Poslední štace

Poslední štace

Anotace: Obraz první. Úvodní kapitolka do příběhu připravované nové knihy (cca 7 tis. slov). Příběh gangstera na odpočinku v konfliktu cizích zájmů.

Smuteční obřad

 

„Doporučil bych vám tak týden klidu,“ pousmál se mladý lékař. „Stačilo jen pár čísel výš a měl jste díru v pohrudnici a ten nožík by vám polechtal i plíce, a to dost hluboko, to mi věřte,“ dodal ještě.

„Proč asi myslíte, že mám policejní doprovod?“

Řekl jsem to uštěpačně a vlastně bez důvodu. Doktor odvedl svou práci dobře a policajti na to jen dozírali. Nic víc, nic míň. Oblékl jsem se.

„Můžeme jít,“ řekl jsem k policistům.

Vzali mě mezi sebe a doprovodili k vozu. No, a za necelou půl hodinku jsem byl v hotelu před svým pokojem. To jako abych měl ten klid na lůžku!

„Jak se vede, Remylere,“ nenuceně se připojil prošedivělý dlouhán se živýma očima, na které si narazil brýle.

„Dobře kapitáne,“ odvětil jsem. Už mi bylo jasné, proč taková šaškárna.

„Je plukovník,“ upozornil mě jeden z policistů.

„Jděte! To jste se za ta léta dostal už fakt vysoko!“

Vešli jsme s plukovníkem do pokoje, ti dva zůstali na chodbě. Plukovník prošel obě místnosti a bystře všechno prozkoumal.

„Bojíte se, že na mě bude za dveřmi zase někdo čekat?“

„Tohle nebyla náhoda, Emile,“ potřásl hlavou, když dokončil obhlídku a sedl si do nepohodlného křesílka. Ač jsem nechtěl, musel jsem se posadit naproti němu.

„Naše dohoda doufám stále platí, plukovníku?“

„Ale jo, platí! Za tu dobu, co jste tu nebyl, se dost věcí změnilo.“ Plukovník si unaveně promnul spánky.

„Dohody snad ne, i když dvacet let je dlouhá doba.“

„Jednadvacet, Emile, jednadvacet.“ Prohlížel si mě stejně, jako ti exoti v kabině na letišti. Plukovník byl fakt hubený, ale šlachovitý muž těsně před šedesátkou. Náznak knírku mu propůjčoval přísnější výraz, než jaký opravdu měl. Krátké vlasy si pečlivě sčesával a vypadaly, jako by je přejel tónovacím lakem na vlasy, takže vynikly šediny na spáncích. Úzký obličej se mi zdál zasmušilý, ale to dělaly ty brýle, které skrývaly za kouřovým sklem bystré oči.

„Nepočítal jsem to přesně, pardón,“ pokrčil jsem rameny.

„O to nejde. Proč jste tady, Emile?“

Po krátkém zaváhání jsem sáhnul do náprsní kapsy a vytáhnul obálku.

„Proto.“

„Johana Remylerová…,“ překvapeně odcitoval titul z parte. „Jak to, že o tom nevím?“

„Došlo mi elektronicky to před třemi dny. Sbalil jsem se, sedl na nejbližší letadlo a jsem tady. Obřad bude zítra v Oběnicích. Byla to stále moje žena, plukovníku, pamatujete?“

„To ale nevysvětluje, proč vás ti muži napadli,“ vrátil mi parte.

„Netuším. Nikdy jsem je neviděl a musím připustit, že jsem tenhle útok ani nečekal.“

„Jen co jste vkročil na domácí půdu, už jste způsobil problémy.“

„Já? Ale plukovníku, to se tedy pletete! To oni mě napadli a nemůžu za to, že se zřítili z té rampy. Sám mám osm stehů a vlastně ani nevím proč!“

„Nerozčilujte se. Vysvětlilo se to, ne?“

„Jo, incident se vysvětlil jen jako moje sebeobrana, ale proč po mně šli, to byste měl říct vy, že jo?“

„Zatím o těch pachatelích nic moc nevíme. Faktem je, že byli o polovinu mladší jak vy, takže když jste tu ještě fungoval, byli v plenkách,“ ironicky se ušklíbnul. Vstal a upravil si kabát. Teď vypadal jako dlouhý, hubený hastroš. „Doufám, že se kolem vás nevynoří zase nějaké takové… potíže. Máte někoho, kdo se o vás postará?“

„Nebojte se, pár starých přátel mi ještě zůstalo.“

„Ale i tak, pošlu vám sem někoho schopného na předběžnou logistickou podporu.“ Plukovník jen kývnul na pozdrav a vyšel ven. Doufal jsem jen, že si s sebou vzal i ty dva znuděný poliše.

  •  

S plukovníkem jsem vycházel dobře. Vlastně díky němu jsem mohl odejít před jednadvaceti léty z republiky a nikdo se po mně nesháněl. Kromě Johany. Což byl paradox. Nechtěla se mnou žít. Nechtěla se mnou jet do Argentiny. Jediné, co chtěla, byly jen peníze. Hodně peněz. Když jsem přijel do Buenos Aires, zrovna tam začínala krize. Velká, vleklá krize, která trvala několik let. V podstatě v tomhle neveselém období bylo tajemství mého úspěchu. V krizi spousta lidí i firem zbankrotuje, ale pár lidiček opravdu vydělá. A mně se to podařilo. Koupil jsem za babku důl na mangan s pěkným kouskem pampy, který se pár let po krizi doslova stal pokladničkou pro mé další podnikání.

Díky penězům jsem se nemusel obávat o budoucnost a taky mohl Johanu na dálku významně finančně podporovat. Abych nemusel poslouchat to její věčné vřeštění v telefonu. Fakticky jsem s ní už kolik let nepromluvil. Jednou, dvakrát za rok mail, elektronická polednice, a to bylo tak všechno.

Rozhodoval jsem se, jestli mám či nemám jít na večeři. Nakonec jsem šel, protože hlad se jednoduše zakázat nedá.

Bylo dost pozdě, personál byl lehce neochotný a nepomohla by ani tisícovka dýžka.

Usadil jsem se k volnému stolu bez rezervace.

„Dobrý den, co si dáte, pane?“ vybafl na mě hubený číšník, který musel dozajista stát za pěstěným úzkým trsem Sansevierie trifasciaty, a proto jsem ho přehlédl.

„Co mi doporučíte?“

„Rozhodně bych si nedal žádné vnitřnosti,“ naklonil se ke mně, až mě ovanula jeho anti nikotinová ústní voda. „Zkuste ten steak na houbách, na něm není co zkazit. Jako přílohu si klidně dejte pečené brambory. A jarní salátek.“

„A co polévka?“

„Víte,“ zrozpačitěl, „raději si je nedávejte. Lepší volbou by bylo plzeňské.“

„Skvělá volba polévky! Tak mi to přineste,“ a strčil jsem mu do ruky zelenou bankovku, abych ho otestoval.

Zafungovalo to. Naservíroval mi všechno přesně za osm minut.

Neměl jsem ještě ani dojedený salát, když mě vyrušil chlap jak hora, který si bez okolků přisedl. Ne, že bych ho nepoznal, ale před takovými čtyřiceti kily vypadal kapku jinak.

„Co tady děláš, pacholku?!“

Uměl si vybrat okamžik, to tedy jo. Jmenoval se Viktor Lipanský a před lety dělal v podstatě to co já. Arogance ho neopustila ani po létech. Byl oblečený se stejným nevkusem jako tehdy a dál pokračoval v nezřízené zálibě, zhmotnělé do masivních prstenů ze žlutého kovu. Na každém prstu měl snad tři.

„Taky tě zdravím, Viktore! Vidíš, obědvám. Nějakou dobu jsme se neviděli, co?“

„Jo, už je to dávno. Bylo mi divný, že jsem na tebe celá ta léta nenarazil.“

„Žiju skromně jako obyčejný člověk.“

„Kecáš. Do tohohle pajzlu skromný a obyčejný člověk – jak říkáš – ani nepáchne,“ zazubil se výstavním chrupem.

