Má kamarádka Ana

Má kamarádka Ana

Anotace: Nedoporučuji slabým povahám!!! Nedoporučuji těm co si touto a nebo jinou nemocí tohoto tipu prošli!! Nedoporučuji dětem do 18 let věku!! Toto není návod!! Toto je varování !! Nutno přečíst až do konce !!!

Prolog


Předem upozorňuji, že tato kniha není vhodná pro dospívající mladé dívky, se sklonem k anorexii a s nízkým sebevědomí.

Tato kniha obsahuje drastické, avšak reálné skutečnosti a průběhy nemoci zvané Anorexie. 

Tato kniha je předně varováním pro všechny rodiče, kteří vychovávají dospívající dcery, i chlapce, aby své děti dostatečně chránili před vlivy nežádoucích reklam na hubnutí, které propagují bezohledně drastické metody hubnutí či přípravky k tomu určené. To samé platí o modelingu, baletu a jiných, kde jsou hubená a anorektická těla přímo vyžadovaným standartem!! 

Také tento příběh varuje před internetovými stránkami, které jsou přímo určené k šíření a propagaci anorexie, jako ŽIVOTNÍHO STYLU dívek.

Věřte nebo ne, ale i vaše dcera si tím může procházet a nebo prochází a vy nemusíte nic tušit až do poslední chvíle, kdy už bývá pozdě. Lidé postižení měntální anorexií umí své "neduhy velice dobře skrývat a dokonce jsou na to i přímé návody na Ana internetovách stránkách ( stránky anorektiček, kde se navzájem podporují a dávají si rady a je jich mnoho )

Bohužel i přes můj boj s těmito stránkamy, pravidelné nahlašování a dokonce i návštěvu policie české republiky, se mi nepodařilo zajistit zrušení BYŤ JEDINÉ, protože je u nás anorexie jako  psychická nemoc silně podceňována 

Pokud zjistíte, že vaše dcera, nebo syn trpí anorexií, není vhodné nutit mu jídlo násilím, naopak ho v tom budete utvrzovat. Důležité je, zvedat sebevědomí a uvědomění si sama sebe. Nucením k jídlu řešíte pouze následek a nikoli samotný problém, který se skrýva v psychice vašeho dítěte, je nutno problém řešit u zdroje a nikoli jen lepit následky, protože ono ve výsledku to nemá smysl, protože si vaše dítě vždy najde chvíli, kdy nedáváte pozor, nemluvě o chvílích, když se dostane z vaší péče a osamostatní se a vy ho nebudete mít pod dozorem. 

Anorexie je psychická závislost stejná, jako kouření či alkoholismus, jen bývá nebezpečnější, než obě tyto závislosti dohromady a také smrtelnější a stejně jako u kouření a alkoholismu stačí málo, aby se k tomu člověk v jakémkoli věku vrátil.

Mé doporučení: V případě že zjistíte u svého dítěte anorexii ( pokud to již jde poznat, je už většinou pozdě na jakoukoli domácí léčbu ) neprodleně začněte navštěvovat psychologa bez ohledu na pověst vaší rodiny a nebo názor okolí, jelikož v tomto případě jde o život vašeho dítěte.


Tento příběh nepojednává o žádné skutečné události, či osobě, je založen pouze na osobní zkušenosti, mnohaměsíčními rozhovory s dívkami s touto nemocí, sledování příspěvků na youtube, studování praktik na Ana stránkách a zároveň několikaměsíční studei bakalařských prací a lékařských stránek, zabývající se počátkem, průběhem a léčbou anorexie.

Toť vše co k tomu mohu dodat. 

S Pozdravem autor Adrifinell



1 kapitola
Zrazený sen


Byl krásný slunný den, když jsme se já a můj přítel vydali na dlouho plánovanoý ples, který měl být tím největším zážitkem v mém životě. Známe se už více jak rok a na tento den, jsem se těšila každičký den. měl to být den mých splněných přání a snů o lásce.
Došli jsme na místo, kde už na náš příchod netrpělivě čakla má kamarádka a kamarád mého přítele. Pozdravili jsme se obětím a pomalu jsme se začali přesouvat do místnosti, plné již bavících se lidí. Zvuk hrající hudby mne uklidňoval a dodával mi pocit z krásného dne s mým přítelem, kterého jsem milovala a stále i přes vše co se událo miluji a nemohu na něj zapomenout. Posadili jsme se ke stolu, kde jsme si každý dali něco k pití a malou svačinku. Po svačině, jsme šli na parket a já konečně mohla tančit se svým přítelem. Byl to můj splněný sen, tak moc ráda tančím. Hráli zrovna ploužáky a já mu s láskou položila hlavu na rameno a užívala si ten krásný pocit jeho doteků na mém těle a jeho jemnou vůni parfému, který použil, než jsme vyrazili. Tančili jsme asi pul hodinky, když kapela zahlásila přestávku. Všichni tančící se posadili a začali se bavit os svých věcech. My jsme udělali to samé. Bavili jsme se o našich zážitcích, o naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti a navzájem jsme se více a více poznávali. Cítila jsem se tak moc šťastná.
Když se kapela vrátila a hudba se opět rozněla místností, vydali jsme se opět na parket tančit. Jakmile jsme došli na parket, můj přítel se podíval na mou kamarádku, která do té doby tančila s jeho kamarádem a navrhl, že bychom se mohli proměnit. Já ač velice nerada jsem souhlasila a tančila jsem s kamarádem, zatímco má láska, tančila s ní.... s ní, tak krásná, hubená, s krásnými vlasy a co já? co já jsem proti ní... začala mne pomalu zžírat žárlivost. Již jsem si nedokázala tanec užívat a tak jsem naštvaně odešla zpět ke stolu, obědnala jsem si nápoj a se slzami v očích jsem sledovala, jak můj přítel a má největší láska, tancuje s jinou. Během chvíle, byla má nálada ta tam, to když mu ona položila hlavu na jeho rameno a on na to její a začali spolu něžně tančit ploužák.
Nemohla jsem se na to dívat a tak jsem odešla na záchod a začala si hledat na iternetu, jak nejlépe zhubnout, abych byla stejně tak krásná, jako je ona a jiné a aby mne můj přítel miloval a obdivoval a nikdy, nikdy mně nechtěl opustit. PO chvíli hledání jsem opět šla ke svému stolu, kde už sedel kamarád, ale je dva jsem nikde neviděla. Netrpělivě a skoro se slzami v očích jsem se ptala kamaráda, kam odešli. On odpověděl že neví, že prostě někam šli a on že se nedíval kam. To byla poslední kapka. Zvedla jsem se ze židle a šla jsem opět na záchod, kde jsem se již neubránila zoufalému pláči. Tak přeci je to pravda.. nejsem pro něj dost hezká, nejsem dost hubená, jsem tlustá a on si teď vybral hubenější.
Když jsem po asi deseti minutách doplakala, vrátila jsem se zpět ke stolu, kde již seděli všichni, a dívali se na mně zvláštnímy pohledy. Nemohla jsem si nevšimnout, podezřelého záblesku výčitek v jejich očích ale v jeho jsem neviděla vůbec nic. Bylo mi to však naprosto jasné. Já sem mu nedala to co chtěl a tak si našel krásnější, co mu to dá, vše je jen má chyba a mohu si za to sama. Nasadila jsem falešný úsměv a dělala jsem jako by se nic nestalo. Šli jsme znovu tančit a tančili jsme spolu až do konce celého plesu, kdy jsme se vydali domů.
Na rozcestí před domem, kde se konal ples, jsme se rozloučili a políbili sme se navzájem. nemohla jsem si opět nevšimnout té vášně v polibku, který má láska, dala mé kamarádce... Naopak kamarád vypadal velice naštvaně a nespokojeně ajen mne objal a odešel. Opět se mi v hlavě oběvily myšlenky na to, jak jsem ošklivá, a že ani on se mnou nechce nic mít.
Když jsme se rozloučili, šla jsem tiše vedle svého přítele, který mne doprovodil až domů a jako by nic mne políbil, popřál mi dobrou noc a odešel. Já se na něj usmívala, ale jakmile se ztratil ve tmě, zavřela jsem dveře domu a tiše jsem se rozplakala, abych nevzbudila spící rodiče. Došla jsem do svého pokoje, lehla jsem si na postel a dlouze jsem přemýšlela o sobě a o něm a o naší budoucnosti. Netrvalo dlouho a v slzách jesm usnula.

2. kapitola
Hledání "pravdy"

Ráno jsem se vzbudila velmi brzy. Okamžitě se mi vybavil předchozí den a první co jsem udělala bylo, že jsem se postavila před zrcadlo a zkoumala jsem své tělo. To co jsem viděla mne vůbec nepotěšilo "jsem tak tlustá, nedivím se že si vybral ji" byla první myšlenka, která mne napadla. Šla jsem k mamce do ložnice a z pod postele jsem vytáhla její váhu a pmalu se na ni postavila. Naskočily tam čísla, které mne vyděsily. Okamžitě jsem slezla, schovala jsem váhu zpět pod postel, aby si toho nikdo nevšiml, a se slzami v očích, jsem se šla posadit k počítači a zoufale jsem prohledávala všechny možné stránky, jak zhubnout. Netrvalo dlouho a proklikala jsem se na stránku, která mne velice zaujala. Byla to stránka s dívkami, které trpěly problémem stejným jako já. Začala jsem si s nimi psát a povídat, hrozně mne překvapilo, kolik společného toho spolu máme a jak mi rozumí. Nečekala jsem, že někdo bude mít pro můj problém pochopení ale ony ano. Byla mezi nimi jedna, která mi poslala odkaz na stránky, na které jsem nikdy před tím nenarazila. Hned na začátku byl dlouhý článek, který jsem se zaujetí začala číst. To co v něm psali mne neuvěřitelně vyděsilo ale zároveň mi to nabízelo možnost, jak rychle zhubnout a stát se tak lepší pro svého přítele.
Dlouho jsem o této možnosti uvažovala, bude hodně bolestivá a náročná, ale bolest já už znám, nebude to nic nového a tak jsem se rozhodla tuto "nabídku" přijmout a zvolit si tento životní styl za svůj a složit oběti pro svou lásku, abych pro něj byla dostatečně krásná.
Když rodiče přišli domů, bylo už navařeno a celý dům krásně voněl. Nachystala jsem všem na talíř a dala jsem jídlo před ně. S chutí začali jíst a já jen s chutí pozorovala, jak jim chutná a sbíhali se mi sliny, protože jsem já sama nic nejedla, a ani nebudu. Sotva jsem dokončila myšlenku, mamka se mně zeptala, proč si nedám taky. "já už jsem jedla" odpověděla jsem, popřála jsem jim dobrou chuť a odešla jsem do svho pokoje.
Lehla jsem si na postel a měla jsem hlad, ale vždy jsem ho zahnala myšlenku na svého milovaného přítele a na to, jak pro něj budu krásná. Dlouho jsem ležela a dokonce jsem na chvíli usla. když jsem se vzbudila, měla jsem ještě větší hlad ale co se dá dělat... musím to vydržet.
K večeru, jsem řekla rodičům že jdu ven. Rodiče neochotně souhlasili a já šla. Nejdříve jsem jen kráčela rychlým krokem a jakmile jsem se vzdálila od domu, začala jsem běhat. "teď to budu dělat každý den" řčekla jsem si a běžela jsem tak dlouho, dokud mi síly stačily a pak jsem se vracela rychlým krokem k domovu. Byla už tma a rodiče na mne netrpělivě čekali s večeří. Poděkovala jsem a odnesla jsem si večeři do pokojíku, že si ji sním tam. Nic netušící rodiče souhlasili a já si jídlo odnesla do svého pokoje, kde jsem ho polozila na stůl a ani se ho nedotkla. Ještě jsem si důkladně zacvičila a šla jsem spát. Neusínalo se mi však lehce, břicho mne bolelo hlady ale nakonec sem zavřela oči a s myšlenkou na svého přítele jsem klidně usnula.


3. kapitola
"pravda" vítězí


Ráno jsem se vzbudila a vbřiše mi kručelo a bolest byla větší než včera, Mám hlad. Podívala jsem se na včerejší večeři a musela jsem se hodně přesvědčovat, abych na ni nesáhla. Zapnula jsem telefon a šla si chatovat se svými novými kamarádkami. Opět mne v mém boji s tloušťkou podpořili, přesně jak jsem potřebovala. Za chvíli pocit hladu zmizel a já se zabrala do povídání si o tom, jak kolik která zhubla a jak kolik která omezila své kalorie. Dozvěděla jsem se, že BMI hodnoty váhy jsou jen velkou lží a že nic z toho, co se nám lékaři snaží vnuti, není pravda a jen se snaží, abychom byli závilslí na nezdravém jídle, aby oni nás mohli léčit. Oběvila jsem nový životní styl, který mne dokázal naplnit... Anorexii.
Asi v deset hodin ráno mne mamka volala na snídani. řekla jsem že mi není dobře a na snídani jsem nešla. Večeři jsem už stihnula spláchnout do záchodu, i když stále hezky voněla, a sbíhaly se mi sliny, ale pro přítele nesmím, musím vydržet. Mé nové kamarádky mají nastavený limit 48 kilo váhy, musím ho také dosáhnout. Přinutila jsem se vstát z postele, postavila jsem se před zrcadlo a opět jsem se zhrozila. Okamžitě jsem začala tvrdě cvičit, až dokud ze mně netekl pot a nebolelo mne tělo vyčerpáním. S dobrým pocitem jsem se oblékla do spodního prádla, a šla jsem do vany. napustila jsem si horkou vodu a lehla si dovnitř. Zavřela jsem oči a znovu se mi oběvil můj přítel s ní. Prudce jsem oči otevřela a abych zahnala zlé myšlenky, začala jsem si umývat vlasy. Když jsem vlasy napěnila šamponem, sáhla jsem po hllítku na nohy a začala jsem si holit nohy. Náhle mnou projela prudká bolest a z nohy mi vytryskla kapička krve. Nejdříve jsem se proklínala za svou nešikovnost, ale pak mi došlo, že v tu chvíli, mne opustily všechny myšlenky, jak na přítele a bolest, tak na hlad. Řízla jsem se tedy znovu a znovu a znovu, kapiočky krve stékaly po mé noze a já je s potěšením sledovala. "zasloužím si trpět za to jak jsem tlustá a ošlivá!!" a řezela jsem se hlouběji a hlouběji. Voda již byla načervenalá mou krví, když jsem si uvědomila co dělám. Okamžitě jsem vypustila vodu, umyla vanu a rychle na sebe oblékla kalhoty, aby nikdo nic nepoznal.
Po koupeli, jsem se pustila opět do vaření, uspokojuje mně to. Dala jsem se do krájení cibule a napadlomne, že by se mi mohla stát nehoda a nikdo by na nic nepřišel. řízla jsem se tedy silně do prstu ale cibule, která se mi do rány dostala, začala prudce štípat a pálit. Bolestí jsem vykřikla a v tu chvíli se za mnou oběvila má mamka "Nebuď tak nešikovná, pořád bys jen jedla a spěcháš na jídlo, budeš tlustá" povědělami, a bylo to, jako by mi vstřelila šíp, přímo do srdce. Přestala jsem krájet cibuli a mamka zo za mne dodělala, protože mi tekla hodně krev z prstu. Když téct přestala, znovu jsem se pustila do vaření. Uvařila jsem maso se špenátem. Krásně to voní...pomyslela jsem si a opět mne začaly trápit myšlenky na hlad. Ne!! nedám si.. musím zhubnout!!
Když jsem nachystala dva talíře na stůl, opět se mne mamka zeptala, proč nenachystámk i sobě. Opět jsem odpověděla, že nemám hlad a že mi není dobře ale mamka se tentokrát nenechala odbýt a já sem do sebe musela nacpat to proklaté jídlo. "Teď budu tlustá, proč jsou všichni proti mně!! proč mi nedají pokoj, proč mně nenechají dělat to co mně baví" pomyslela jsem si, vše jsem snědla a šla jsem se poradit se svými kamarádkami, jak ony to řeší. Hned mi nabídli několik druhů projímadel, ale bohuže, na ty nemám peníze, ale jedna možnost mne zaujala. Opět se mi ozvala ona kamarádka, která mi včera poslala onen odkaz. Říkala si Ana a opět mne odkázala na ty stránky, že mony mi poradí nejlépe. Otevřela jsem je a četla, opět jsem přečetla ten text a náhle mi to došlo " No jistě, vždyť mám prsty!!" a rychle než začne tělo trávit jsem běžela na záchod, klekla jsem si před mísu a strčila jsem si prst do krku, ale vůbec mi to nešlo, strčila jsem si ho tedy ještě hlob až jsem měla v puse téměř půl dlaně. Tekly mi slzy a bolelo to, ale musím to ze sebe dostat za každou cenu!! Po cvhíli snažení se to konečně podařilo a já sem všechno jídlo vyzvracela, ale na stránkách psali, že musím víckrát. Opakovala jsem to dokola a dokola, dokud jsem nebyla totálně vyčerpaná. Opřela jsem se o mísu, utřela jsem ji a spláchla záchod. šla jsem k umyvadlu a opláchla jsem se a vyčistila si zuby.
Bylo zvláštní, že v tu chvíli jsem necítila ani hlad. bylo to pořád jako bych se zrovna najedla. S úsměvem jsem opustila záchod a jako by nic jsem se připojila k rodine ke konverzaci. Můj úsměv na tváři byl velice přesvědčivý a nikdo nepoznal, že už jsem tři dny nejedla, protože na plese jsem měla jen malý chlebíček a ten se dá odpustit a dnešní oběd jsem všechen vyzvracela.
Den uběhl jako voda, zase jsem si večeři odnesla do pokoje, a jakmile všichni usli, šla jsem ji spláchnout do záchodu. Je to tak jednoduché a není to zas tak hrozné jak jsem si myslela. Ovšem po chvíli mne opět přepadl hlad. Vzala jsem do ruky kružítko a začala si s ním dělat hluboké rány do nohy. Ten pocit opět přehlušil pocit hladu. Je to tak krásné. Utřela jsem kapičky krve a s pocitem štěstí jsem usnula.


 

4. kapitola
"Pravda" bolí


Vzbudila mne silná křeč v břiše, běžela jsem na záchod, a několikrát jsem zvracela. pocit prázdnoty mne uklidňoval. Nebudu mít velké břicho. Pocit hladu zmizel, konečně!! ale je mi stále zle a křeče v břiše mi nedají spát. Mamka si všimla mého smutného pohledu a tak se rozhodla mne vzít k lékaři. Nechtěla jsem, lékaře mi zakázala Ana, prý se mi bude snažit zabránit v tom, co mi dělá radost, hubnutí.
¨Nasedli jsem tedy do auta a já neustále přemýšlela,jak se tomu vyhnout, chatovala jsem si s kamarádkami a ty mi poradily, že mám předstírat že se prostě nic neděje a že je vše v pořádku. Asi mají pravdu, jak by na to doktor mohl přijít, jsem pořád stejně tlustá, nemůže to nikomu dojít. Ráno jsem se dívala do zrcadla a přijde mi, že sem ještě tlustší, než jsem byla, Stoupla jsem si na váhu a zjistila jsem, že jse shodila celé 4 kila za pouhé tři dny. To je skvělé, za chvíli budu mít stejnou váhu jako ostatní a budu krásná.
Dojeli jsme k lékaři a v čekárně jsme čekali skoro celou hodinu, než si nás vůbec někdo všimnul. Když si mne doktor zavolal, dělala jsem , dle rad kamarádek, jako by nic. Opravdu, udělali mi vyšetření a na ni nepřišli. Předepsali mi nějáké prášky ale ty já brát samozřejmě nebudu.
Při cestě domů. jsme se zastavili v obchodě, kde mi mamka koupila tři rohlíky a nechala mně je sníst ješte při východu z obchodního domu. Poprosila jsem jí, jestli by jsem nemohla ještě si skočit na záchod a když souhlasila, odběhla jsem, zkontrolovala jsem, jestli jsem tam sama, klekla jsem si před mísu a opět jsem si pomocí prstů vyvolala zvracení několikrát po sobě. Dokonce se v míse oběvila i trocha krve, ale to je v pořádku, říkala to i Ana, tak je to správně. Vyčerpaná ale s pocitem prázdnoty a tadostiučinění, jsem odcházela k autu, kde už na mne čekala mamka, abychom se mohli vypravit domů.
Když jsme dojeli domů, začala jsem znovu vařit oběd. Schválně jsem zvolila jídlo, které mi doktor zakázal, abych nemusela jíst. Když byl oběd hotov, položila jsem talíře před rodiče a spokojená se svou prací, jsem odcházela do svého pokoje. Bohužel jsem nebyla dost rychlá a mamak mně donutila vzít si čaj a rohlíky. Podařilo se mi ji přemluvit, aby sem si to mohla vzít do pokoje. Čaj jsem vypila, ale rohlíky jsem schovala do skříně, abych je mohla později zlikvidovat. Opět mne začaly chytat těžké křeče do břicha a já se skácela na postel.
Po chvíli bolesti ustaly a já usoudila, že je čas nahradit si ranní cvičení. Opět jsem tvrdě cvičila, dokud ze mne netekl pot. Pak jsem si šla znovu napustit vanu a s natěšeným pocitem jsem se těšila na chvíli, kdy opět zajedu žiletkou hluboko pod kůži a zbavím se tak toho odporného pocitu hladu a bolesti. Vlezla jsem si do horké vany a pečlivě jsem se umyla, pak jsem opět chytila žiletku a začala jsem se řezat až dokud se voda nezbarvila mou krví. Pocit úlevy však již nebyl tak silný a tak jsem ještě trošičku přidala.
Když jsem vylezla z vany, udělalao se mi opět zle a já musela zase vyprázdnit obsah svého nafouklého břicha. Strašně to bolelo a opět jsem zvracela krev. Co se dá dělat... s bolestí jsem počítala a dokonce si ten pocit užívám.


 

5.kapitola 

Setkání s přítelem 

 


Ráno mne opět vzbudily silné křeče v břiše a musela jsem jít zvracet, už mi to téměř nejde a hrozně to bolí ale kamarádky mi poradily, že mám hodné pít. Mamka a otec jsou pryč a tak jsem si jejich váhu odnesla do pokoje, stejně ji nepoužívají, takže si ani nevšimnou, že jim chybí. Postavila jsem se na ni a nadšením sem zavýskla. 5 kilo!! 5 kilo dole, postavila jsem se před zrcadlo a zapochybovala jsem " vždyť vypadám ještě tlustší, než před tím !!!" rozezleně sem se pustila do cvičení a dala jsem si ranní běh.
Když jsem přišla domů, napustila jsem si vanu a těšila jsem se na další uklidňující zážitek. Ten mi ale byl přerušen mým přítele, který zrovna přijížděl k nám do vesnice. "Bože, já úplně zapoměla!! " Rychle jsem vylezla z vany, utřela jsem se, oblékla a běžela jsem na místo našeho setkání. S velkým strachm jsem očekávala, jak se přítel zachová a jestli si na mně všimne, že jsem ještě tlustší ale on si ničeho nevšiml a vzal mně na oběd, do restaurace. Samozřejmě jsem nechtěla, ale přítele přeci nemůžu odmítnout, mohl by si myslet, že už s ním nechci nikam chodit. S velkou nevolí avšak s předstíraným úsměvem na tváři, jsem s ním šla.
V restauraci jsem pozorovala ostatní lidi, jak hezky jí a jak jim chutná a při tom já neměla na jídlo přes bolesti ani pomyšlení. Obědnala jsem si těstovinový salát s tuňákem. Je velice dietní ale stejně ho hned půjdu vyzvracet. Pomalu jsem do sebe soukala jídlo i přes veškerou nechuť, aby si přítel ničeho nevšimnul. když jsme dojedli, opět jsem šla na záchod a všeho jsem se zbavila. Na chvíli mne přepadla výčitka, co by na to asi přítel řekl ale tu jsem okamžitě zavrhla, protože vím že jsem tlustá a on by se mi jistě snažil v mé snaze být pro něj krásná zabránit.
Když jsem se opět vyprázdnila, šli jsme se s přítelem projít a přišla diskuze i na onen den, kdy jsme byli na plese. Nedala jsem na sobě nic znát, smála jsem se, i když jsem měla slzy na krajíčku, ne již však z bolesti nad tím co se událo, ale skz boleti břicha, které jako by se mi mělo každou chvíli roztrhnout. Také jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, že musím víc a víc hubnout abych byla krásná a i když sem to dělala pro přítele, stal se pro mne přítel vlastně druhořadým. na prvním místě bylo hubnutí a má kamarádka a již sestřička Ana.
Měla jsem velice zlou náladu a i když jsem se snažila usmívat, rvaly mne ze vnitř myšlenky jak se příteli hnusím, každý jeho pohled na mne byl jako bodnutí do mých tukových zásob. nedokázala jsem se chovat uvolněně a začala jsem se bát, že by na to mohl někdo přijít a sebrat mi to.
Přítel se zdál být dotčený tím, že jsem stále myšlenkami jinde ale snažil se zachovat chladnou hlavu. Procházeli sme se a povídali si až do večera, a já už musela myslet jen na to, že mám cvičit abych hubla a tak jsem se s přítelem ve chvíli rozloiučení, jen políbila, řekla mu ahoj a běžela jsem poklusem domů. Ještě jsem se otočila před zatáčkou a on tam dál udiveně stál a nedošlo mi, že asi přemýšlel nad tím, co se dnes událo.
Přišla jsem domů a první co bylo, rodiče mně vynadali, kde tak dlouho jsem. naštvaně jsem odešla do svého pokoje, zacvičila jsem si, zvážila se, podívala se do zrcadla a s nespokojeným výrazem jsem si šla lehnout. Byla jsem tak unavená, že jsem i přes bolesti břicha dokázala usnout téměř okamžitě.

 

6. kapitola

Rozchod 


Uplynulo již několik měsíců ale ty ranní nevolnosti a křeče v břiše neustávají, kdy už to proboha přestane, Ana mi říkala, že si na to časem zvyknu ale pořád mi to nejde. Kamarádky na chatu mne stále podporují a já se těším i z jejich úspěchů. Musela jsem začít trošičku jíst, i Ana mne do toho nutila, ale jen opravdu malinko, ráno si dát salát ze zeleniny, na oběd těstoviny ale jen opravdu málo a večeře není důležitá, nasytím se cvičením. Opět jsem se nabuzená postavila před zrcadlo... konečně úspěch, trošičku jsem zhubla, postavila jsem se na váhu a opět jsem nadšením zavýskla " 48kilo !! to je úžasné, ono to funguje a ta bolest za to stojí já to dokázala"
Nadšeně jsem se pustila do ranního cvičení a chystala jsem si dát malou salátovou snídani, když tu náhla přišla SmS. nadšeně jsem se vrhla k telefonu a doufala jsem, že se po několika měsících odmítání schůzek s přítelem, před něj budu moci postavit a nestydět se za svou váhu. S nadšením jsem otevřela sms ale to co jsem v ní spatřila,mne složilo do klen. Přítel mi napsal, že už ho nebaví na mne čekat a že už se nebude koukat na to, jak nebezpečně hubnu a že toho mám okamžitě nechat. V hlavě se mi náhle rozlila vlna hněvu. Po tom všem co jsem si pro něj protrpěla po tom všem jak sem se pro něj snažila být krásná, mi chce vzít tu jedinou věc, která mne dokázala těšit a dělat mi dobře, když on se tu neukáže? """ jak si to vůbec dovoluje tohle říct a chtít to pomně!!! nebyl to on, kdo tohle dokázal a já si to nenechám za žádnou cenu vzít.
Po chvíli zlého rozjímání jsem mu odepsala, že toho nenechám a že jestli se mu nelíbím, že si může jít za tou svou co zpalil před časem na plese. Čekala jsem na odpověď dlouho, ovšem jedinou odpovědí mi bylo zablokování si mně na facebooku. Pokusila jsem se mu zavolat ale on mi to nebral. nakonec mi poslal smsku, kde mi vyčetl, že sem hloupá anorektička, a že se mnou nechce nic mít společného a že s ní už je vlastně dávno, protože jsem ho odmítala a nechtěla jsem se s ním stýkat. Cožpak nechápe, že sem chtěla jen ať mně vidí krásnou? Cožpak mu to nestačí? nejsem pro něj dostatečně krásná? V hlavě se opět rodí desítky myšlenek, smíchanými ze zoufalstvím, zlostí a nenávistí ke všem, co se snaží stát v cestě jejímu štěstí. Zhubnu ještě víc, já to dokážu!!
Večer před spaním jsem si ještě zacvičila a trošku jsem se uklidnila. Napustila jsem si opět horkou vanu ale udělalo se mi zle, protože jsem si uvědomila, že jsem snědla trošku více těstovin než jsem chtěla a tak je potřeba to ze sebe dostat ven... nebudu jíst tolik. Opět jsem klekla před mísu a i když rodiče byli vedle v místnosti, začala jsem několikrát po sobě zvracet, až dokud mne nezastavily, silné křeče v břiše. Rodiče si ničeho nevšimli, protože přes tekoucí vodu nic neslyšeli. Nevšimli si ani toho, jak krásně jsem zhubla, to jen potvrzuje moji myělenku, že to stále není dostačující. Nosím teď dlouhé šaty, aby nebylo tolik poznat, že mi ubývají ty nechutné tuky, pro to jim to vlastně ani nemůžu vyčítat. Ve škole si ale některé spolužačky už začaly všímat ale ty to snad pochopí.
Vlezla jsem si do vany, opět jsem se umyla a chvíli si hrála s žiletkou. Už musím tařezávat trošku hlouběji a tak se voda barví do červena mnohem víc. Mám chuť se podřezat úplně abych už měla klid od všech těch výčitek svědomí a hlavně od bolesti ze ztráty přítele. jsem odporná.
Jakmile jsem vypustila vodu a umyla vanu, šla jsem se natáhnout a opět jsem unavená usla.


 

7. kapitola
Krátká cesta za snem

Vzbudila jsem se kolem druhé hodiny ráno. Po dlouhé době jsem cítila hlad a extrémně nutkavou touhu se jít najíst. Jednou to přece nevadí, řekla jsem si a vydala jsem se k ledničce, otevřela jsem ji a její záře se rozlila po temné místnosti. Bylo tam spousty jídla ale já se ještě na chvíli zamyslela... to přece nemůžu ale touha byla silnější, jako pokaždé, když mne takhle přepadla, a vždy to dopadlo stejně ale nemůžu si pomoci. Chytla jsem první dbrozu co na mně vykoukla a začala jsem jíst a jíst, nemohla jsem to zastavit, cítila jsem jak se plním a už mi bylo špatně, po dlouhé době jsem cítila ten slastný pocit nemít hlad. Když už jsem opravdu nemohla, zavřela jsem ledničku a šla jsem si lehnout. Jenže ve chvíli kdy jsem procházela kolem záchodu, mne opět, jako vždy zastavil ten známý hlas v mé hlavě " co si to udělala? děláš si ze mně srandu!! budeš tlustá, okamžitě to naprav" snažím se vzdorovat, vždyť jednou mi to neublíží ale hlas je silnější. S plášem a pocitem viny a vlastního selhání klekám před záchod a opět si strkám prsty hluboko do krku a šmátrám abych vyvolala zvracení. nenávidím se za to že sem tak slabá a tak neberu žáné ohledy a když mi nejde se vyzvracet hned, přidám na brutalitě. projíždí mi tělem silná bolest ale zasloužím si to, protože jsem slabá. nakonec sem se vyzvracela 6x po sobě a přestala jsem až ve chvíli, kdy jsem začala zvracet krev a sliny.
Zůstala jsem ležet vyčerpaně na záchodové míse a opět mne naplnil ten krásný pocit prázdnoty. Užívala jsem si ho, ten pocit zadostiučinění a byla jsem spokojená s trestem, který jsem na sobě vykonala. Z rozjímání mně probraly kroky před dveřmi, rychle jsem začala utírat záchod a spláchla jsem. Rychle jsem na sebe hodila zpět vytahané pyžamo, které jsem si sundala, abych ho nezašpinila, aby mne rodiče neviděli, protože už mi z těla koukají kosti... ah ty krásné kosti, ještě než se otevřou dveře, párkrát si po nich přejedu rukou a snažím se je počítat a pojmenovávat je latinskými názvy. Tak mně to baví.
Dveře se otevřely a stál v nich překvapený otec. Řekla jsem mu, že jsem byla jen čůrat a pustila jsem ho do koupelny. Nestihla jsem si ani vyčistit zuby a tak jsem šla alspoň do kuchyně, napít se vody. Když jsem se napila, vyšla jsem schody vedoucí do mého pokoje. Nikdy bych nevěřila, jak to dokáže unavit. lehla jsem si do postele a okamžitě jsem vyčerpáním usnula.



 

8. Kapitola
Za "krásu" se platí

Ráno jsem se vzbudila s "dobrým" pocitem, jako vždy jsem si zacvičila, i když mi to poslední dobou dělá velké problémy a šla jsem se zvážit a podívat se do zrcadla. už to nejde tak rychle... 45 kilo, ale pořád je to úspěch, zkusím to až do té 40 ky, to by mohlo stačit. Šla jsem do koupelny abych se umyla ale rodiče chtěli, abych se s nimi šla nasnídat. tolik tučného jídla jsem už dlouho neviděla. odmítnout se nedali a tak jsem si vzala jeden chleba, který jsem v koupelně následně poslala opět do kanálu.
Když jsem skončila s očistou mého nafouklého žaludku, pustila jsem se do očisty těla. Napustila jsem si vanu a opět jsem si užívala slastný pocit, který mne začal již tolik uklidňovat, ale rány se začaly hojit hodně pomalu a krvácí dlouho. Když sem zkončila, vypustila a umyla jsem vanu, jako vždy a začala jsem si čistit zuby. Nevím co se stalo, ale náhle se mi začaly viklat dba zuby a mám dojem, že na některých se mi začínají tvořit malé dírky kazů. Nechápu to, čistím si je pravidelně, několikrát denně, pokaždé když zvracím !! Dočistla jsem si zuby a vyplivla jsem loužičku krve. To mně ovšem neděsí, už sem si zvykla. Chytila jsem do ruky hřeben a začala jsem si česat vlasy. Mám je poslední dobou v hrozném stavu, asi si je budu muset nechat zkrátit, ale jsem na ně tak pyšná!! ale ony zase dorostou. Více mne znervozňuje fakt že mi začaly více padat. Na hřebeni se usazují větší a větší chuchvalce vlasů, zkusím změnit šampon, ale nikdy jsem jiný nepoužívala. je to divné. Pocit mých obav se ovšem rozplynul, když jsem si po příchodu do pokoje opět stoupla na váhu, abych se potešila. Se zalíbením se koukám na číslo 45.
Dnes se ale cítím obzvláště slabá, šla jsem si povídat s rodiči, kteří si stále ani nevšimli mé extrémní změny, to znamená že to pořád ještě není ono, těch 40 snad bude stačit a budou na mně moci býti konečně hrdí. Sedím na gauči a hladím si vystouplé kosti na mém těle, je tak krásné je počítat. Chvíli si s rodiči povídám, s mamkou zahrajem nějáké hry a já, protože se opět citím extrémně unavená, jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Ovšem otci se nelíbí že v poslední době stále spím a tak mně pošle dělat práci na zahradu, stříhat keře. Moc se mi nechce, cítím se slabá, sotva uzvednu ty těžké nůžky a to kadý den dvakrát posiluju. po chvíli se cítím hrozně neschopná, "nedokážu ani ostříhat stromek"
Lidé okolo, včetně mé rodiny si i přes mou snahu o zachování falešného úsměvu přes bolest na těle i duši všimli, že trpím častými zmenami nálad a jsem více depresivní a nepříjemná. Dokonce i kamarádi ze školy se mi vysmívají mnohem víc a uráží mně. Kamarádka, která zjistila že mám anorexii se se mnou přestala bavit a jediná kamarádka kterou mám, se mi snaží mé počínání rozmlouvat. Vždycky jsem na ni pak naštvaná, co jí je do toho? já sama vím co je pro mně nejlepší a mám to pod kontrolou !!! Alspoň mám moje kamarádky z ana komunity, ty za mnou stále stojí a podporují mne, dokonce mne i chválí. Jsem na sebe pyšná.
Stromky jsem přes veškerou námahu ostříhala a šla jsem se znovu umýt a lehnout si. Ačkoli byl ještě den, usla sem. Po asi 3 hodinách mne opět vzbudily extrémně silné křeče v břiše a zak jsem za nelibosti mého otce, musela jít znovu na záchod, kde jsem se vyprázdnila. cítím se pořád tak slabá... už ani cvičit mi nejde, nemám na to sílu. Snad se to zítra spraví. Došla jsem do svého pokoje, natáhla jsem se a opět sem tvrdě usla. Už žádné křeče nebyly a já mohla klidně spát.


9. kapitola
Záblesk rozumu

Ráno jsem vstala, zacvičila si, zvážila sem se 43 kilo, už se blížím, jsem nadšená, a vydala jsem se do školy. Cítím se hrozně slabá a unavená a začaly mně docela bolet zuby. Nevím čim to je ale štve mně to, nikdy jsem s tím problém neměla a ani stále více padající a lámající se vlasy nepotěší Otevřu dveře domu a ofoukne mne studený vítr... brrr, ale stejně je to jedno, poslední měsíce je mi stále zima, jako kdybych spala venku a to i když spím oblečená a pod peřivou, nezahřeje mne už ani horká koupel. Vydávám se na autobus, po cestě potkám mladého souseda, který kolem mně projde se sklopeným pohledem a upřeně se dívá do země, jako by se bál na mně podívat a přitom to byl můj nejlepší přítel, někdy mám dojem že když se na mně při návštěvě podívá, má slzy v očích ale asi je to jen dojem. Spíš to je z toho, že sem tak hnusná... sem prostě k ničemu. Neustále mne ničí depresivní myšlenky, stále myslím na smrt, k čemu je život, když vás všichni vaši přátele opustí, protože se na vás nemůžou ani podívat a nebo se vám snaží vaši radost rozmlouvat... snažím se být pro ně krásná, ale jim to pořád nestačí!!!
Nastoupím do autobudu a buď na mně lidi čumí jak na satana a nebo mají sklopené pohledy, už mně to nebaví, nikomu nebudu chybět... Stále myslím na to, že si nezasloužím na tomto světě existovat. když jsem tak odporná. Po asi hodině cesty autobusem a vlakem, se dostanu do školy. Vejdu dovnitř a opět sklopené pohledy, a tam se na mně dívají a ukazují si na mně a něco si šeptají, projde kolem spolužád a do očí se mi vysměje, že sem zasraná blbá anorektička ale co je mu sakra do toho!! Jdu do šatny a začnu se převlékat a ostatní holky radši odejdou a nebo si něco šťěbetají a při tom cítím jejich pohledy, některé se dokonce uchichtávají. Stále slyším tiše říkat jedno slovo "anorektička" Začíná mně to štvát, proč se všeci o mně starají?! Proč všeci odsuzují můj životní styl?
Dojdu do třídy a okamžitě se stanu terčem posměchu. Ignoruju to ale i tak mně to trápí, snažím se přijít na to, co je na mně tak hroznýho, položím si ruku na vystouplé klíční kosti a začnu se po nich hladit. Posadím se vedle spolužačky do lavice ale ona se pomalu odsune. Je to moje kamarádka ale i ona se mně štítí. nevím co mám dělat, tak se stydím za to jak sem odporná, opravdu už pro mne tu není místo.
Náhle ucítím prudký náraz do ramene, náraz mi přejede kostmi celého těla, prudce se ohlédnu a vidím, jak spoluzák drží v ruce pravítko a napřahuje se k dalšímu úderu, prudce uhnu a on se zlostným výrazem na mně vyjekne " co ty hnusná anorektičko, jseš jen kostra potažená kůží, už se na tebe nemůžem dívat, táhni jinam " a začal mne nabádat a podporovat k sebevraždě. S tím já problém nemám věř mi, pomyslím si ale jen sklopím hlavu a soustředím se na učení. Ze začátku jsem měla výborné známky ale poslední dobou mi to zase nejde, ohlédnu se na kamarádku a zeptám se jí, co proti mně všichni mají, ona se na mně podívá sklopí zrak a nemá odvahu ani odpovědět.
Začíná hodina a učitel svůj výklad prodlužuje, jsem tak strašně unavená, usínám ve škole na lavici a vzbudí mně až naštvaný učitel, který po mně požaduje žákovskou knížku, aby mi tam mohl napsat poznámku. Z výkladu nevím nic... zase se začnu horšit.. a přitom mi to vždycky tak šlo !!! Dál poslouchám nudný výklad učitele ale nedokážu ho vnímat, hlava myslí jen na spánek a unavenost, nedokážu se soustředit. vydržela sem do konce hodiny, další hodina angličtina a píšeme písenku, měla bych se učit. Otevřu učebnici angličtiny ale po pár písmenech zase usínám a vzbudí mne až příchod učitelky, nesoucí v deskách štos nepopsaných papírů, které následně rozdává po třídě.
Chytnu pero a chystám se psát, vím že alspoň něco umím, ale mozek pracuje tak pomalu a ještě chtějí radit ostatním, musím jim poradit, jsem už taková. Začne radit všem okolo ale na svoji písenku uplně zapomene. Vzpomene si až po tom, co učitel zahlásí 5 minut do konce psaní. Rychle se rozepíše ale mozek jí přemýšlí pomalu, tak nestihne ani půlku toho, co měla mít. S vědomím že to bude další písenka, kterou nevzvládnu, přesunula jsem se na záchod a začala sem si hrát s kružítkem a dělat si hluboke rány. Když se cítím klidnější, jdu do třídy a všichni se mi zase smějí, mám strach jít už i na záchod, ach jo.
Když škola skončí, z ničeho nic ke mne přistoupil malý chlapec, bez jakýchkoli skrupulí mi sáhne na bříško a řekne mi, že jsem hrozně hubená. Projela mnou vlna štěstí"" Konečně si toho někdo všiml a hezky se na něj usměju. V tom ke mně přijde chlapcův otec, položí mi ruku na rameno a podívá se na mně a praví... " cítíte se tak dobře slečno, jste kost a kůže, všeci se vám vyhábají, nikdo se s vámi nebaví, protože z vás mají strach, z toho jak sama sebe ničíte a zabíjíte. Cítíte bolesti v břichu? bývá vám často zle? cítíte se slabá? a jak dlouho? nebylo to tím, že jste podlehla něčemu o čem si myslíte že je vaše náplň života a při tom jste jen podlehla bludu a sebeklamu? ... jste skutečně nádherná dívka ale takhle vypadáte spíše jako strašák do zelí. Začněte prosím jíst a navštivte lákaře"
Poslední věta mne velice naštvala, tak sem mu odsekla děkuji a nastoupila jsem do autobusu, který mezi tím přijel avšak myšlenka na to mi utkvěla v hlavě... on měl pravdu, všechno začalo když jsem začala s anorexií, bolesti, deprese, nálady, i učit už se nemůžu, protože jsem stále unavená a cvičení už mi také nejde, protože se cítím slabá. A i když jsem nad tím stále přemítala, nakonec tuto spásnou myšlenku přebila opět touha po hladovění a tom příjemném pocitu prázdnoty.
Když jsem dojela domů, ani jsem nepozdravila rodiče a šla jsem rovnou do pokoje, kde jsem se svalila na postel a okamžitě jsem usla. Vzbudila jsem se až na večeři, kterou jsem opět poslušně vyzvracela i s úrokama, uklidila jsem dům a šla jsem zase spát.



 

10. Kapitola
Pomalá cesta na smrt

 

 

Ráno mne vzbudila prudká křeč v břiše, prudší než ty ostatní, rychle jsem běžela na záchod, abych se vyzvracela a sotva jsem doběhla, začala jsem zvracet rudou tekutinu.. Krev!! nemohla jsem přestat zvracet a začínala jsem se dusit, dostala jsem strach !! Náhle mi vše došlo, to jak sem začala, to jak jsem se ničila, to jak jsem byla slabá a jak sem si ubližovala, to jak sem ublížila všem kamarádům, to jak te´d ublížím rodičům až se to dozví, náhle jsem si uvědomila, kolik bolesti jsem svou posedlostí způsobila druhým, náhle jsem ucítila ten strašný strach kluka, který mne po léta miloval, strach toho kluka co se mnou dříve všude chodil a hrál si se mnou a teď se mně bojí i oslovit, strašlivou bolest všech, kteří se mi snažili pomoci a já je všechny posílala pryč, protože jsem si myslela že mi chtějí vzít MŮJ SEN!! Sen!! ..
Co ten sen teď se mnou udělal? ta bolest je strašná, na chvíli jsem přestala zvracet a jsem absolutně bez energie ani volat o pomoc nemůžu, zůstala jsem ležet na zemi ve vlastní krvi, která se ze mně valila. nevím co mám dělat, jsem zoufalá, tak jsem se bála smrti a teď když klepe na dveře se mi nechce umřít !! Chci napravit vše co jsem způsobila, chci zase začít žít, chci to všecho napravit... prosím bože dej mi šanci, chci znovu snít, chci ukázat ostatním že jsem znovu ta úžasná veselá holčička, kterou znali dřív, než jsem s tímhle vším začala!!
Vydrala ze sebe chabý výkřik, než ji znovu chytila průdká křeč do břicha a oba zase začala zvracet. Do místnosti přiběhla matka a začala panicky volat na otce ať volá záchranku. Chytila svou již nehýbající se holčičku do ruk a přitiskla si ji na hruď a zoufalým pláčem a prosbami se ji snaží probudit, její kostnaté tělo, které kdysi bylo krásnou schránkou pro úžasnou duši, nyní viselo v jejím náručí bezvládně a bez života. její usedavý pláč nepomáhá, už doslova křičí zoufalstvím a dusí se vlastními slzami. Přiběhne otec a snaži se dcerku dát do stabilizované polohy a dát jí umělé dýchání, ale nic nepomáhá ať se snaží sebe víc.
Přijde i sousedovic chlapec s rodiči, který slyšel křik a přiběhli se podívat co se stalo. Sousedi hned přiběhli otci na pomoc polozili dcerku na provizorní nosítka z koštěte a deky a v zoufalém pokusu urychlit její záchranu ji nesli vstříc přijíždějící sanitce. Bezradný chlapec se jen ve dveřích díval na tělo jeho vysněné lásky a v očích se mu začaly tvořit slzy bezbřehého zoufalství a smutku, nedokázal se pohnout a stále jen hleděl na bezvládné tělo ležící dívky a hlavou mu probíhali vzpomínky, které s ní zažil a na lásku kterou k ní cítil, vzpomínky na to jak byla krásná, než se začala ničit a ubližovat si, jak byla veselá a šťastná, na její úsměv a nikdy neumírající naději v její duši.
Projížděla jím prudká palčivá bolest, která mu bodala do mozku a s každým bodnutím mu vytryskla další dávka slz, které už nedokázal zadržovat. Záplava myšlenek na vše co ztratil, na to jak ji každý den jen sledoval a neřekl ani pul slova, jak každý den doufal že se z toho dostane a že zase bude šťastná, záplava myšlenek na to, že nemohl nic dělat a jen ji sledoval jak pomalu umírá ho položila do kolen a on pod tíhou myšlenek a výčitek omdlel.





 

Autor Adrifinell, 17.11.2018
Přečteno 453x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí