že lže. Jen se nedalo rozeznat, která ta část vyprávěnky je větší lež než ta druhá, ale dělal jsem jakoby nic.

„Ty máš rodinu? Nikdy jsi o ní nemluvil.“

„Nejsem zrovna pro ni přínosem.“

„Jak jsi přijel?“

„Nechal jsem se dovézt… auto zastavilo pod kopcem.“

„A to jsi mi nemohl dopředu zavolat?“

„Ale zapomněl jsem mobil v autě, a když už jsem ten batoh dovlekl s tím nákladem až sem, tak se mi nechtělo jít zase dolů.“ Ušklíbl se. „Máte to tady jako nedobytnou pevnost, to se tak bojíte o mrkev?“

„Touhle dobou tu už nikdo nebývá, možná sem zaskočí někdo před setměním. Někteří zahrádkáři tu taky mají králíky, víš?“

„Ha, králíci… na smetaně,“ labužnicky mlasknul.

„Na to zapomeň! Tak ukaž, jaké jsi přivezl poklady!“

„To budeš čumět!“ vzal za cípy hadru, který jsem mylně považoval za šátek a opatrně rozvázal kožené šňůry vaku.

„Co to sakra je?“ překvapeně jsem zíral na množství šestiúhelníkových destiček, různých velikostí, promíchaných s tyčinkami, světélkujícími kroužky a dalšími drobnými součástkami. Některé vypadaly jako zlaté a žlutě se leskly v zapadajícím slunci, jiné se namodrale třpytily jako leštěné oceli s velkou dávkou manganu, a další se blyštěly matným chromem. Uprostřed i po okrajích každí byl vykrojené jakési západky a zářezy.

„No, co tomu říkáš?“ pyšně se nad tím dmul.

„Že ses nechal napálit. Tohle, a dobře se podívej, tohle rozhodně zlaté není.“ Vytáhnul jsem pár žlutých destiček.

„A co tohle?“ spadl mu hřebínek. „To musí být stříbrné, ne?“

„Chrom a vanad, nic víc. Dokonce je vespod těchhle něco nalepeno, vypadá to jako sklo…“

„Páni, to je pech! Je mi to líto,“ zatvářil se rozmrzele. Pečlivě zavázal šňůry vaku. „Myslel jsem si, že by to mohlo mít nějakou velkou cenu.“

„Vypadá to spíš jako obrněné součástky do mobilu.“

„Kdo to mohl tušit! Co se tam znova vypravit? Je to přece starožitnictví! Maj tam podobnou místnost jako má Werkner…“

„Zešílels? Neriskoval bych to ani za zlatý prase! Soukromě bereme jenom prachy, rozumíš, žádný šmuky, žádný jiný věci, jenom prachy! Víš co? Seber si ty bankovky a radši jeď, ať stihneš navštívit strýčka v nemocnici.“ Nevyhazoval jsem ho, ale bylo už kolem půl sedmé a já byl z té jeho nenadálé návštěvy a hlavně z těch jeho řečí lehce nervózní. „Tak už pojď, vyprovodím tě.“

Vyšli jsme o pár minut později, jen co se sbalil.

„Jak jsi s tím ruksakem prošel bránou? Normálně za sebou poctivě zamykáme, a ty nejsi žádnej zámečník,“ rozhlížel jsem se po plotě.

„Vůbec jsem přes ni nešel. Támhle v rohu je v plotě díra, ale pěkně zamaskovaná. Asi vám sem někdo chodí na tu mrkev nebo na králíky, he, he,“ krátce se zasmál, což mě hned naštvalo. Do plotu jsme jako zahrádkáři ve spolku investovali nemalé peníze a speciálně pletivo tady bylo úplně nové s čerstvě připevněnou zelenou fólií, aby prostě nebylo na pozemek z cesty a z kopečka od borovic vidět.

„Tak mi to ukaž!“

Prošli jsme až k rohu pozemku. Nebylo to jednoduché, jelikož jednotlivé úseky si zahrádkáři ohrazovali po svém, někdo nízkým, dřevěným plůtkem, jiný dvoumetrovým pletivem a div ne se žiletkovým drátem. Holt jsou na svoje soukromí značně citliví. Zbyšek odtáhnul tyčku a pletivo se odchlíplo.

„Vidíš, takhle jsem vlezl do vašeho království šáhlejch zelinářů. Moje auto parkuje pod strání tam na konci za tím keřem. Mám totiž speciální eskort!“ zase se zasmál, protáhl se skrz a upaloval dolů. Nějakej parchant zručně vymotal pletivo a vázací drát nechal pohozený vedle. Mizera! Nic bych za to nedal, že to udělal zrovna sám Zbyšek. Tak jsem vzal volný drát, několika oky protáhnul a pořádně ho utáhl – to abych některému chytrákovi kapku ztížil průnik, když už nic jiného.

Vydal jsem se k vratům, když tu se ozvaly rozčilené hlasy. Cosi zakřičel Zbyšek a pak… ozvalo se nějaké pafnutí a bylo ticho.

„Hej! Co tam děláte?“ ozval se mužský hlas hned za živým plotem, těsně u brány. Odemkl jsem a vyšel na cestu. Stál tam nějaký starší muž se psem a cyklista na kole a oba se dívali dolů, po svahu k parkovišti.

„Co se stalo?“

Dvě postavy prchaly pod břízami k tmavému vozu za křovím, přehupsly keříky, nasedly do auta, co vypadalo jako starý mercedes, a vůz zběsile vyrazil dolů k rozcestí.

„Viděl jste to?“ řekl pán se psem.

„Oni ho prachsprostě střelili do zad!“ doplnil ho cyklista, který zrovna dorazil.

„A něco mu vzali!“ uplivnul si pán se psem, sáhnul do kapsy a vytáhnul mobil.

•  

Policie dorazila za pár delších minut. Během té chvíle se nás sešlo víc čumilů a připojili se ještě nějací zahrádkáři, které jsem znal od vidění. Šli zřejmě zkontrolovat, jak rostou okurky a dupou králíci. Všichni jsme se dívali dolů k provizornímu parkovišti, ohraničenému břízkami. Já stál jak opařený a nebylo mi dobře sledovat takhle naživo práci kriminalistů, kteří ohledávali místo činu. Lékař z výjezdovky skončil hned a páni ze soudního s autem s nápisem koroner, kteří s sebou taky pořádně hodili, odvezli tělo vzápětí, co kriminalisté dokončili první sérii fotek a rozestavili ty svoje žlutý značky.

„Co se přesně událo?“ zeptal se policista v uniformě.

„Ten člověk vyšel z támhle toho rohu plotu, patří zahrádkářské kolonii,“ řekl iniciativní muž se psem. „A seběhnul sem dolů, k tomu sloupku. Jo a zrovna zazvonil mobil. Támhle odtud vyšli dva chlápci v bundách nebo pracovních kabátech, a šli rovnou k němu. Neviděl jsem je jasně, to víte, ty stromy jsou dost obrostlý. No a on je uviděl, něco vykřiknul, otočil se a chtěl zase vyšplhat zpátky sem nahoru, na cestu. A ten jeden ho střelil, on padl dopředu, sklouznul a zůstal ležet. Pak k němu došli a něco mu vzali.“

„Jo, vzali mu nějakou žlutou, dost naditou igelitku,“ přidal se cyklista. „Viděl jsem to támhle z vršíčku…, jeden mu rozříznul batoh, vytáhnul ji a pak utíkali pryč k autu. To jsem už dojel sem.“

„A vy, co jste viděl vy?“ obrátil se policista na mě, když oběma vrátil doklady.

„Já neviděl nic, strážmistře. Už bylo po všem, když jsem přišel támhle ze zahrádky,“ kývnul jsem za sebe a tak po mně ani doklady nechtěl. Zatím.

„Víte, co je divný?“ řekl pán se psem. Všichni se k němu otočili, včetně muže v bundě, stojícího pod svahem, kde dirigoval techniky. „Támhle na tom sloupku zůstal mobil toho zastřelenýho pána. A já mám dojem, že zvonil už před tím. Tam dole! Ale on byl ještě nahoře, dolů seběhl až pár minut poté. Takže ho tam nemohl odložit.“

„Co jste to říkal?“ vyšplhal vzhůru ten policajt v bundě. „Já jsem kapitán Kepke, a vedu vyšetřování.“

Strážmistr oba krátce představil a ve dvou větách shrnul, co předtím říkali.

„Jářku, že ten mobil, toho pána zvonil už dřív-“

„Pardon! Myslím to, co jste říkal naposled,“ netrpělivě ho přerušil.

„Jo, aha… no, když ten mobil zvonil, tak ten pán dole určitě nebyl, přišel támhle odsud.“

„Co tam dělal?“

„To já nevím, já byl na druhé straně… asi tam šel na malou…,“ pokrčil rameny pán se psem.

„Jestli můžu něco…,“ cyklista si podrbal čupřinu pod helmou, „já stál támhle nahoře u té zlomené borovice, a viděl toho člověka na rohu plotu. Jakoby tam ležel a najednou vstal – tak se zničehožnic objevil – a pelášil dolů mezi ty keříky.“

„To je zajímavé! Myslíte, že šel podél toho plotu?“

„Spíš se musel plazit, ne?“ ušklíbl se cyklista.

„Možná. Kam to vede?“ To se obrátil na mě.

„Na Křesadlovec, je tam vyhlídka, pár balvanů… hned vedle je malá vinice, která ale k naší kolonii nepatří.“

„Vy tady za plotem máte pozemek?“

Mlčky jsem přisvědčil. Kapitán se rozhlédl po okolí. Byl oblečený jako turista, plátěné kalhoty, bunda, jen vyžehlená košile s kravatou trošku kazila dojem. Mohl být tak v mém věku.

„Lojzíku! Lojzo!“ křikl kapitán na mladšího ale dočista plešatého muže, který odměřoval kolečkovým měřidlem nějaké vzdálenosti a zapisoval údaje do mapy kolem žlutých značek. Vypadal jako vodník Česílko, nebyl úplně holohlavý (to vypadalo jen takhle z výšky), neboť vzadu měl od ucha k uchu dlouhé, husté plavé vlasy rozhozené po límci.

„Ano, kapitáne?“

„Pošlete někoho na obhlídku nahoru na kopec! Ať udělá pár obrázků shora. Čí je támhle ta dodávka?“

„Ano, provedu. Jo, dodávka… to už jsme zjistili, je vedená na…,“ podíval se do tabletu, který držel jako podklad pro psaní. „Je vedená na nějakou Amálii Berkoveckou, věk dvacet sedm, bytem Praha-“

„To stačí, nemusíš mi citovat výpis z registrace. Kde je ta řidička? Mohla taky něco vidět.“

„To auto tu už stálo, když jsem jel nahoru,“ ozval se cyklista. „Ta bude určitě někde v těch zahrádkách.“

„Aha, takže tu asi jen parkuje. Díky, Lojzíku!“ zavolal ještě kapitán.

Opatrně jsem se vzdálil, proklouznul zase zpátky do zahrádek a ještě chvíli poslouchal hovor tam venku. Už jsem chtěl jít zpátky do domku, je nejvýš dvě stě metrů od vrat, když jsem si všimnul nějaké postavy v ponču, schoulené na lavičce za malou tújí, kousek od zahrádky pana Pavlovského, který se tak nějak staral o náležitosti našeho spolku. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká zatoulaná školačka, protože se mi zdála nějaká malá, hubená a hlavně hrozně vlasatá a na barvu přizrzlý pochcaný slámy dost kudrnatá. Mimoděk jsem se ohlédl, jestli jsou zavřená vrata a marně vzpomínal, jestli jsem je za sebou zamknul, když jsem vyšel ven.

„Potřebuješ-“ a hned jsem se zarazil, když zvedla hlavu. Byla to ženská s dětskými rysy sic, ale ženská a dívala se na mě velkýma hnědýma očima, plnýma slz. „Můžu pomoct?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Těžko.“

„A co tady děláš… pardon… děláte?“

„To tyknutí je dobrý, já jsem Amálie, a ty?“ kývla na pozdrav a dál si objímala kolena. Mluvila tiše, až jsem se k ní musel naklonit.

„Jmenuju se Vincent, po dědečkovi… a před měsícem jsem měl svátek.“

„Tak všechno nejlepší,“ špitla.

„Nepůjdeme radši támhle dál, mám tam taky lavičku?“ nehnula se. „No, jak myslíš. Tak se měj.“ Otočil jsem se s blbým pocitem, jak pořád sklouzávám k tykání, a kráčel ke svojí boudičce. A cestou si říkám… Amálie… není to ta řidička? Najednou jsem se zastavil a… ona do mě vrazila, protože šla za těsně mnou.

„Promiň,“ sklopila oči. Byla to fakt hubená holka, o hlavu menší než já a v tom nemožném ponču vypadala jako školačka. Došli jsme mlčky k boudě.

„Sedni si prosím tady. Ty jsi řidička tý dodávky, co? Policajti tě asi budou hledat…“

„Já za nima nepoletím,“ ohrnula rty.

„Chceš mi něco říct?“

„Ne. Chci se jen zeptat.“

„Budu-li vědět?“

„Budeš!“ odmlčela se. Najednou se hřbetem ruky otřela oči, oči plné slz. „Jsi taky zloděj… jako… on?“

„Z-l-o-d-ě-j?“ fakt ošklivě mě zaskočila. „Eh! Tak to TY jsi Zbyška přivezla, co?“ Mlčky přikývla a zase jí ukápla veliká slza. „No, on ke mně přišel pro výpomoc.“ Čekal jsem, co k tomu řekne.

„Chtěl prachy, že jo?“ řekla trpce.

„Jo. Vždycky chtěl prachy.“

„Vydíral tě?“

„Ne!“

„A co ti nalhal, na co že je potřebuje?“

„Řekl mi, že ty prachy potřebuje pro nemocného strýce, který je v nemocnici, aby zachránil jeho byznys…“

„To je ale lhář!“ kroutila hlavou a zase se jí koulely slzy jako hrachy po tváři. „Ať řekl, co řekl, tak snad vždycky lhal. I když… o tobě snad mluvil pravdu. Von už byl takovej. Na mojí mámu se vybodnul a radši se nechal zašít. A ke mně znal, jen když potřeboval někam odvézt. Třeba z basy!“ dodala trpce.

„Ty jsi… jeho dcera?“

„Jo. Zapřená a nechtěná.“

„Nechal mi tu na zástavu nějaké haraburdí a já mu dal všechny prachy z poslední… ehm… akce.“ Nebylo to úplně romantické posezení, cítil jsem se trapně. Taky bych nikdy neřekl, že Zbyšek má tak hezkou dcerku.

„Akce!“ pohrdlivě se ušklíbla. „Bankomat v Paládiu, co? Ten idiotskej nápad byl tvůj nebo jeho?“

„No, můj. On byl bez peněz a-“

„Hned by vás chytli, jakmile by se bankovky dostaly do oběhu. Dneska jsou všechny peníze jako náplň bankomatů evidovaný. Je přece doba počítačů, doba totální evidence všeho…“

„To jsem nevěděl,“ zatrnulo mi hned, jak to vyslovila.

„Skladuje se úplně všechno, jednou se dotkneš nějakého systému, třeba jen nevhodným dotazem, a už se tě snaží zaháčkovat… a nikdy se nevyvážeš.“

„Co ty o tom víš?“

„Spravuju podobné systémy. Otec byl dneska neobyčejně sdílnej, popsal mi tě tak přesně, že jsem tě okamžitě poznala. Sakra!“ zase vzlykla.

„Ty jsi byla v tom autě, když se to stalo, že jo?“ dovtípil jsem se.

„Ne, nebyla… jen stála nedaleko… a nic jsem neviděla. Nic!“ zase vzlykla. Zvedla nohy, objala kolena a takhle chvíli tiše seděla. „Přivezla jsem ho a měla na něj čekat. Minula hodina a pak druhá. No a pak zazvonil jeho mobil, který si zapomněl na sedadle. A znova. Lekla jsem se a vyhodila ho ven… na stráň… a pak šla nahoru kolem…“

„Tak na co, sakra, potřeboval tolik prachů?“ to mě protočilo.

„Copak to nechápeš? Je – byl – patologickej gambler! Všechny prachy rozházel. Prodal by i moje auto, kdyby to dokázal, jen aby mohl ty prachy nacpat do rulety.“

„Říkal, že ho přepadli policajti a vzali mu peníze.“

„To jediný snad je pravda, ale jestli to byli policajti? Pochybuju! Udělal si spoustu nepřátel. Bydlel v Libni v pronájmu. Dneska mu někdo obrátil tu jeho zaplivanou garsonku vzhůru nohama… to znamená, že zase dluží hromadu peněz. Už se mu to párkrát stalo.“

„Jsi vdaná?“ ani jsem si neuvědomil, jak jsme sklouzli k tykání. „No, že se jmenuješ jinak.“

„Co? Jo tak! Jméno mi zůstalo po mámě. On byl dost pacholek, chápeš?“

„Trochu. Každý máme nějaké starosti.“

„Slyšela jsem, o cizím neštěstí uměl vyprávět celé hodiny.“

„Jak moc jsi ho znala?“

„Právě že vůbec. Poslední rok se snažil sekat latinu, to asi kvůli tobě. Nechal opravit mámin hrob a párkrát přišel a vyprávěl ty svoje barevný zkazky z basy, pořád se viděl někde… já nevím… jako… jako bohatý obchodník nebo podnikatel, který je ostatními obdivován a ctěn. Prosím tě, já ho ani neznala, v base strávil dvacet let a zbytek se plácal po ubytovnách…“

„Ehm… to jsem ani nevěděl, s tímhle se zrovna nechlubil.“

Já se Zbyška na nic neptal a on mi zrovna o tomhle úseku svého života nic neřekl.

„Kdo by se chlubil… Asi pojedu.“ Vstala a upravila si pončo. „Snad už budou policajti pryč.“

„Můžeš přespat tady, jestli chceš. Je tu vodovod, sociální zařízení támhle, ale jinak nic moc… Není to žádný komfort.“

„Zbláznil ses? To mi hned budeš dělat návrhy?“ nevěřícně vyvalila oči.

„To ne, to v žádném případě,“ lekl jsem se jejího příkrého tónu. „Já jen…, že by nebylo dobré tam zrovna teďka jít. Já přespím tady dole… nahoře v patře je rozhodně tepleji… hlavně po ránu.“

•  

„Nechápu, proč jsem ti uvěřila,“ zamračila se. Byla už oblečená, když jsem přinesl něco omyté zeleniny.

„Protože jsem důvěryhodný starší pán, který rád oblbuje mladší děvčata,“ usmál jsem se na ni. Kysele se zakřenila. Takhle bez ponča vypadala ještě hubeněji. „Jestli potřebuješ kartáček na zuby, tak v té úzké vysoké poličce za dveřmi jsou v kelímku úplně nové, ještě nevybalené. Klidně si jeden vezmi!“

„Díky, netřeba, v autě mám cestovní kabelu. Poslyš,“ zamyšleně se rozhlédla po vnitřku zahradního domku, „máš to tu spíš jako chatku než kamrlík pro zahradní nářadí a občasné přespání…“

„To jen tak vypadá… tenhle kousek půdy je jediné, co mi po rozvodu zbylo.“

„Aha, říkal mi o tvé chamtivé sexuální anorektičce.“

„Chamtivé? Však ji nikdy neviděl!“

„Seš si tím jist?“ usmála se.

Pravda, už jsem si ohledně Zbyška nebyl jist ničím. Pak jsem dostal dobrý nápad. „Svezeš mě, prosím? Mám být u notáře o půl desáté, zřejmě kvůli nějakým papírům po rozvodu.“

„Klidně. Dneska stejně nejdu do práce. Čeká mě totiž celý pracovní víkend, víš? Ale není to tak špatný, je to s příplatkem.“

Pečlivě jsem za sebou zamknul chatku a rovněž bránu na pozemky. Zahrádkáři bytostně nesnášejí toulající se psy mezi záhony, když už tedy musí skousnout zástupy mrouskajících se koček, pro které jsou nějaké zábrany jen veselou prolézačkou.

Amálie zamáčkla slzu při pohledu na místo pod stráňkou, vyznačené pruhovanými páskami. Přešli jsme o pár metrů dál, a nad autem pohodlně sešli k dodávce. Holka brečela celej večer… teďka ji to snad už pustilo. Ale ani slůvkem se nezmínila o tom, co se jí honilo hlavou.

„Dobrý den,“ vystoupil ze stínu kapitán Kepke a vytáhnul průkazku. Automaticky jsem předstoupil před překvapenou Amálii. „Slečna Amálie Berkovecká? A my jsme se už viděli, vy jste pan…?“

„Vincent Velkovič,“ musel jsem opatrně položit těžkou kabelu a vyndat průkaz. Amálie ho už taky držela v ruce ve výši kapitánových očí.

„Děkuji,“ usmál se kapitán. „Musím se vás zeptat, co tu děláte? Tohle auto tu samozřejmě stálo celou noc, to víme, ale co vy?“

„Máme tu zahrádku,“ šeptla k mému překvapení Amálie. „A občas tu… přespíme. Co je na tom?“ vystrčila bojovně bradu na kapitána.

„To samozřejmě trestné… není,“ zazubil se pobaveně. „My stále vyšetřujeme tu včerejší… ehm… incident. Neviděla jste podezřelého, slečno – nebo jste už mladá paní?“

„Ne, to ještě nejsem. A nic jsem neviděla.“ Pokrčila rameny a nervózně sevřela klíč od auta v prstech, až jí klouby zbělaly.

„Chápu. Spěcháte?“

„Vlastně ano, omlouváme se, za zhruba čtyřicet minut musíme být u notáře,“ snažil jsem se vysvětlit v obavě, aby Amálie třeba něco neprokecla.

„Tak přeji šťastné pořízení,“ ustoupil nám z cesty. Všiml jsem si, že má na sobě jinou košili i kravatu. Proboha, snad na nás tady nečekal? Jak zodpovědné!

•  

„Proč ses vlastně rozvedl?“

„Pro nepřekonatelný odpor navrhovatelky k odpůrci, tak to stálo v odůvodnění.“

„Co?“ zasmála se a ten úsměv jí slušel.

„No, návrh podala ona…“

Zrovna zaparkovala v boční ulici a hned se hrnula za mnou. „No co? Chci se podívat, jak takový člověk v roli navrhovatelky vypadá, no?“ zazubila se.

Doktor Houdek lapal po dechu, jak tak stál na chodbě v družném rozhovoru s mou exmanželkou, která držela v ruce dlouhou, uzoučkou, bílou cigaretu nějaké hodně drahé značky a zrovna zahalila jeho hlavu do pořádného oblaku namodralého dýmu. Jakmile nás uviděla, afektovaně řekla dusícímu se doktorovi „Promiňte“ a vyzývavě nám vyšla vstříc.

„Ahoj,“ řekl jsem na pozdrav a Amálie to stejně vesele zopakovala. Nevím, co ještě udělala za gesto, protože následující výstup mě šokoval.

„No nečum na mě ty zasranej impotente, tak sis už stihnul narazit tuhle couru, zavšivenej chlíváku?!“ vykřikla na celou chodbu, až se pár lidí zvědavě otočilo. Pozornost nám věnovali vlastně všichni v doslechu. Obrátila se přímo na Amálii: „Co na tom starém idiotovi vidíš? Jestli tedy nejsi nějaká korunová běhna, která si ho nabrkla z nouze…,“ a spustila další proud urážek nejhrubšího zrna.

„Ale madam, prosím vás,“ doktor Houdek, postarší, uhlazený pán, konečně chytil dech, bezmocně vyndal kapesník z kapsičky, osušil si orosené čelo a omluvně se kolem rozhlížel.

„Jdi se bodnout, ty stará blbá krávo a nech si spravit mozek,“ vyštěkla zamračeně Amálie a jen tak flákla Anně pořádnou facku, až to mlasklo v pěkné šmouze a dokonce jí rozmázla mejkap od ucha k uchu. Otočila se a se slovy „budu u auta,“ opustila chodbu, jinak řečeno – vyšla ven se vztyčenou hlavou vítězky.

Mezitím Anna dál vztekle pištěla jak zaseknutá gramofonová deska a chrlila dál ty své nechutné nadávky. Třesoucí rukou si šmudlala ksicht (ale v druhé stále způsobně držela cigaretu ve výši ramen, co kdyby potřebovala šluka), snad aby spravila ty šmouhy. No, i kdyby tu válela sudy, tak jí by nepomohlo nic.

„Doktore, co pro mě máte?“ vzal jsem ho za loket a odtáhl ho stranou. Znovu si osušil čelo a obrátil oči v sloup. Jakmile jsme zašli do kanceláře, Anna s tím svým ječením konečně přestala.

„Nic to není, pane Velkoviči, jen dokument o vyrovnání. Ten je důležitý pro státní správu a daně, nic víc. Aby vás nepopotahovali… už jsem si dovolil úřední kopii zaslat na vašeho daňového správce.“ Vzdychl si. „Vaše bývalá paní je tedy neobyčejně… ehm… jak to jen říct…“

„Sprostá?“

„Ehm… to taky, ale měl jsem na mysli spíš… enormně temperamentní. Takovou ji vůbec, ale vůbec neznám!“

„Já vlastně taky ne, vždycky byla jako leklá ryba,“ mávnul jsem nad tím rukou. „To je asi tou změnou stavu.“

„Rozhodně, i když si myslím, že jí nesedla ta vaše nová přítelkyně, že?“

„To nevím, ale ta facka jí sedla dobře. Víte, já tu slečnu, která šla se mnou, vlastně ani neznám, jen mě sem dovezla,“ zazubil jsem se na doktorův zkoprnělý výraz, ten byl penězi k nezaplacení.

•  

„Tak co, už se ta stará, zmalovaná kráva uklidnila?“ zdvihla oči od mobilu, kde zrovna usilovně cosi sociálně řešila, a palečky nad zprávami jen lítaly.

„To nevím, drhla si ten rozmazaný ksicht,“ řekl jsem popravdě.

„Co je to jedna výchovná facka! Kráva blbá,“ ulevila si. „Vona vlastně žárlila, co?“

„No… asi, seš…mladší, hezčí…,“ nechtělo se mi připustit, že by Amálie měla pravdu.

„To na mě nehraj! Tak, kam se courneme teď?“ zeptala se se zjevnou narážkou. „Když už jsem si tě tedy nabrnkla…“

„No, co třeba někam, kde by se dala prozkoumat ta Zbyškova zástava?“ protože ta hromada kovových součástek jako z Lega mi nedala spát.

„Co třeba k nám?“ odložila mobil pod volant a nastartovala. „Aspoň mi něco o sobě prozradíš…“

Řídila dobře, Prahou jsme projeli jak nůž chlebíčkovou vekou.

„To u vás – to je v Říčanech?“ kouknul jsem na cedule.

„Firma, pro kterou pracuju, má kanceláře za Březím. Do Kolodějů se takhle v polední špičce jede líp, za chvíli sjedeme z okruhu a pak kolem lesíka… no, a pak okreskama.“

„Poslyš, znáš to auto, co jede za námi? Teď je asi šesté, to modré s pruhem. Třese se mu jeden reflektor.“

Poprvé jsem si ho všimnul, když jsme vyjeli od notáře, podruhé na okruhu a teď si to pěkně sypalo v odstupu za námi.

„Bůhví, co je to za dodávku,“ mávla bezmyšlenkovitě rukou.

„Zkus přibrzdit… aby nás ostatní předjeli.“

„Myslíš?“ zapochybovala.

„Přesvědč mě!“

Na ta slova přibrzdila, jako by chtěla odbočit na Petrovice. Ostatní auta nás předjela, ale to modré si udržovalo stálou vzdálenost.

„Přidej! Víc! A teď odboč přes Štěrboholy.“ Otáčel jsem se za autem, taky přidalo, ale protože jsme to fakt řízli na poslední chvíli, tak už nestihlo sjet. „Proč tě sledují? Kvůli Zbyškovi?“

„Co blázníš? Nikdo kromě tebe neví, že jsem jeho dcera.“

„Ale včera jsi ho přivezla na Křesadlovec… takže si vás mohli spojit, pokud šli po Zbyškovi.“

„To ty značený prachy z bankomatu, co?“ vztekle si odfrkla.

„Pochybuju, vždyť si je všechny vzali,“ najednou ve mně vyklíčilo temné podezření, když jsem před Dubčí z okénka viděl, jak modrá dodávka peláší po souběžné silnici od Měcholup. Jen co projedeme, bude zase za námi.

„Nemáš puštěnou GPS-ku?“

„Vidíš navigaci? Ne!“ odsekla.

„A co mobil?“

Zarazila se, zapřemýšlela, chytla ho a zaklela.

„Do hajzlu! Mám sdílenou polohu. Už je vypnutá! Já jsem ale kráva!“

„Těší mě, já jsem Vincent-“

„Hele, nech si to! Každej může udělat chybu, ne?“ vyjela vztekle, zakousnutá do volantu.

„Promiň.“

Během minuty jsme projeli zástavbou a upalovali nějakými loukami k lesu. Byli jsme na dohled lesíka, když se v dálce objevila modrá dodávka.

„Co teď?“ začala zase panikařit.

„Klid. Zajeď támhle k těm domkům, je to nějaká restaurace. Schovej se tu.“ Zastavila. Vylezl jsem, otevřel boční dveře, vzal si svůj bágl a vyndal z něj ruksak se Zbyškovým vakem. „Tohle si vem s sebou a upaluj.“

„A co ty?“ lekla se.

„Zahraju si s nima na schovku. Nebo, mám v tom praxi. Tak už padej!“

•  

Nebyl to zrovna dobrý nápad, ale aspoň nebylo Amálii za domkem vidět. Popojel jsem zpátky k lesu a nechal auto schválně na kraji a z dobrého důvodu odemčené k tomu. Už jsem urazil pěknou štreku mezi stromy, když modré auto s pruhem bezohledně vjelo do lesa na dohled dodávky. Vyskákali tři maníci. Jeden z nich se do vozu podíval, ale vůz je moc nezajímal.

Měli na sobě běžné vybavení policejních jednotek s kuklami na obličeji, ale policajti to rozhodně nebyli. Neměli žádné označení na vestách, ani na přilbách.

„Co tady děláte? To je soukromý pozemek,“ vykřikl nějaký muž nalevo ode mě, kterého jsem si ani nevšimnul, jelikož byl skloněný a v poslední chvíli se vztyčil… asi sbíral houby. Já se zastavil za stromem a na bobku se snažil vydýchat. To nekřičel na mě, ale na jednoho z těch tří. Práskla krátká dávka a on se svalil jako podťatý. O kousek dál, kam jsem už neviděl, se ozval další výkřik a následovala další dávka z automatu. Nepřišli si popovídat a vedlejší ztráty je vůbec nezajímaly!

„Sakra! Držte se plánu! Potřebujme tu ženskou! Nebude daleko.“ Podle hlasu musel stát jejich velitel jen pár metrů za mnou…

Proti útočné pušce vzor 58 nezachrání ani středně silný strom a nestačí být ani dva kilometry daleko. Tak jsem se nadechnul, odjistil, vyklonil se a… začal střílet.

Dvakrát jsem se trefil na první dobrou, jelikož ti dva stáli nejblíž, ale třetí, zrovna ten, který šmejdil v autě, kladl nepochopitelný odpor a střílel po mně jak o božím těle. Dostal jsem ho, teprve když měnil zásobník. Udělalo se mi špatně, tyhle výjevy zrovna vidět nemusím a navíc, je to přece jen už pár let od mých válečných dobrodružství vojenského dodavatele. Popadl jsem svůj bágl a spěchal zpátky k autu a měl co dělat, abych udržel obsah žaludku na svém místě.

„Co se to dělo? Rachot byl slyšet jako ze střelnice?“ Amálie vyděšeně vyběhla z přístřešku dřevěného domu u cesty, až když jsem na ni zavolal. „Ježíši, ty seš bledej!“

„Je mi kapku blbě… Nasedej! Musíme vypadnout. Tý kanonády si nemohlo pár všímavých občanů nevšimnout a určitě už plní svou občanskou povinnost.“

„Cože dělají?“

„Volají policajty! Jedem!“

„Poslals mě blbě, ta hospoda není hospoda ale nějaký kiosek… a je zavřený! Všechno je tu v okolí zavřený!“ usadila se a hodila ruksak na podlahu. „V tom je snad kamení,“ podotkla ještě.

„Hlavně, že se ti nic nestalo!“

Žádné auto jsme nepotkali až na odbočku do Křenic. V dálce za námi vyřvávaly sirény.

„Co se tam stalo?“

„Pobili se mezi sebou sekerou a někteří i mačetou, a já jim mezitím utekl,“ zkusil jsem se zazubit, ale pořád jsem cítil ten divný tlak kolem žaludku… už jsem to nezažil spoustu let, dokonce ani na nočních výpravách se Zbyškem.

„Kecáš! Nejsem blbá! Střílelo se!“

„Jo, střílelo – prchal jsem jak kamzík pod palbou tyrolských myslivců.“

„Jen aby,“ pochybovačně se zamračila. „Táta taky pořád lhal Doufám, že jsi tuhle nemoc od něj nepochytil!“ Konečně našla pro něj to správné slovo, tak snad vzala otce na milost. „Hele, támhle zaboč,“ ukázala na bílá zasouvací vrata s nápisem „Všeobecná technická podpora IT služeb, Babice“.

„Tady pracuješ? Vypadá to jako stodola.“

„Je to stodola. Ale moderní! Tady se rozkládá naše základna, naše zázemí. Počkej, dojdu otevřít bránu.“

Za minutku se vrata odsunula a já zajel k domu.

„Je tu nějak prázdno.“ Na nově vydlážděném dvoře nestálo žádné auto, kromě přívěsu za osobák.

„Ale jdi! Tady sídlí účetní, správce, támhle je náš hardwarový koutek… no, a támhle máme kanclíky. Všichni jsou v terénu a mě to čeká až o víkendu. Však jsem ti říkala, že mám dneska vlastně volno.“ Zasmála se a zase z ní byla ta bezstarostná holčička…

„A šéfové?“

„Majitel je kámoš, dohodil mi tuhle práci, má vlastní šmajchkabinet na Letné. Sem nejezdí, neboj… Je to velkej kanec a honí se za sviněmi,“ uchichtla se.

„Aha, a kde jsou všichni ostatní?“

„Je přece poledne…, tak asi papkají… na obědě ve Variant klubu, to je na druhý straně vsi. Snad nemáš po těch svých okurkách hlad?“ zlomyslně se zazubila a mě se zase při tom pomyšlení na jídlo trochu přizvednul kufr.

•  

„Potřebujeme stůl, velký stůl,“ pronesl jsem mimochodem, když jsme si prohlíželi obsah Zbyškova vaku.

„Nic podobného jsem neviděla,“ zamyšleně prohrábla pár součástek, „je to moc drobné a má to divný kolíčky a tohle vypadá jako perka a tohle zase jako divné integráče. To chceš dát dohromady? Ty destičky nemají ani dva centimetry v průměru! Každá z nich má takový divný kontakty…“

„Nemůže to být těžký to složit, ne?“

„Bez návodu? Tak odhadem, je toho na počet víc, než je zrnek rýže v kilovém balení. A do Vánoc je dost daleko… schválně!“

„Co ten stůl? Máte tu nějaký větší. Tyhle jsou moc úzké a nerad bych cokoliv poztrácel. Možná by šly k sobě přirazit…,“ rozhlížel jsem se po místnosti, plné strohého kancelářského nábytku s krajně nepohodlnými židlemi a jednou skříní na nějaké spisy.

„Pojď vedle, máme tu stolní plotr… dva metry čtvereční. To by mohlo pánovi stačit, ne?“ uštěpačně se ušklíbla, ohlédla se a otevřela dveře. Z rohu vzala roli papíru. „Dáme to na papír, deska je skleněná a na tohle kovové puzzle docela i nevhodná.“

Kreslící stůl zabíral ještě větší plochu než dva metry čtvereční. Trůnil sám uprostřed místnosti a vedly k němu kabely od docela archaického počítače.

„Prý to tady stojí už dvacet let. Zdědili jsme to. Ale používáme to na recepce,“ rychle odmotala dva metry papíru a odřízla je na hraně stolu. „Rozložíme to na sklo. Ten papír taky dáváme pod mísy s chlebíčky… aby se sklo neumastilo… třeba.“

Papír se kroutil a moc nepomáhalo zatížení popelníkem a vlaječkou ve stojánku. Amálie přidržela jednu stranu a já doprostřed vysypal veškerý obsah vaku.

„Páni! Toho ale je. To se pěkně zapotíš, než z toho něco složíš,“ řekla jízlivě. „Dal ti táta alespoň návod? Třeba jen ústně?“

Hromada to byla náramná a její škodolibost ještě větší.

„Počkej, nevzpomněla jsem si dřív, zapnu plotr.“

„To asi není třeba, ne?“

„To je jen kvůli tomu papíru… on se k desce přicucne. A pěkně to zespoda svítí…“

Sklonila se pod stůl a zapnula hlavní vypínač. Ozval se charakteristický, praskavý zvuk a zvednuté rohy papíru se přisály se syknutím ke sklu. A než jsme mohli cokoliv udělat, rozběhlo se nějaké fyzikální kouzlo.

Celá ta modrým světlem ze spodu nasvícená hromada součástek se začala sesouvat, rozlézat se po stole a některé tyčinky se hned spárovaly s destičkami, jako by se do sebe zaklesly. Menší stříbřité a žluté šestiúhelníkové destičky se divoce obracely jako pirohy na rozpáleném oleji rovnou ploškou dolů a začaly se řetězit a získávat tvar.

„Ne, nevypínej to!“ křikl jsem na Amálii, která se v leknutí už-už chystala zasáhnout. „Potřebuje to… energii!“

„Co to zatraceně je?“ vydechla udiveně na tvarující se předmět.

„Netuším,“ zaraženě jsem zíral, jak se ta hromada drobných součástek seskupila do beztvarého chvějícího se knedlíku, aby si posléze osvojila pravidelný vzhled a ztuhla do kostky. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, co by to asi tak mohlo být, ale žádná se nezdála rozumná. Protože už jen to, že se to samo sestavilo, bylo dost šílené. „Možná je to nějaká vychytávka, nebo něco, co uteklo z nějaké laboratoře… ale určitě ne z nějaké tady v Česku… není to do auta ani do stroje… ví bůh, co to je.“ Vzal jsem krychli do ruky. Nebyla těžká, odhadem měla tak šest, sedm kilo, což na litr objemu bylo až-až. Všimnul jsem si, že kolem zůstala značná spousta další skoro poskládané drobotě… asi se to nikam nehodilo. Některé kousky se taky popárovaly, ale jen z části. Nebo…, nebo to bylo z úplně jiné věci! Anebo… něco chybělo! Opatrně jsem shrnul na hromádku zbytek součástek, praskajících ve statickém poli, a to cosi bezejmenného, ale pevného tvaru, položil na okraj světélkujícího stolu.

„Ani nevíme, jako to správně pojmenovat! Myslíš, že to má nějakou cenu?“ ozvala se Amálie. Z hlasu jí zazněla zvláštní dychtivost a ještě nějaký další podtón – takový ten zvláštní, když už víte, co vidíte, ale nechce se vám přiznat barvu.

„To je otázka…,“ někde uvnitř mysli jsem pocítil jistou pochybnost a odpověděl jí otázkou: „Co když právě kvůli tomuhle tvůj táta zemřel?“ Byla chyba to říct. Moje.

Omyl aneb přesmyknutí pravdy

Cosi mi zašramotilo za zády a já se otočil. Bylo by lepší, kdyby se tak nestalo! Amálie držela v rukou malou židličku a třískla mě s ní do hlavy. Jářku, kdybych se neotočil, praštila by mě někam dozadu a dopadl bych hůř, možná taky přímo do hrobu. Takhle jsem ji schytal rovnou hranou do čela, až se mi v očích zajiskřilo a mysl na pár okamžiků vypadla jako neonový nápis na stěně laciného hotelu. To bylo tím, že jsem si dal druhou o plastovou hranu stolu. No, být kovová, tak už jsem to měl za sebou a andělé by mě rovnou zavolali k sobě.

Bylo to tak překvapivé, nenadálé a docela zákeřné napadení, že jsem jen heknul a svezl se na kolena, na všechny čtyři a vědomí mě pomalu opouštělo i přes urputnou snahu mysli o nahození záložní myšlenky. Jó…, mysl není motor… a nevím proč, chytla mě nějaká černá myšlenka, při vzpomínce na ty tři maníky v lese. Ale nebyla to lítost, ani jiný záchvěv svědomí… vždyť já svědomí vlastně ani nemám.

„Tak a máš to! Jsi fakt naivní trubka,“ pronesla tónem naprostého pohrdání Amálie, ale to bylo to poslední, co jsem uslyšel. O pár okamžiků později mě obestřela milosrdná mlha s mihotavými světélky a bublajícím šepotem někde tam, na pozadí bílého šumu.

•  

„Haló pane! Proberte se!“ nějaký hlas se dobýval do mého vědomí a bušil mi do hlavy, až mi lítala sem a tam. Něco jsem zamumlal, ani nevím co, a konečně mi oči zaostřily. Připadal jsem si jako po tahu pražskými bary někde na konečné s hlavou v kandelábru a s nárazníkem auta tak deset čísel od čela. Permoníci mě tloukli jako žito…

Skláněly se nade mnou dvě ženské tváře, ale ani jedna nebyla Amálie.

„No, konečně jste se probral,“ řekla jedna z nich a mě došlo, že je to lékařka.

„Kde…, kde to jsem?“ zablekotal jsem. Nic mě neposlouchalo, v uších hučelo, jazyk zdřevěněl a údy? Měl jsem nějaké? Bůhví!

Po nemnoha nezbytných úkonech, kdy se mě ptali na dnešní den, a na jméno a na další nepodstatné věci, aby snad vyloučili zmatení či demenci, jsem se trochu sebral.

„Někdo vás přepadl, pane, našli vás tu zaměstnanci. Co jste tu dělal?“ Vstoupil mi do zorného pole vyšší, hubený muž. Tedy, bylo to tak, že se moje zorné pole posunulo, jak mě dámy pomohly a já se konečně posadil.

„Skládal lego.“ Pokusil jsem se vstát, což se s dopomocí a k mé radosti podařilo.

„Co prosím?“ ten nechápavý výraz byl prostě neodolatelný, smál bych se tak, až by mi zuby vypadaly. Kdyby mě nebolel celý člověk…

„Kdo jste vy?“

„Pardon. Poručík Hašek, z policejní služebny z Brodu. Byl jsem tu nejblíže, převezmou si to kolegové z Říčan nebo rovnou kriminálka z Prahy. Co že jste to skládal?“

„Skládačku, no! No, tohle,“ ukázal jsem na hrst součástek, které zůstaly ležet na desce ploteru. „Poručíku, kde je ta žena, Amálie, co tu byla se mnou.“

„No,“ všichni tři po sobě střelili očima, „ona je v nemocnici. Někdo ji postřelil, když šla se schodů dolů.“

„Postřelil?“ podle jejich zvláštně vlídných úsměvů jsem se musel tvářit jako nadopovaný idiot.

„Ano, našli ji kolegové z téhle firmy, kteří se vrátili z oběda, zavolali záchranku. Já byl zrovna blízko, objednával jsem si cosi vedle v Březí,“ poručík ochotně vysvětloval. „Každopádně tady paní doktorka zjistila středně těžké postřelení a hned ji odvezla do Prahy druhá záchranka, která přijela se mnou, je to tak půl hodiny. Byla totiž blízko, zasahovali u Kolodějů. Vás jsme našli až o hodnou dobu později. A bohužel, nikdo vás tu nezná…“

„Zasahovali, poručíku? To není úplně přesné, vždyť tam bylo na záchranu u všech postižených pozdě!“ řekla zamračeně lékařka a obrátila ustaraný obličej ke mně. „Ránu máte ošetřenou, ale měl byste se nechat vyšetřit, byl jste v bezvědomí, je to dost těžký otřes mozku.“

„Nějak to přežiju.“

„Ale bude se vám chtít spát, dostal jste něco na bolest, tu ranku na čele jsem zalepila a měl byste být v klidu!“ Lékařka mi ještě naposledy posvítila do očí.

„Nebojte, to já budu.“

„Tady máte doklady,“ poručík mi podával občanku a kartu pojišťovny, „musel jsem vám probrat kapsy, pro nezbytné administrativní úkony,“ dodal omluvně.

„To je v pořádku,“ apaticky jsem papíry zastrčil do kapsy. „Amálie? Jak ji najdu?“

„Slečna Berkovecká je touhle dobou už v nemocnici, ale neřeknu vám ve které,“ zapřemýšlel poručík. „Byla taky v bezvědomí,“ dodal.

•  

Doktorka měla pravdu. Připadal jsem si jako opilec, balancující se sklenicemi na jednokolce při sesypávání zbylých součástek zpět do vaku – podle váhy jich zbylo ještě nejmíň patnáct kilo. Dokud jsem se opíral o desku kreslícího stolu, bylo všechno v pohodě, ale ve volném prostoru už nastaly značné problémy. Hlavně, že jsem pořádně zavázal ten vak!

„Počkejte, pomůžu vám,“ chytil mě poručík za loket a pomohl mi ze schodů. „Co je to za dílky, to vaše lego? Něco podobného jsem už viděl v nějakém vědeckém pořadu o mikrodružicích. Tedy…, skoro stejného.“

„Abych pravdu řekl, je to vlastně dárek, chtěl jsem to jen zkusit sestavit, nic víc. Ten stůl nahoře vyloženě sváděl k vysypání všech kousíčků.“

Ten stůl byl ale vypnutý!

„Jo, jo, to znám, já jsem takhle bráchovi rozmontoval autíčko, které postavil z Merkuru. Taky jsem jej chtěl jen jinak sestavit… Chcete někam odvézt?“ stáli jsme už na nádvoří, jen pár metrů od Amáliina auta. Sáhl jsem pro klíče a auto zablikalo.

„Sednu si támhle dozadu do auta a asi usnu.“

„To je vaše auto? Mysleli jsme, že je firemní.“

„Ne, přijel jsem s ním já, patří Amálii,“ otevřel jsem dveře od řidiče a vzápětí si uvědomil, že tam mám bágl se zatraceně třaskavým obsahem.

„Počkejte! Já vám s tím vyjedu na parkoviště naproti, jo?“ nabídnul se. „V tomhle stavu rozhodně řídit nemůžete,“ usadil mě na sedadlo spolujezdce a sám sedl za volant. Podal jsem mu klíčky a uvědomil si, že pořád křečovitě držím ten vak se zbytkem součástek.

„Máte telefon? Ozval bych se vám, jakmile zjistím, kde vaše slečna je.“ Zeptal se, když přejel přes ulici a zastavil uprostřed čumákem směrem k vratům toho IT baráku.

„Děkuju, jste moc hodnej! Jak to, poručíku, že to vyšetřujete vy?“

„Byl jsem mobilní a kousek odsud. Pětinásobná vražda, u Kolodějů. No, nic pěkného.“

„Terorismus?“

„Ale jděte! Nějací rádoby ostří hoši si hráli na policejní zásahovou jednotku… jenže je někdo načapal.“

„Aha. Už víte… kdo?“

„Půl kriminálky je na nohou. Ale vy už skoro spíte! Fakt nechcete do nemocnice? Sanita je sice už pryč, ale…“

„Ne, to bude dobrý, za pár hodin se proberu… nebo si zavolám záchranku,“ pokusil jsem se o úsměv.

„No, jak myslíte. My tu ještě chvíli budeme zajišťovat stopy,“ kývnul hlavou směrem k areálu. „Z kamery u vchodu víme, že přijel mercedes a zaparkoval támhle za rohem, skoro až u plotu. Pachatel musel v těch místech přelézt, vylezl na střechu auta a dostal se dovnitř. Pak musel vlézt někudy dovnitř, praštit vás a střelit slečnu, která ho nejspíš překvapila… Jen není jasné, proč útočil na vás!“

„Mercedes?“

„Jo. Takovej pekáč.“

Já bych věděl, ale radši jsem k tomu nic neřekl.

„A co zaměstnanci? Ti si ničeho nevšimli?“

„Akorát toho mercedesu, starší typ, bílá barva, ale jinak nic. Snad jen, že v něm seděla jen jedna osoba.“

„A ztratilo se něco?“ ještě, že jsem neřekl – kromě naší kovové krychličky…

„Nenašli jsme její mobil… Pane, ti mají takový nepořádek v evidenci, že to svět neviděl. Jejich provozní nebyl schopen zjistit ani celkový počet počítačů – suše mi řekl, že mu to po obědě vůbec nemyslí,“ kroutil nevěřícně nad tím hlavou. „Tak já běžím… mějte se!“ bouchnul dvířky a spěchal zpátky přes cestu.

Chvíli jsem tam seděl v takovém polospánku, ale nakonec se vzchopil, nastartoval a jako v mátohách vyjel na cestu. Doteď nevím, jak jsem se mohl bez úhony dostat na parkoviště pod Křesadlovec.

•  

„Co chcete?“ vyštěkla na mě zapšklá sestra, kterou právě sprdnul správce objektu a vykázal ji do kuřáckého terária mezi ostatní, podobně postižené narkomany v bílých pláštích. „Porodnice je vedle!“ to jistě narážela na kytku, kterou jsem se marně snažil před jejími zraky schovat.

„Volal jsem vám, mladá paní,“ zašilhal jsem na její jmenovku, „že prý na oddělení leží slečna Berkovecká.“

„Jó, to jste byl vy, ten kuňka, kterej se neuměl pořádně vyžvejknout?“ polilo mě horko, to asi jak zkušeně vyfoukla pořádný oblak šedobílého kouře jako parní lokomotiva – já si myslel, že elektronické cigarety taková oblaka ani neumí. „Jo, leží na JIPce, v prvním patře. Zazvoňte si,“ a už mi nevěnovala pozornost.

Mladičká sestřička zrovna vyprovázela nějakou mladou, vzlykající holku, která byla evidentně taky na návštěvě. Díky tomu jsem ani zvonit nemusel, sestřička mi ochotně otevřela dveře.

„Ale jenom chviličku. A navlíkněte si ten jednorázový návlek,“ podala mi složený šustivý pláštík. „A ty kytičky dám do sklenice k ostatním, ano?“ vzala mi z ruky puget a po úpravě mě postrčila do místnosti mezi vysoké paravány.

Amálie ležela se zavřenýma očima, obklopená blikajícími přístroji.

„Jak jí je,“ zašeptal jsem tiše k sestřičce, která naaranžovala na stoleček vázu a přidala do ní k ostatním i moje květiny.

„No, mohla dopadnout hůř. Málem přišla o nohu!“ zašeptala sestřička. „A teď spí, je pod sedativy.“

Dokonce mi přinesla malou stoličku se slovy: „abych se neopíral o pelest, že to vrchní sestra nerada vidí, ale hrozně ráda každého peskuje.“ A střelila okem ke kukani, kde se šklebila z kuřpauzy navrátivší se ta zapšklá sestra… no, potěš koště!

Amálie klidně oddechovala a měla v obličeji takový mírný výraz, jaký se občas vkládá do tváří na obrazech svatých. Spala.

Vrchní sestra se na mě mračila, když si klepala na hodinky. To bylo jasné znamení.

Vyšel jsem na chodbu a ještě se chvíli díval přes sklo směrem k lůžku, ale bylo už jen vidět na stolek s vázou a květinami.

„Co tady sakra děláš? Jasně jsem ti řekla-“ leknutím jsem se otočil na ta syčivá slova a zíral do tváře ženy ve vysokém stupni těhotenství. Byla vysoká skoro jako já, měla nepříjemný, hrubý obličej, plný tukových krupiček a příliš nadělané vlasy, které vypadaly jako paruka na helmě. A měla ruce jako lopaty – od hodiny by s nimi mohla hrabat prachy na hromadu.

„Prosím?“

„Omlouvám se,“ pronesla hlasem, sníženým o tón. I tak by mohla zaskočit za nějakou vychlastanou šansoniérku s prokouřenými hlasivkami. Cigarety z ní táhly na sto honů. Přidržela si ruce na břiše a posadila se. „Šla jsem na návštěvu za Amálií,“ dodala jakoby na upřesnění. „To vy jste jí přinesl ty kytky?“

„Ano. Přišla jste za sestrou? “Po chvilce váhání jsem si přisedl.

„Sestrou?“ podivila se. „Ach ták. Amálie vám něco navyprávěla, že?“

„Ne, ani ne, jen se zmínila o otci a tak,“ zkusil jsem omluvný obličej, ale asi jsem se začervenal jako školák a v tu chvíli nenacházel ta správná slova.

„Nejsem její sestra, ale matka!“ zasmála se hlubokým, hrdelním smíchem. „Vy se ale umíte podivit, všechno se vám odráží v ksichtě.“

„Promiňte, myslel jsem podle vašeho věku, jste v očekávání a tak…“

„Mít dítě ve třiačtyřiceti není žádné terno, já vím, ale já na toho pravého čekala zatraceně dlouho. Vy jste Amáliin přítel?“

„No, to zrovna ne, jsem – jak to jen kulantně říct – řidič auta vaší… ehm… dcery,“ zalhal jsem a nešlo mi to přes zuby.

„Jak jste se seznámili? Ona by jen tak někomu cizímu auto nepůjčila,“ zakřenila se. „A copak vám ještě navyprávěla?“

„Vlastně jsme se seznámili nějak omylem,“ cítil jsem, že vstupuji na velmi tenký led. „Mluvila jen o svém otci a tak.“

„Otci? A o mně nic?“ zdvihla oči v sloup. „To je jí podobné… Kdybych jí o něm sama neřekla, tak by se pravdu ani nedozvěděla. Její otec je kriminálník, víte?“

„Je spousta dobrých lidí, kteří sejdou z pravé cesty.“

„Ale jděte. Snad nepatříte k těm znalcům, kteří obtěžují slušné lidi na každém nároží?“

„Jen jsem se snažil decentně se vyhnout nějakému hodnocení. Jak se vlastně jmenoval?“

„Jmenoval se Kulhoň. Vy jste ho znal?“ ostře po mně střelila okem.

„Kdepak!“ usilovně jsem kroutil hlavou.

Najednou se na mě podívala s divným výrazem. „A proč jste za ní přišel? V těchhle hadrech vypadáte jako zanedbaný starý mládenec, který se neumí obléct, a na holky se dívá klíčovou dírkou nebo je šmíruje po internetu.“

„Fakt je to tak hrozný?“ obhlížel jsem rukávy a nohavice.

„Upřímně? Jo, je! Chtělo by to změnu. Ale doufám, že s Amálií nechcete tento… ani tento… chodit, že ne?“ dívala se studeně jak mrazák na teplý telecí.

„I kdepak, já jen, že mám půjčené to její auto. Samozřejmě ho v pořádku vrátím… a s plnou nádrží!“ dodal jsem tomu korunu.

„A copak se stalo vám?“ zamyšleně se podívala na moje zalepené čelo.

„To je složité… to je vlastně jen takový malý pracovní úraz.“

„Pěkně jste se praštil přes kapsu… takovej puget, co?“ kývla hlavou k oknu do místnosti JIPky. Odsud bylo vidět přesně na ten stolek s vázou.

„Myslel jsem si, že se to hodí,“ asi jsem se i začervenal, jakmile se zasmála. Úsměv měla tedy jiskřivý jako špatně rafinovaný třtinový cukr. Tak ženská snad musela kouřit cigára bez filtru!

Chvilku jsme ještě seděli a já se nakonec omluvil, když dovnitř vtrhnula smečka lékařů, sestřiček a zřízenců, kteří přiváželi na pojízdném lůžku dalšího pacienta. Vlastně pacientku.

•  

Stál jsem za masivním plotem a čekal, jestli se někdo ozve. Zvonek cinknul, ale jen krátce – vím, co to s neurotickými lidmi udělá, když vyzváním třeba půl minuty.

„Co chcete?“ v okně se objevil rozespalý obličej nějaké špatně namalované chemické blondýny. Nebylo jí víc jak dvacet, ukazovala výkladní skříň pro playboye a dívala se na mě se stejným odporem, s jakým se spořádaní občané dívají na podomního obchodníka.

„Hledám pana Werknera.“

„A kdo jste?“ zakřenila se lehce odulými rty. Teď skutečně vypadala jako coura z laciného baru.

„Co je vám do toho!“

„Máte smůlu, stejně tady není,“ zívla a zastrčila hlavu. Znovu jsem zazvonil. „Co je zas?!“ mračila se jako čertice, jen po mně vrhnout vidle.

„A kde ho najdu?“

„Co já vím,“ zas zívla, „Asi ve skladu.“ Definitivně zavřela okno.

Werkner byl starý lišák, skladů měl hned několik. Za prodejnou, v domě, který vykoupil z nějaké exekuce, měl rovnou dva. Ale tam už jsem byl, dokonce jsem blok dvakrát objel. Nezbývalo, než se podívat na jeho garážové stání, kdesi Na Choutkách. Fakt se to tam tak jmenovalo, lze-li usuzovat podle uliční cedule, ale byl to spíš omyl úřednického šimla, ulice vedle nesla jméno „Koutky“.

Vystoupil jsem z vozu asi u třetí garáže v uličce, kde bylo doslova přegarážováno. Po pěti metrech, jedna garáž vedle druhé až do konce ulice, nejméně třicet kukaní na auta s roletovými vraty z každé strany. Popošel jsem k chlapíkovi, který zrovna rozebíral přední světlo u zánovního Fordu, lehce čumákem povyjetého z vrat garáže.

„Dobrý den, měl byste minutku?“

Kývnul na pozdrav a dál se snažil uvolnit plastovou krytku světlometu.

„Nevíte, kde bych našel pana Werknera? Prý tu má někde garáž.“

„Jo, stojíte skoro u ní, je to hnedka ta první zkraje,“ kývnul hlavou tím směrem.

„A neviděl jste ho tady? Prý není k sehnání.“

„No,“ chlapík se narovnal a protáhl si hřbet. „To vám nepovím, viděl jsem ho… no, je to tak tři dny… měl tu nějaký jiný auto, on má lahvově zelenou Astru. Třeba je vevnitř.“

„Dík!“ mávl mi na pozdrav a já se vydal k té první garáži. Vrata měla stejné rolovací lišty, lesklé, bílé, evidentně nové, jako u všech šedesáti ostatních. Pro dodavatele garážových vrat musela být tahle ulice zlatým dolem. Chytil jsem za madlo u země a trhnul jím. K mému překvapení západka cvakla a lišta vyjela nahoru.

Už na první pohled bylo jasné, proč Werknera těch pár dní nikdo neviděl.