„Myslíš do kasina? To není nic pro mě.“

„Ale ne! Tak jsi tu na výletě?“ jeho jízlivost mě točila. Uměl se skvěle šklebit, však svého času přiváděl tím svým ksichtem policajty k šílenství.

„Tak nějak. Co brácha?“

„Oběsil se v base. To víš…, ale je to už spoustu let,“ změnil ksicht a pokrčil rameny.

„To je mi líto.“

„Nemusí. Stejně se dostal do basy vlastní blbostí,“ najednou se zvedl. „Tak já už musím, to víš, ruleta nepočká, he!“ a byl konečně v čudu.

Na Viktora jsem neměl právě šťastné vzpomínky a na jeho bráchu už vůbec ne. Oba patřili do kategorie místních kreténů z galérky. Vstal jsem, útratu za jídlo nechal připsat na svůj účet a vrátil se do pokoje.

Ani jsem nestihnul sundat sako, když mé neveselé úvahy přetrhlo nedočkavé klepání na dveře.

„Tak už jsem tady,“ zubil se Vilda, kterému nikdo neřekl jinak než potrat. Samozřejmě, potají nebo za zády, do očí si to nikdo netroufnul. Byl trošku jednodušší, ale naprosto spolehlivý. Měl jsem ho taky celá ta léta na výplatní listině. Chodil v obleku a vypadal jako seriózní zaměstnanec pohřební služby. Na svůj věk měl nezvykle husté a tvrdé vlasy, které někdy zvláštně trčely do stran. A pořád se usmíval.

„Máš všechno?“

„Samozřejmě. Doklady jsou ověřený, s občanstvím nemáš problémy. Občanka, řidičák, osvědčení. Tady je pojistka, to se tu musí. A tady jsou šaty na obřad,“ zdvihl cestovní věšák s oděvem ve tmavém obalu s logem Blažka. „Vracím rodný list, oddací list, a několik dokumentů.“

„Všechno?“

„No…“

„Máš ještě něco?“

„Jo. Zajímavost. Jsou skutečnosti, které bys asi měl vědět, Johana měla dceru. Je dospělá. Na parte je napsaná tak, že to nebylo poznat. Takže se asi zítra potkáte,“ vypadlo z něho jedním dechem.

„Dceru? Sakra, že se nikdy nezmínila!?“ Uvědomil jsem si, že je tam napsaná nějaká Hedvika, ale považoval jsem ji za sestřenici nebo nějakou příbuznou, protože byla uvedena jen jménem.

„No, to nevím. A jestli měla nějakýho chlapa… ví bůh? Já tu její dceru viděl naposled, ehm…, když ještě chodila do školy,“ zakřenil se neupřímně.

  •  

Rozloučení v Oběnicích bylo poměrně krátké ale tradiční. Velkým dílem se na průběhu podepsalo počasí. Silný vítr rval lidem deštníky z rukou a studený déšť sekal kapky v ledové tříšti do obličejů.

Smutečních hostů se sešlo opravdu jenom pár – Johanini bratři Adolf a Ludvík s rodinami a pár rodinných známých, které jsem si už nepamatoval. Stál jsem tam díky propasti času jako kůl v plotě, protože, ač stále manžel, přece jenom jsem byl pro většinu jen neznámý chlápek v kvádru, který sám ťapká za rakví. Adolf i Ludvík mi ani ruku nepodali, jen se blbě křenili. A pak že čas zacelí všechny rány! Hovno!

Po obřadu jsme se všichni uchýlili do hospody U Vrchlíka, kterou ale vedl nějaký Jonášek, prý z Polesí, jak mě Vilda informoval. Vilda byl vůbec dobře informován…

„Neměl jsi sem jezdit!“ vytknul mi Adolf hned, jak jsem se vyrovnal s Jonáškem.

„Byla to pořád moje manželka,“ jen jsem to řekl, všichni smuteční hosté rázem zmlkli, otočili hlavy, nastražili uši a zvědavě nás pozorovali.

„Kecy! Dvacet let jsi o sobě nedal vědět!“ nasupil se Ludvík a taky povstal jak husita.

Oba – docela vzpěrači – byli nejmíň o půl hlavy vyšší než já. Kdyby si mě z fleku podali, tak ty stehy nevydrží ani minutu.

„Myslím, že se mýlíte, pánové!“ neočekávaně se do hovoru vložil Vilda. „Paní Johana pobírala od manžela měsíční apanáž ve výši pětapadesáti tisíc korun a každý druhý rok od něj dostala k Vánocům nový vůz. A před devíti lety si koupila dům v Zálesí. Na to jste už všichni zapomněli?“

„Cože?“ oba zírali vyjeveně.

„Co ty o tom víš?“ otočil jsem se na Vildu.

„Vím dost, Johana se občas svěřila,“ znejistěl. „Zařizoval jsem ta auta a s Johanou telefonicky dohadoval cenu, jakou chce barvu, značku a tak. Prodávám auta, ne?“

Vlastně jsem mu to nemohl mít za zlé, i když mě kapku zaskočil. Byla to ostatně pravda, peníze jsem jí opravdu posílal každý měsíc. A taky určitý obnos na dárky, který evidentně končil u Vildy, jenž Johaně obstarával auta. K Vánocům, jak říkal…

Oba, Adolf i Ludvík, těžce dosedli na židle. Stále bylo ticho.

„Ty peníze…,“ začal Ludvík přiškrceným hlasem, „ty peníze, co nám Johana půjčila, budeš chtít asi zpátky ty, ne?“

„Pokud vím, na parte je napsána i její dcera Hedvika. Ona ať rozhodne. Já nechci nic.“

„Hedvika je k nenalezení,“ řekl vážně Adolf. „Zmizela před tou Johaninou nehodou.“

„Jak… zmizela? A jakou nehodou? Na parte je napsáno opustila nás náhle…,“ nechápavě jsem těkal očima z jednoho na druhého. „Co se tedy stalo? A kde je Hedvika?“

„Hedvika odjela čtyři dny před Johaninými narozeninami,“ chopila se slova po chvilce ticha Lída, Adolfova žena. „Byli jsme tady s Maruš zeptat se Johany, jak to bude s oslavou. Hedvika si vzala auto, a že jede do Prahy si něco pracovně zařídit. Dělá v nějakých novinách. Jenže si zapomněla doma mobil a do práce ani nedorazila.“

„Dva dny na to jsme přivezly nějaké formy na pečení, věci na přípravu dortů. Johana vyběhla jen tak nalehko, že prý volala Hedvika, a že jí musí vyzvednout na rozcestí u autobusu,“ doplnila ji Marie, Ludvíkova žena. „Ani jsme se nestihly rozloučit…“

„A na tom rozcestí do jejího auta vrazil nějaký náklaďák, auto odhodil do pankejtu a ujel. Musela to být nějaká těžká tatrovka nebo tahač, mělo to pořádnou páru, Johanin auťák odlítnul snad třicet metrů, a tam už je sráz a rokle. Auto se našlo až druhý den ráno,“ Ludvík se drbal rozpačitě na hlavě. „Policajti v Příbrami si to auto nechali, něco se jim nezdálo.“

  •  

„Co budeš dělat?“ zeptal se Vilda.

Stáli jsme v hale Johanina domku, která zároveň sloužila jako obývák moderně propojený s kuchyní. Byl to menší, jednoduchý domek. Náhradní klíče od domu jsem dostal od Ludvíkovy ženy.

„Porozhlédneme se. Ostatně, měl bych tu být asi doma…“

„Proč? Až se vrátí Hedvika, tak si to všechno-“

„Nevšiml sis? Hedvika má moje příjmení. Obě jejich jména jsou na sloupku u zvonku i na dveřích.“

„Promiň, nevšiml.“

„Když jsem odjížděl, tak mi Johana vyhrožovala, že se vrátí k rodnému příjmení a bude zase Maroušková. Jenže se k němu nevrátila, že jo?“ otočil jsem se na zaraženého Vildu. „Proč asi, když je to dneska tak snadné?“

„No…, něco na tom bude,“ neochotně připustil. „Smlouvy na auta podepisovala jako Johana Remylerová.“

„Proč?“

„To nevím,“ pokrčil rameny. „Co tedy chceš hledat?“

„Johanin telefon, mobil… a nějaké doklady. Rozumíš?“

  •  

Bylo mi špatně a Vilda se děsil. Zobnul jsem si piluli antibiotik a dvě tablety na bolest, protože se ozvala škrábnutá žebra.

„Já to fakt nevěděl, fakt jsem to nevěděl,“ opakoval pořád dokola.

„Přestaň už s tím lamentováním!“ musel jsem si urovnat myšlenky. Ještě jednou jsem si prohlédnul listiny, nalezené v domě.

Nervózní Vilda zmlknul a posadil se na krajíček židle.

„Tak poslouchej. Hedvika se narodila necelých pět měsíců po tom, co jsem odjel. Co ti to říká?“

„Že jsi její otec,“ nervózně poposedl.

„Správně. Tedy… možná! Takže musím Hedviku najít. Na koho se můžu obrátit?“

„Zkusil bych Piláta, má styky a vliv.“

„Co Bugsy?“

„No…, s Bugsym to… ehm… nepůjde.“

„Proč? Je to tvrdý chlapík. Před čtrnácti dny jsem s ním mluvil, sehnal mi pár lidí…“

„Von je tak trochu… ehm… mrtvej. Zastřelili ho právě před čtrnácti dny v tý jeho kanceláři. Prý loupežný přepadení. Ale smrdí to, nic se mu z kanclíku neztratilo, to jako peníze myslím… Policajti nepustili ani chlup.“

„Jak to, že ses slovem nezmínil?“ naježil jsem se.

„Nechtěl jsem tě lekat. Víš, já nad tím přemýšlel, když jsem takhle seděl v autosalonu a kunčoft byl už pryč…,“ Vilda někdy dovedl svými myšlenkovými pochody překvapit. „Mně se zdaj divný ty události…, někdo zastřelí Bugsyho, tvýho pokladníka. Pak padne Reny, tvoje pravá ruka, toho někdo zapíchnul ve výtahu o dva dny pozdějc. A další den přejede dodávka Radka Osítka, tvýho bývalýho právníka… tohle nemůže být náhoda, zvlášť když ve svým autě zhasla i tvoje žena. Ten její auťák byl rozhodně v pořádku, za něj ti ručím!“

Zíral jsem na něj jak solnej sloup.

„Proč jsi mi to o starý partě, sakra, neřekl hned na letišti?“ vyjel jsem na něj. Byl jsem taky nervózní a žebra mě bolela čím dál víc.

„Jak říkám, nechtěl jsem tě lekat. A pravdu o smrti Johany jsem vážně nevěděl. Měl jsem za to, že to byla jen nešťastná nehoda…, kdyby to tvůj švagr nerozbalil v hospodě, tak nevím taky nic… A jelikož tebe napadli ti páskové, tak jsem si dal dvě a dvě dohromady… Smrdí to!“

„Nechtěl jsi mě lekat, jo? Do hajzlu! Musím se na to podívat asi z jiného úhlu. Kdo nám zbývá ze staré party?“

„Já. Ale o mně nikdo neví, že do party patřím.“

„Teď už asi ví. Dělal jsi mi řidiče, ukázal ses na pohřbu, a bylo tam zatraceně moc cizích ksichtů. Kdo jinej by pomohl?“

„Ještě snad Krajka… má pro tebe nějak nezvyklou slabost.“

  •  

Vilda mě vyhodil nedaleko hotelu Evropa. Musel jsem se projít a vydýchat. Aspoň na chvíli, protože všechny ty zprávy mi udělaly v hlavě pořádnej guláš. A na Vildu jsem měl pořádnej vztek, takhle mě nakrknout! Vlastně nelhal, já se jen konkrétně nezeptal a on, trubka, mlčel jak zařízlý kůzle… kozel stará!

Hotel jako by vypadl ze starých, socialistických pohlednic. Pěkně divná díra! Už jsem tu kdysi byl, před více jak dvaceti léty, a ten barák vypadal pořád stejně. Jenom pokojské už nemluvily česky a recepční se tvářily jako před kamerovými zkouškami. To už znám!

Každopádně, hotel byl téměř plný. Ještě že mi Vilda zarezervoval běžný pokoj už před příletem!

„Pane Remylere! Prosím, můžete na okamžik,“ zavolala na mě zmalovaná recepční, když jsem míjel jejich stanoviště. „Máte tady pozvánku.“ Podávala mi tuhou obálku.

„Nikdo se po mě nesháněl?“

„Nikdo, pane. Dovolím si ještě upozornit, že restaurace dneska zavírá mimořádně o dvě hodiny dříve, takže nejpozději si můžete objednat jídlo v deset večer. Přeji pěkný den.“

Recepční se vrátila ke své neúčastněné strnulosti a pokračovala v zírání do monitoru.

Jasně, kuchyni zřejmě čekala vynucená deratizace. To asi kvůli těm potkanům, kteří tancovali čardáš už za bílého dne u kanálů za budovou.

Hotelová karta měla být bezpečná a měla se postarat o soukromí klienta, jak mě na recepci ujišťovali.

Jen jsem ji použil a vstoupil do pokoje, okamžitě na mě padl nepříjemný pocit neřádu, vznášejícím se v povětří. Samozřejmě, bylo rozsvíceno. A chlápek, který vylezl z miniaturní koupelničky vedle dveří, mi nekompromisně přitlačil mezi lopatky něco zatraceně tvrdého a velkého a postrkoval mě dovnitř pokoje.

„Tak se po letech zase vidíme, co Emile?“ zahuhňal se pomenší chlapík s pleší, posedávající na kraji stolku. Jmenoval se Mužka, ale nikdo mu neřekl jinak než Pajzák. Za ta léta dost sešel a v umělém světle měla jeho pleť nezdravou barvu.

„Nazdar Pajzáku! Co tě donutilo otevřít násilím moje dveře?“

„He, he, vtipnej jako vždycky, co Emile?“ zakyselil se.

„Chceš se mi asi s něčím svěřit, že?“

„Nech si ty blbý kecy! Vodkroutil jsem si svý, a potřebuju do začátku nějaký prachy, rozumíš?“

„Jsi na špatné adrese Pajzáku! My dva jsme se spolu srovnali před jednadvaceti lety, zapomněls? To, že jsi na vlastní triko sejmul soudce, to už byl jen a jen tvůj boj.“

„Jakej můj boj?“ začal ječet. „Za to všechno můžeš ty a ti tvoji posraní kamarádíčci!“

„Pleteš se. I ty jsi patřil mezi kamarádíčky… A nevyšiluj! Já už byl dva roky pryč, když jsi začal kolem sebe střílet jako šílenej kovboj.“

„Ale těch osmnáct let v krimu chci zaplatit, rozumíš? Za-pla-tit!“ hláskoval mi to jako dementovi. „A od tebe!“

„Nemám tu žádné peníze.“ Pokradmu jsem se ohlédl po muži, který stál za mnou.

Vypadal jako neoholený Colombo v mladším vydání, v podobném kabátě. Na rukou měl rukavice, což bylo dost zlověstné znamení. Jen placatá čepice nějak rušila celkový dojem. V ruce držel bouchačku s velkým, tlustým tlumičem na hlavni.

„Kdo to je?“ kývl jsem směrem k chlápkovi.

„Jeho si nevšímej, je to můj řidič!“ odsekl Pajzák.

„Co ti tedy mám zaplatit?“

„Chci těch sto miliónů, který zmizely Nigerijcům z účtu, těsně před tím, než jsi zmiznul.“

Zaraženě jsem se na něj podíval, a ještě se jednou pokradmu ohlédl po neoholeném Colombovi. Tenhle měl určitě obě oči v pořádku!

„Šílíš? O žádných Nigerijcích nic nevím! Ani tehdy a ani teď.“

„Kipu říkal, že víš, kde ty prachy jsou. Tak je koukej sehnat. Jo, mimochodem, Kipu tu informaci prodal dál, takže se můžeš těšit ještě na nějakou, he, he, he, návštěvu,“ dodal pomstychtivě.

„Kdo je Kipu? Není to ta šňůrková záznamová metoda účetnictví starých Inků?“

Najednou se do hovoru vmísil řidič.

„Tato informace nebyla veřejná, pane kolego,“ řekl, zdvihnul pistoli a vystřelil, jen to klaplo.

Pajzák ani nehlesl, padl na záda na stůl a bouchnul hlavou o desku, až to zadunělo a sesunul se z částí těla pod stůl.

Nestihnul jsem se ani otočit, ten zatracený chlap mi přiložil pistoli rovnou pod bradu. Byl úplně klidný. Právě zabil člověka a s ním to vůbec nehnulo!

„Pokud nechcete mít mozek na stropě, tak buďte rozumný, pane Remylere!“

„Nerozumím,“ vyrazil jsem ze sebe.

„Ale rozumíte! Těch sto miliónů dodáte nejlépe do týdne támhle na ten stůl. Ozveme se.“

Stál jsem jako opatřený. Pistole mi zmizela z krku. Už-už jsem se chtěl ohlédnout, když tu se mi zatmělo před očima, jak mě majznul za uši.

  •  

„Je ti pořád blbě?“ Vilda na mě mrknul do zpětného zrcátka.

Asi jsem se tvářil jako špatně umíchaný vajíčka. Orosilo se mi čelo i krk a závrať ne a ne zmizet. To se mi asi hejbla krční páteř. Boule na hlavě bolela už jen na dotyk.

„Jo trochu.“

„Večeře dostihla oběd, co?“ ušklíbnul se poťouchle.

„Jo, večeře v hotelu nestála za nic. Tak-tak jsem ji stihnul.“

Co jsem mu měl vyprávět? Že jsem ležel ve svém hotelovém pokoji na koberci v lehkém bezvědomí, zatímco kdosi odklízel Pajzákovu mrtvolu a prováděl zevrubné očištění místa činu?

Vědomí se mi vrátilo těsně před zavírací hodinou restaurace. Udělali mi steak s lehce unavenou oblohou, a byli šťastni, když jsem se včas odpotácel. Pravda, byl jsem jejich poslední strávník a vypadal, jako bych se zrovna vrátil po tahu z baru.

„Ale hotel to není nejhorší,“ prohodil jen tak mimochodem.

Zbytek cesty jsme jeli mlčky.

„Počkám tady. Nějak mě u Krajky nemají v lásce, a nerad bych zase nějakou schytal,“ omluvil se s přiblblým úsměškem. To jsem nechápal a nezeptal se.

Vylezl jsem z auta a vydal se těch dvě stě metrů do penzionu, skrytém mezi několika nevzrostlými borovicemi.

Mezi dveřmi stál chlap jako hora a mračil se. Na mě. Po kratičkém zaváhání mlčky otevřel venkovní dveře. Druhé, vnitřní se automaticky otevřely samy. Popošel za mnou, abych mu zůstal na očích. Chápal jsem ho. Takovýto byznys potřebuje dozor cvičené gorily.

V hale nebyl nikdo, vládlo tu přítmí a zašlý nábytek, vyvolávající zdání solidnosti. Jen v lobby koutku seděla u stolku nějaká holka a cosi pilně zapisovala do bloku. Okamžitě zdvihla oči. Byla velmi hezká a tipoval jsem ji tak na dvacet, možná pětadvacet. Černočerné vlasy měla ovinuty kolem hlavy a sepnuty na straně nad uchem velkou, třpytivou sponou, která se ve vlasech náramně vyjímala.

„Přejete si?“ pronesla melodickým altem zkušené šansoniérové zpěvačky a vstala od stolku. V přiléhavých šatech s kovovým odleskem vypadala hubeně, a to byla skoro stejně vysoká jako já. Automaticky jsem se jí podíval na nohy, jestli nemá podpatky. Měla!

„Jsem očekáván. Jmenuji se Remyler.“

„No, a co já s tím? Já vás neznám,“ zadívala se pohrdlivě někam do dáli přes mou hlavu.

„Pan Remyler je přítel domu,“ za mými zády se přísně ozval káravý, ale neobyčejně známý ženský hlas. Otočil jsem se.

Madam Krajka, jak jsme jí všichni říkali, vypadala úžasně jako vždy. Byla asi stejně vysoká jako to děvče za mnou, což ještě umocňovaly vysoko vyčesané vlasy v barvě kouřového stříbra. Měla podobně stříbřité šaty, upnuté až ke krku. Oči ji kryly velké obdélníkové brýle se ztmavujícími, nažloutlými skly. Ústa jednoduše vyznačená skoro nevýraznou rtěnkou měla přísně sevřená v úzkou linku, až jí naběhly v koutcích hluboké vrásky. Bylo jí tak kolem čtyřiceti, ale přesné číslo tajila. Posunula si brýle a naše oči se střetly. Měla pořád tu jiskru v oku, která se mi vždycky tak líbila. Od té doby, kdy jsem ji viděl naposledy, se téměř nezměnila. Až tedy na barvu vlasů. A skutečně se jmenovala Krajková.

„Ahoj Jiřinko!“

Objala mě a vlepila mi na tvář pusu.

„Omlouvám se ti, Emile. To je moje dcera Matylda, řídí od téhle sezóny penzion. Tedy, zkouší to,“ a chytla mě za ruku tak, jako bychom se neviděli jen týden. Děvče zamračeně kývlo na pozdrav, ale to už mě madam vlekla do místnosti někam za recepci a vmáčkla mě do pohodlného křesílka pro návštěvy.

„Netušil jsem, že máš dceru. Nezmínila ses,“ opravil jsem se.

„Nebyl důvod ti cokoliv říkat, a je to tak lepší,“ odtušila pobaveně.

„Nezpívá ta tvoje dcerka někde po barech? Má příjemný hlas…“

„Ráda by, ale tohle umění má přísně zapovězeno, stejně jako kouření. Znáš to, nejdřív práce, pak zábava,“ dodala mazlivě a posadila se vedle stolu. „Ale zkouší to na mě furt. Přihlásila se do nějaké anonymní pěvecké soutěže. Tajně, abych nevěděla. Chce se prostě stát známější. Jenže být známější našemu byznysu jen škodí.“

„Chápu. Pořád vedeš eskortní služby?“

„Chtěl jsi říct ubytovací, ne?“ ušklíbla se. „Ale ne, tohle je opravdu seriózní penzión, však víš! Na jiné služby tu jsou jiní žraloci. Dost už o byznysu. Co tady děláš? Nečekala jsem tě tak brzo.“

„Zastavil jsem se z dávné známosti.“

Zamyšleně se na mě podívala.

„Od jisté doby se o dávné přátele nestarám a zvlášť ne tady. Vždyť to víš! Spousta z nich už ani nežije a macešky na jejich hroby zalévat nechodím. Nevím, jestli mi rozumíš, ale už dvacet let se všichni tví přátelé snaží být od tvých zájmů co nejdál.“ Nabídla mi pohledem ke sklenici whisky drink. Přikývnul jsem.

„Rozumím ti!“

„Ale nerozumíš! Jsem ti vděčná, že jsi mě podržel. Jsem ti vděčná, že jsi mě finančně založil. Ale nedělej si, prosím tě, s tím ostatním výčitky.“

Pokýval jsem souhlasně hlavou.

„Máš to tu hezký. Já ale v žádném starém byznysu nejedu, Jiřinko.“

Usmála se, ale zase hned zvážněla.

„Jářku, asi jsi mi nerozuměl, Emile, chci tady mít klid. Měla jsem špatný tušení hned, jak jsi zavolal, a chtěla bych, aby zůstalo jen u toho tušení,“ nervózně otáčela skleničkou v ruce. Ani si neuvědomovala, že v soustředění špulí pusu.

„Ale na mou otázku mi můžeš dát přátelskou odpověď, ne?“

„Může být,“ sundala brýle a zamračila se. Bez brýlí vypadala jako filmová hvězda. Obdivuhodně skvěle vypadala i bez mejkapu. S touhle tvářičkou bude vypadat skvěle i v sedmdesáti. „Tak povídej!“

„Stal jsem se neočekávaně vdovcem.“

„Johana zemřela?“ zarazila se.

„Bohužel. Tragicky.“

„Co to teď znamená?“ vzpamatovala se.

„Momentálně nic.“

„Ale?“ ani se nepodivila. „Myslela jsem, že jsi v sexuálním důchodu už dávno,“ zazubila se.

„Nestýkali jsme se, dozvěděl jsem se to těsně před pohřbem.“ Dělal jsem, že jsem ji přeslechl. „Johana zemřela za podivných okolností.“

„To je mi líto.“

„Potřebuji vědět, kdo si říká Kipu?“

Svraštila obočí, takhle zadumaný pohled jí hrozně moc slušel.

„Kdo?“

„Kipu. Říkají mu Kipu. A chce po mě sto miliónů z účtu nějakých zasraných Nigerijců, o kterých jsem v životě neslyšel.“

Nasadila si brýle a masku.

„Co mi k tomu řekneš?“ zeptal jsem se, když už bylo ticho příliš dlouhé. „A taky bych potřeboval mluvit s Hedvikou, prý budeš vědět.“

„O tom člověku nemám ani páru. Dobře!“ odevzdaně vzdychla. „Pomůžu ti, ale to ostatní,“ zakroutila odmítavě hlavou, „to si musíš vypořádat sám.“

Zdvihla hlavu, kývla a já se nestihnul otočit. Zase mě obestřela milosrdná tma v závanu divného smradu z hadru, který mi nějaká ruka nastrčila před hubu.

 

Tuctovej chlap

 

Ležel jsem na nějakém seně, či co to bylo a měl toho svinstva plnou hubu.

„Je jako hadr.“

„To je těmahle práškama.“

„Ba ne, má asi otřes mozku… a je pokapanej chloroformem.“

Něco mi přistálo za krkem a se zachrastěním sklouzlo dolů. Ha, krabička s mými léky na bolest.

„Jak to, že je tak dlouho v limbu?“

„Asi mu Čtvrťák držel na hubě ten hadr dlouho. Čtvrťák je vůbec kapku na hlavu!“

„Čtvrťák je debil! Taky zůstane vyhazovačem až do konce života. Měl ho sem dopravit, aby nikdo nevědělo, a zatím to, blbec udělal tak, aby on nevěděl.“

„Neuspěchejte to, chlapci!“ promluvil nějaký třetí hlas nade mnou. „Počkáme, snad se za chvilku vzpamatuje,“ zavelel.

Opět jsem se na pár minut propadl do mrákot.

Probral jsem se v okamžiku, když mě někdo obrátil. Světlo bylo ostré, bodalo do očí a chvíli trvalo, že se obraz ustálil. Nade mnou se skláněla ženská a vypadala jako… Johana?

„Johanko?“ zamžoural jsem, a pokusil se nadzdvihnout. Kupodivu už to šlo docela dobře.

„Jsem Hedvika, kdyby tě to zajímalo.“ Dívala se na mě podmračeně skoro stejně jako Johana. Ale přísněji.

„Asi se neznáme, já jsem-“ pokusil jsem se posadit a oprášit si kalhoty.

„Já vím, kdo jsi, řekli mi to. Nemusíš se unavovat,“ mávla rukou, ale po krátkém zaváhání mi pomohla vstát. Už jsem se cítil docela dobře, ani ty dělobuchy v hlavě už tak nepumpovaly. Jiřinka to s tou konspirací kapičku přehnala.

Shýbla se pro prášky a podala mi je.

„Fetuješ?“

„Je to proti bolesti, mám pár stehů na žebrech,“ rychle jsem zkontroloval, jestli neprosakuje krev obvazem. Bylo to ale dobré, nikde ani flek!

Byli jsme zavřeni v nějaké přepažené stodole, vypadalo to jako kóje pro koně. Ale u stěny stál stolek, dvě židle, jen na zemi hromada sena, ze které jsem se zvedl. A u nízkého stropu studeně svítila lampa s bílým, širokým plechovým stínidlem.

„Jak jsem se sem dostal?“

„Čtvrťák tě přivezl. Chtěli tě sem dostat nenápadně, protože tě prý sledujou, říkala teta. Jenže Čtvrťák je hroznej hrubián.“

„Jasně, proto mě musel omámit?“

Na to neřekla nic. Ozvala se žebra, opatrně jsem se posadil na židli.

„Jaká teta?“ docvaklo mi to později.

„Krajka.“

„Aha.“

„Nechápu, co na tobě máma viděla. Seš takovej obyčejnej, tuctovej chlap,“ kroutila nade mnou hlavou.

Přešel jsem její filozofickou otázku bez povšimnutí.

„Co tady děláš, Hedviko?“

„Schovávám se. Jsem tu už víc jak týden a leze mi to na nervy! Ani na pohřeb mámy mě nepustili. A to prý kvůli tobě!“ v hlase se jí zachvěla potlačovaná zloba.

V rychlosti jsem si prohlédl kapsy. Nic mi kromě mobilu nevzali. Vlastně jsem toho u sebe ani moc neměl. Doklady, platební kartu, peněženku… jen ty prášky zajímaly moje zachránce. A mobil? Kde jenom mohl sakra být? A vzápětí jsem si uvědomil, že zůstal ležet v přihrádce ve Vildově autě.

„Mluvila jsi v poslední době s maminkou?“

„Jo,“ posadila se na krajíček židle. Měla na sobě vlněnou sukni a rolák ve strakatých kostkách a kozačkám podobné boty. Vlasy měla vzadu sepnuté jehlicí. Dívala se na mě stejně vážně, jako se dívávala Johana. Ten pohled jsem nesnášel, vždycky mě dovedl spolehlivě odehnat. „Ten den, kdy se jí stala nehoda, mi nechala vzkaz na mobilu, že jsem jí prý volala, že přijedu, a že se mně nemůže dovolat, a že mě vyzvedne u zastávky autobusu u nás na rozcestí před Oběnicema. Jenže… já jí vůbec nevovala, že přijedu. Z práce mě vyzvedl Přemek, mámy kamarád, protože jel po nějaké porcelánové věci a potřeboval poradit. Tu zprávu jsem vyzvedla z mobilu až druhý den…,“ najednou jí ukápla slza.

„Nevím, jestli to víš… Při té nehodě – najel do ní nějaký náklaďák a ujel.“

Strašně těžko se mi to říkalo.

„Vím, Přemek mi to řekl.“ V očích se jí zaperlily slzy. Automaticky jsem jí podal velký, poctivý, plátěný kapesník.

„Přijel jsi kvůli pohřbu?“ z očí se jí stále řinuly slzy.

„Taky.“

„Máma o tobě mluvila zřídkakdy. Dokonce bych řekla, že byla alergická na jakoukoliv zmínku o tobě. Proto jste museli žít takhle divně? Proč jste se nerozvedli už dávno?“ chvěl se jí hlas a proud slz neustával.

„Nechápal jsem ji tehdy, nechápal bych ji ani teď. Ona to tak chtěla. Abych pravdu řekl, já se ani vrátit nechtěl. Před rokem mi poslala rozvodové papíry, abychom ten náš divný život už konečně nějak vyřídili. A já, nevím proč, pořád váhal. Jenže…, jenže jsem nevěděl, že existuješ. Celá ta léta se o tobě ani slůvkem nezmínila v žádném dopise.“

„Máma mi řekla, že nejsi můj otec. Neměl ses na nic ohlížet a mohl papíry klidně podepsat…“

„Aha. Tak už to chápu.“

Najednou se zarazila.

„Máma jezdila každý rok někam na dovolenou. Na celý měsíc. To asi za tebou nejezdila, co?“ v hlase jí zaznělo takové rozčarování, až jsem se zastyděl, když viděla, jak záporně kroutím hlavou.

„Ne. Nevím, kam jezdila… ráda cestovala po světě, měla spoustu kamarádek. Víš…, já se nemohl v republice moc ukazovat, jako bych měl na dvacet let distanc… a… a jak říkám, ona se mou žít nechtěla.“

„Proč?“ nechápavě potřásla hlavou.

„Práce.“

„Jo,“ popotáhla, „máma říkala, že jsi workoholik každým kouskem těla.“

Bylo mi to trapný. Jednak jsem se styděl sám za sebe a jednak i za tuhle hloupou situaci.

Bolest v žebrech trochu ustoupila. Oprášil jsem oblek a v mezích možností se upravil.

„Když nejezdila za tebou, kam tedy jezdila?“ zamyšleně probírala cípy kapesníku. „Ona mi nikdy nic neřekla. Nic.“

„To nevím. Přijel jsem a spoustu věcí se dozvěděl až… až tady. I to parte bylo jedno velké překvapení!“ rozhlédl jsem se. „Kde to vlastně jsme?“

„Řeknou ti to.“

  •  

Klaply dveře. Jeden z příchozích mužů měl pracovní oděv, jaký nosí třeba zedníci – kabát, kalhoty s laclem, nízké gumáky. Trochu zarostlý, ale upravený osmahlý obličej svědčil, že často pobývá venku. Druhý muž vypadal jako úřední šiml, s koňským obličejem, vyceněnými zažloutlými zuby a lysinou. Jen zařehtat. Navlíknul se do károvaného saka a dal si rudý karafiát do klopy.

„Jmenuji se Remyler,“ představil jsem se.

„Já jsem Přemek Osítko,“ řekl ten v pracovním oděvu. „Tohle je Eman Linde,“ šťouchnul loktem do kolegy.

„Měli bychom si, pánové, asi promluvit, ne?“

Ukázal ke dveřím, oba se jako na povel otočili a my je s Hedvikou následovali.

V chalupě bylo útulněji, zvlášť když zavoněla čerstvě namletá káva a ovocný čaj, který dostala Hedvika.

„Radek Osítko byl váš bratr, že jo?“ začal jsem neformální rozhovor, když jsme se všichni čtyři posadili ke stolu.

„Tak nějak. Vím o vás všechno, pane Remylere. Vaše žena se mnou chodila do třídy a s mou ženou, než umřela, se kamarádila.“

„Je mi líto vaší ženy.“

„Nemoc si nevybírá! Ale už je to dávno.“

„Proč jsem tady…? A muselo to být přes chloroform?“

„Nemuselo, ale bylo to pro vaše dobro. Připouštím, že toho chloroformu bylo asi množství větší než malé. Krajka nám kvůli tomu pořádně vynadala. Říká se, že někdo má na vás spadeno… a začalo to už před měsícem… Můj brácha skončil špatně jen a jen kvůli vám! A myslím, že to mělo souvislost s prací, kterou pro vás dělal.“

„Nepracoval pro mě víc jak dvacet let,“ namítnul jsem.

„Sám víte, že to není pravda!“ zarazil mě hned v nádechu. „Máte na určité lidské jedince nebývale neblahý vliv a neváháte ho využít. Využil jste mého bráchu díky laskavostem, stejně jako spoustu jiných. O tomhle jsem ale mluvit nechtěl.“ Přemek se odmlčel a pak sáhl do náprsní kapsy, vyndal pomačkanou obálku a položil ji přede mne. „Tohle dostala vaše žena před čtrnácti dny.“

Otevřel jsem obálku a vyndal složený list papíru. V jediné větě byl shrnut požadavek na převod peněz na uvedené číslo účtu. Chtěli obligátních sto milionů.

„Co to znamená?“

„Že kvůli tomu cáru papíru Johana zemřela,“ řekl ponuře Linde.

„To ale nedává smysl! Tady je napsáno, převést peníze do konce měsíce. To je ještě nejméně deset dnů.“

„Toho jsem si nevšimnul,“ zamumlal Osítko, vytrhnul mi papír z ruky, a ještě jednou text přečetl. „No, fakt! Je to tak.“

„Pak nedává smysl, proč by někdo Johanu zabíjel,“ zkroutil hlavou Linde.

„Co když její smrt byla opravdu jen náhoda? Opilý řidič v náklaďáku ujel od nehody… děje se to všude po světě…,“ namítnul jsem.

„Náhoda? Těžko! Třeba mámu zabili jen proto, abys dřív přijel?“ nadhodila tiše Hedvika.

Rozhostilo se ticho.

V tu chvíli mi začalo dávat smysl. Někdo se mě snažil vylákat zpět do vlasti a někdo jiný mě chtěl zneškodnit!

„Jsi v nebezpečí!“ řekl jsem Hedvice. Ušklíbla se.

„Proto je Hedvika tady! Pracovat může na dálku a s tím svým se může vídat třeba po Skype,“ uzavřel hovor Linde. „Pokud budete chtít, mohu vás svézt do Prahy, mám tam cestu.“

Byla to jednoznačná výzva. Na jednu stranu jsem byl Krajce vděčný, že mi umožnila promluvit si s Hedvikou, ale na druhou stranu jsem si tu připadal úplně zbytečný.

Rozloučili jsme se a bylo to takové chladné loučení-neloučení. Hedvika se omluvila a nechala nás o samotě.

  •  

„Nesmíte se divit. Heda to dost těžce nese,“ Linde našpulil ústa nad volantem.

„Řekla mi, že není moje dcera.“

„Jo, to zamrzí. Jináč byste měl fakt hezkou dceru.“ Linde si rituálně zapálil cigaretu a nabídl mi krabičku: „Chcete taky cigáro?“

„Ne, díky.“

„Dobře děláte. I když si teď asi taky pasivně šňupnete,“ zazubil se. „Na co myslíte?“

„Na jejího otce.“

„To neřešte.“

„Taky mi nejde z hlavy, proč by někdo zabíjel Johanu, když po ní chtěl peníze. Aby mě opravdu vylákal sem?“

„Třeba mu už peníze dala a nepotřeboval ji,“ namítnul.

„Těžko. Sto miliónů v hotovosti nevyberete jen tak v bance. Navíc, kde by Johana takovou hotovost vzala? V krabici od bot je dozajista neměla.“

„Co třeba od vás! A klidně i v té krabici od bot… To je logické, ne? Říká se o vás, že jste dost bohatý.“

„Říká? A kdo to říká?“

„Něco jsem zaslechl,“ uhnul a popotáhl z cigarety.

„Nesmysl! Myslíte si, že mám čtyři miliony dolarů jen tak v hotovosti? Pche!“

„Tam se napsalo o čtyřech milionech, ale o rovné stovce.“

Rozsvítilo se mi.

„Takže to je všechno v dolarech?“

„Jo. Potom to možná bude tak, jak zmínila Hedvika. Zabili jí mámu, aby vás přilákali sem.“

„No, a pak logicky přijde obligátní otázka – kde ty prachy jsou?“

Na to už neřekl nic. Jeli jsme zbytek cesty mlčky až ke stanici metra na Hájích.

„Stačí vás vysadit tady, ne?“

Kývnul jsem, že stačí, vylezl, zabouchnul dveře vozu a chvíli se kroutil po schodech do metra, jak se ozvaly staré bolístky. A hned cestou si zobnul dva prášky na bolest.

Na hotelu jsem byl do dvaceti minut. Tentokrát na mě v pokoji žádné odporné překvapení nečíhalo.

Převléknul jsem se a trochu se před večeří zkulturnil. Však jsem už měl pořádný hlad.

V restauraci sedělo v tuhle dobu jen pár opožděných strávníků. Dal jsem si k jídlu jakousi rybu na bretaňský způsob s oblohou. Ryba byla zřejmě studená odjakživa – kuchař se tedy nevytáhnul – a nevyvážilo to ani teplé kapučíno.

Číšník sklidil ze stolu a s obligátní frází „když už tedy nic nepotřebujete,“ se odplížil.

Na jemné zakašlání jsem zdvihl oči od šálku. Těsně u stolu stála dáma v slušivém kostýmku.

„Byl byste tak laskav a doprovodil mě?“ zářivě se na mě usmála. Tyhle obličeje znám, na tváři seděl zafixovaný strnulý úsměv, možná pod vlivem botoxu, plný strojeného nadšení a optimismu, ale její oči nebyly ani milé, ani přátelské…, ty oči se rozhodně nesmály. Napajcovaná laciná štětka zřejmě odvedle z kasina. Asi mě chtěla klofnout jako nějakýho starýho dědka.

„Myslím, že jste si mě s někým spletla, madam.“

„Já ne, ani támhle ten pán, který na vás čeká,“ kývla hlavou k divně sešklebenému muži s pokřiveným motýlkem. Držel v ruce pod přeloženými novinami cosi nepříjemně známého a mířil mi rovnou na žaludek. „Bylo by fakt lepší, kdybyste mě doprovodil,“ nahodila rádoby milý úsměv. Zajisté, škleby nesvědčí strnulým úsměvům sfing.

Opatrně jsem vstal, ona se do mě zavěsila a přesunuli jsme se mlčky ke dveřím, a pak po rampě k připravenému vozu, kde již čekali dva muži.

  •  

Jejich silné ruce mě vytáhly z vozu a strhly mi z hlavy pytel. Dva chlápci v nepadnoucích oblecích stáli na dosah, a přece tak daleko. Jeden z nich, v tlustém roláku, přes který si oblékl o číslo větší sako, se divně se křenil a při tom přežvykoval žvýkačku.

„Myslím, že byste neměl dělat potíže,“ řekl lehce varovným hlasem a ukázal mi směr k vratům jakési barabizny. „Tudy!“

Zvedl jsem ruce a nechal se bez odporu odvést za vrata do šera, do špatně osvětlené místnosti za plechovými dveřmi. Byla prázdná, kromě židle uprostřed, na kterou mě donutili si sednout. Přímo naproti se krčila stařičká lednice, k níž se přimykal malý stolek jak pod akvárium. Vypadalo to trochu strašidelně, stíny se hýbaly, jak se nahá žárovka mírně pohupovala na volném drátu.

Cesta sem netrvala příliš dlouho, takže se dalo předpokládat, že snad ani nejsme za Prahou. Dáma se strnulým úsměvem, která nakonec řídila, se vrátila s vozem někam zpět. Moc jsem toho neviděl, kvůli tomu černému pytli, který mi ti dva chlápci nasadili hned, jak si mě nedobrovolně posadili mezi sebe.

„Ruce! Nastavte ruce!“

Poslechl jsem. Způsobně mě uvázal k připravené židli.

„Teď si tu počkáme na šéfa, pane Remylere, ne?“ chlap v roláku rozepnul sako a posadil se na stolek, až zapraštěl. Druhý muž se ležérně opřel o lednici.

Šéf byl asi ten chasník s pistolí v novinách a motýlem nakřivo. Pravděpodobně měl ještě něco neodkladného.

„Co mi chcete? A vůbec, kdo jste?“ zeptal jsem se roláku.

„Nejsem oprávněnej se s váma vybavovat. Ale dočkejte času. Šéf už je na cestě,“ odpověděl nevzrušeně a dál si prohlížel nehty, kterým by dozajista prospělo mýdlo a kartáček.

Odhadem, asi tak po deseti minutách čekání, klaply plechové dveře a kdosi vešel. Seděl jsem zády, takže jsem za sebe neviděl.

Byli dva a vedli spolu hovor: „Kolikrát vám to mám říkat, Salayi? Rozkazy se musí vyplnit do puntíku, ne jako ty vaše polovičatosti, a nějaké vlastní hloupé vymyšlenosti, rozumíte? Jinak se můžete s tou svou slečnou rozloučit! Mám ji furt na mušce! Je to jasný!“

„Ano, pane Ricco. Jasný! Vynasnažím se polepšit!“ hlas druhého zněl stísněně.

„To bych prosil! A jezdíte jako hovado, příště dávejte míň nitra!“

„Nitra? Nerozumím.“

„To jako dát občas nohu z plynu! Už chápete?“

„Jasně!“

Stáli za mnou a bokem.

„Á náš milý Emil Remyler! Konečně se zase setkáváme tváří v tvář. Není to úžasné?“

Promluvil titulovaný Ricco, decentně oblečený muž s opičím ksichtem. To, co jsem tam v restauraci považoval za divný škleb, byla integrální součást jeho držky. Postavil se po mé uvázané pravici. Motýla měl pořád nakřivo.

„Pochybuji, že jsme se někdy viděli. Nacpal jste mě do auta jako uličníka.“

„Vlastně… ano! Máte pravdu! Nikdy jsme se tváří v tvář neviděli. Škoda, že se potkáváme za takové nedůstojné situace, ale tak už to chodí…,“ pokrčil Ricco rameny a konečně si motýlka narovnal. Na jeho nesmlouvavé gesto seskočil promptně chlapík v roláku ze stolku a oba chlapíci, co mě přivezli, s omluvným výrazem opustili kvapně místnost.

Místo vedle lednice ve stejné pozici zaujal druhý, příchozí muž. Vypadal o poznání hůř, aspoň co se oblečení týče, ale jinak to byl docela normální chlap, něco mezi pětadvaceti a třiceti léty, nepříliš atletický typ. Opřel se loktem o lednici a pozoroval mě. Měl ohromně dobrácké oči a zvědavý kukuč tříletého dítěte, které vidí poprvé obrazovku televize ve výkladní skříni. Byl hladce oholený a vzorově ostříhaný jako vojín základní služby po nástupu k útvaru.

Tipnul jsem ho na poskoka, ale nešlo mi ho asociálně zařadit. Měl však dozajista čistou košili s povolenou vázankou.

„Co jste zač?“ uklouzlo mi.

Jejich jména, jen tak vypuštěná do prostoru, mi vůbec nic neříkala. Ricco, až na ten ksicht, vypadal jako ulízaný práskaný bankovní úředník navlečený v kvádru z kvalitní látky. Mohlo mu být tak čtyřicet. Kapku mě děsily jeho vodnaté, prohnané, jinak bezbarvé oči. Byly studené, netečné a klouzaly neklidně sem a tam po místnosti. Ani jednou se na mě nepodíval zpříma. Navíc měl křivou hubu s děsně špičatými zuby, a tak husté vlasy, začínající těsně nad obočím, až by jeden řekl, že nemá žádné čelo. Vypadal jako skvěle oholená opice, navlečená do prvotřídních hadrů. Ale kdo to dneska vlastně pozná? Jakostní šunt se nepozná ani podle vzhledu natož pak podle ceny.

„Moje jméno není důležité, jsem jenom mluvčí a jsem tu vlastně jen kvůli vám. Vaše přítomnost je… řekněme… nežádoucí.“

„Nechápu. Přijel jsem pouze na pohřeb manželky.“

„Nám je úplně jedno, proč jste přijel!“ vyjel na mě. „Neměl jste sem z tý zasraný Ameriky vůbec jezdit, rozumíte?“

„Rozumím, ale stále nechápu.“

„To je jedno. My jenom chceme, abyste nás už dál neotravoval.“

„Koho – vás?“

„Nechytejte mě za slovíčka, sakra!“

„Chcete se mě zbavit?“

„Bez komentáře.“

Zavrněl mu mobil a Ricco si se zaujetím přečetl zprávu.

„No tak, Salayi, dělejte!“

„Co mám dělat?“ Salay se snaživě postavil jako svíčka a zmateně hleděl k Riccovi.

„Píchněte mu to svinstvo, ať už máme tuhle frašku za sebou. Je to v lednici vlevo.“ Teď mi mluvou připomněl řezníka v obleku operního pěvce.

Salay po očku mrknul na Ricca a váhavě otevřel lednici. Byla prázdná, jen napravo, na prostředním oddíle se krčily dvě bílé, papírové krabičky, spodní se žlutým pruhem a horní s pruhem modrým.

„Vlevo nic není, jen napravo.“

„Tak použij tu napravo. Copak ti musím všechno říkat? Uvažuj!“ Ricco se otočil, věnoval se jen mobilu a mechanicky odpovídal.

„Jasně,“ Salay chmátnul po horní krabičce a přibouchnul dveře lednice, až to zadunělo. Nejistě roztrhnul papírový obal krabičky a vytáhnul vakuově zabalený váleček. „Tohle?“

„No jasně,“ přisvědčil Ricco a ani se neotočil a ani nezdvihnul oči od mobilu.

„Co to znamená?“ zeptal jsem se Salaye.

„Nic moc, pane.“ Salay se na mě zadíval jak vědec na laboratorní myš, nadechl se a vydechl. „Jen spořádaně umřete. Je mi to fakt moc líto. Víte, jak to chodí… stres, návaly, opotřebování organismu… a pak selhání.“

„Vy jste nějakej vymletej? To je šílený!“ ujelo mi.

„Tak už dělej, Salayi a nevybavuj se s ním!“ vyštěkl Ricco, který mezitím dál odbavoval cosi na svém mobilu.

Nemohl jsem říct ani b.

„Myslím si, že to ale není správné, šéfe,“ Salay zaváhal a obracel v rukou váleček.

„Ty tu nejsi na přemýšlení, rozumíš! Dělej!“

„Ale-“

„Dělej!“

Salay mi přiložil váleček ke krku a cosi zasyčelo. Prudká bolest mi stáhla krk a během pár okamžiků se rozlila snad do celého těla. Dokonce jsem snad na pár okamžiků ztratil vědomí. To už mě odvazovali a pokládali na zem.

„Stejně si myslím, že neděláte dobře. Mám ho hned naložit?“

„Zbláznil ses, Salayi? Necháš ho tady vychladnout a až přivezeš rakev, odvezeš ho rovnou do krematoria, jasný?“

„Mohli bychom ho tam hodit jen v pytli, vyjde to nastejno. Myslím…“

„Nikdo po tobě nechce, abys myslel, rozumíš? Uděláš jen to, co se ti řekne! Dorazíš s rakví i papíry, rozumíš?“

„Nestačilo by ho jen polít benzínem za stodolou?“

„Nerozčiluj mě! To zanechává stopy. Instrukce zněla jasně – beze stopy! Chápeš? Když nebude tělo, nebudou pátrat poliši ani ti ostatní. A teďka už vypadni pro rakev, potřebuju si zavolat! Pojedeme až za chvíli…“

Oba vyšli ven. Nastala chvíle ticha.

  •  

Víčka jsem měl jak z olova a údy mě moc neposlouchaly, ale vstal jsem jak sjetej feťák po extra laciným zboží. Točila se mi hlava, a když jsem se konečně postavil, musel se chytit stěny, jak pode mnou všechno ujíždělo a kolíbalo se. Přísahal bych, že mám v sobě nějaký těžký oblbovák. Na stolku ležel odložený obal a v něm váleček. Skleněná ampule uvnitř byla prázdná. Nebylo na něm nic napsáno, jen… na potrhaném vrchlíku papírové krabičky, povalujícím se na zemi pod stolkem, byl rukou namalovaný modrý pruh tlustou fixou. Otevřel jsem napodruhé lednici. Byla tam druhá krabička a na ní žlutý pruh se jen svítil. Trvalo mi chvilku, než jsem vylovil z obalu tu věc. Byl to stejný válec se skleněnou ampulí uvnitř, naplněnou sírově žlutou neprůhlednou tekutinou. Injektor! Konečně mi to došlo. Pokud je tohle jed, tak by takové množství zabilo celé stádo prasat. Bezmyšlenkovitě jsem to vstrčil do kapsy.

Zběžně jsem prohlédl celý vnitřek lednice. A pak jsem si toho všiml. Uvnitř byly tři drátěné rošty a teprve dole sklo, kryjící oddíl, do kterého se obvykle dává zelenina či něco podobného. Sklo bylo prasklé a nadzdvižené. Nu, a pod ním, pod ním byla zachycená dlouhá, tenká skleněná tyčinka s jehlou v ochranném obalu. Propadlo to přes všechny rošty dolů…

Tak jsem na to v afektu šlápnul a střepy z většího nahnal hranou boty pod lednici.

Místnost s lednicí byla jenom kamrlíkem zaměstnanců pro odložení svačiny, případně mohla sloužit i jako převlékárna. Dveře se otevřely až napotřetí. Pronásledoval mě pocit ohromného hluku, protože mi v uších všechno pulsovalo. Vypotácel jsem se do dlouhé úzké haly s nízko položeným krovem. Bylo vidět rovnou zespodu na plechovou krytinu střechy. Všude stály bedny, spousty prázdných beden v uličkách, u stěn až dozadu, do šera.

Chtěl jsem vyjít vraty ven, ale včas mě zarazily hlasy zvenku. Zdály se mi hrozně hlasité a nepřirozeně zesílené… jako by se o mě v tu chvíli pokoušela fakt hnusná migréna.

„Proč tu musíme tvrdnout?“

„Protože to šéf nařídil,“ promluvil moudře chlápek roláku.

„Co je to vlastně za chlapa? Ten tuhoň…“

„Někdo nepohodlnej. A radši se moc neptej.“

„Je oblečenej jako ti šéfovi práskaní advokáti.“

„Dobrej postřeh, to mě nenapadlo.“

„Třeba je to taky advokát, he, he.“

„To těžko. A moc bych se nesmál, všichni se ho hrozně bojej.“

„Proč?“

„To se nediv. Asi by ses taky bál, kdybys někoho takovýho podrazil a ještě mu celá léta chodil za ženou a vysával z něj horem dolem peníze a dělal mu za zády opičí ksichty.“

Stáhnul jsem se zpátky. Tudy se prostě uniknout nedalo, aspoň ne teďka a ne v mém lehce nepojízdném stavu. Pomalu jsem klopýtal vnitřkem skladiště. S myšlenkou na nějaký úkryt jsem se vyšplhal po několika bednách až do otevřeného patra, kde ležely přes příčné trámy jen tlusté fošny, tu a tam poházené kupkami přeschlého sena. Výšku jsem taky neodhadnul správně, bylo to výš než osm metrů, což se ukázalo, teprve když jsem se tam vylezl, a stál na těch fošnách.

Vlastně se nedá říct, že bych stál. Jen jsem se kymácel jak třtina ve větru a můžu mluvit o štěstí, že vikýř nad buňkou, ve které do mě nahnali to svinstvo, byl už docela blízko. Složil jsem se jako šraňky na fošny za příčný trám, o který jsem nešťastně zakopnul, a zůstal ochrnutě ležet. Jsem už prostě starej a pro tyhle výlety nemožnej. S neveselými myšlenkami na svou neschopnost jsem vytuhnul na pěkně dlouhou dobu jako po flašce starý myslivecký.

Autor Ijcro, 29.12.2020
Přečteno 64x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zdravím.

Sehnat sto milionů (v dolarech) není žádná legrace. A vůbec, copak našemu hrdinovi píchli za svinstvo do těla? Stal se nepohodlnou osobou, prostě byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě (možná se neměl vracet domů). Druhá otázka zní, copak je ta druhá žlutavá kapalina zač? Protijed? Nebo něco jiného? Tento úryvek končí na tom správném místě, chtělo by to pokračování...

11.06.2021 00:23:10 | otesánek

Inu, jed to nebyl, to dá rozum, spíš jen takové, řekněmež, povzbuzovadlo pro koně ;)

11.06.2021 09:23:00 | Ijcro

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter