NEMOC

NEMOC

Anotace: Z popisování vlastního stáří nemám žádnou radost

Z popisování vlastního stáří nemám žádnou radost.
Musela bych poctivě zmínit svoje klouby, všelijaké bolístky a co já vím co ještě, a to by mne vůbec nebavilo. Člověk prostě nemá nic přehánět, ani upřímnost.
A tak se raději vracím do mládí, i když dnes jsem si nevymyslela téma zrovna přívětivé.
Byla to však epizoda mého života, takže do toho!

Když jsem dospívala, byla na tom naše rodina docela dobře. Tatínek úředník, maminka pracovala doma. Ručně malované polštáře, které zhotovovala, šly velmi dobře na odbyt, hlavně na Slovensku. Každá rodina na slovenském venkově chtěla mít v parádním pokoji takový krásný vankúš.
Chci tedy zdůraznit, že jsme jako děti netrpěly nouzí, měli hodně pohybu na čerstvém vzduchu, domácí vejce, zeleninu, ovoce a dodnes nevím proč, onemocněla jsem tuberkulózou.
Musím poděkovat osudu, že jsem žila v době, kdy se již začal používat penicilín. Bez něj bych tady určitě nebyla. Ještě před pár lety se na tuto nemoc umíralo velmi často. Tak tedy sláva panu Flemingovi, objeviteli penicilínu.
Někteří učitelé začali referovat mým rodičům, že v jejich hodinách pořád pokašlávám. Než jsem se dostala na RTG, uplynula nějaká doba, ale pak to byl maratón. Okamžitá hospitalizace.
Byla léta padesátá, a když dnes vidím film Vizita s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, vrací se mi vzpomínky velmi živě.
Stará budova, velké místnosti, vysoké stropy a hlavně režim, jako na vojně. Pokoj měl zamřížovaná okna a leželo nás tam osm. Jednou za čas přišla sestra s léky, injekcí nebo s nenáviděným rybím tukem. Bylo socialistické zdravotnictví a sestry, i kdyby malou čokoládku dostaly, musely odmítat a říkat, že děkují, že mají dobrý plat a čokoládu si mohou koupit. Moje milá maminka to však uměla zařídit. Obdarovala personál malovanými polštáři a musím přiznat, že jsem pak měla určitá malá privilegia.
Léto, okna otevřená, pod okny chodili "normální" lidé. Rádi jsme za mřížemi pozorovali ruch tam venku. Dopisy námi posílané domů byly cenzurovány, ale my si uměli poradit. Vytipovali jsme vždy nějakou paní chodkyni a poprosili, zda by hodila dopisy do schránky nedaleko.
Čas plynul a to jsem ještě netušila, co mě čeká, a co na mne osud nastražil.

Jednoho dne se začaly dít věci. Prý jsem neprodělala spalničky nebo neštovice, co já vím, a musím tedy do karantény.
U každé nemocnice tenkrát bývala kaple.
Zavřeli mě do pokojíku s blouznícím dítětem, které celou noc vykřikovalo, nikdo je neslyšel, jen já. Cesta k nám vedla pouze přes tu kapli. Personál za námi chodil jen málokdy a v noci vůbec ne. Sestry se bály. Byl to pro mne děs a hrůza a dodnes nepochopím, že dítě v takovém stavu tam nechali bez zvýšené péče, a já, třináctiletá, jsem najednou měla pocit, že za něj zodpovídám. Vyslechla jsem rozhovor dvou sester, že je to zánět mozkových blan a je to beznadějné.
Zase mne zachránilo otevřené zamřížované okno dosti nízko v přízemí, vedoucí do parku. Za chvíli jsem znala všechny zaměstnance procházející z práce do práce. Pod okno chodili i moje rodiče a mohli jsme nerušeně mluvit. Jinak byly návštěvy zakázané.
Jednou v noci, kdy už se nedal křik vydržet, překonala jsem svůj ohromný strach a vydala se na cestu. V bílé noční košili, s malou baterkou v ruce jsem tápala mezi kostelními lavicemi a hledala cestu ven. Po nějaké době jsem objevila dveře, ale ouha, byly zamknuté. Začala jsem na ně zuřivě bušit s rozhodnutím, že už se do toho pokoje nikdy nevrátím. Pro noční sestru jsem byla zjevení, jako z jiného světa.


Druhý den se o mne povídalo po celém oddělení a já se rychle dostala zpět na původní pokoj mezi své kamarády. Moje maminka si raději rychle vzpomněla, že jsem neštovice určitě měla, i když si myslím, že mě chtěla zachránit.
Zažili jsme tam však i hodně legrace. S holkama se řešily naše dívčí starosti, i jeden kluk se mi tam líbil, já jemu asi taky, jen mi to jaksi nehodlal sdělit. Pomáhala jsem hodné, mladé sestřičce rozdávat teploměry, zapisovat teploty, sedávala s ní večer na ošetřovně. Kupodivu jsem se během několika týdnů začala rychle uzdravovat a nastalo loučení. Ani do ozdravovny jsem nemusela odjíždět jako ostatní. Stačil mi náš venkov a domácí prostředí.
Při jednom rozhovoru na ošetřovně se mě ptali, zda bych jednou nechtěla být zdravotní sestrou
Tenkrát jsem odpověděla, že nevím, možná, snad, a třeba ráda.
Obloukem se vracím do současnosti a mohu konstatovat, že opravdu ráda. Celých čtyřicet let.
Jen na dětské oddělení se mi nikdy tak nějak nechtělo.
.
Autor Limun, 28.06.2022
Přečteno 61x
Tipy 8
Poslední tipující: Sonador, jenommarie, mkinka, jitoush
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Také jsem jako malá trávila dlouho v nemocnici a ty kovové stolky, lesklé holé stěny a ten chlad i zvláštní zápach i ten jejich režim a nařízení, vše stará budova a byl tam opravdu ten zvláštní strach, zdálo se mi o tom hodně dlouho a dodnes to vidím.

Ráda jsem četla, příběh TVŮJ, přeji pevné zdraví a hodně sil a pohodu*

28.06.2022 14:01:52 | jenommarie

Díky moc

03.07.2022 14:06:09 | Limun

Přeji ať se daří, mít POHODU a pěkné dny**:) také DĚKUJI

03.07.2022 15:30:11 | jenommarie

....Hezky jsi zachytila své vzpomínky,je dobré si připomínat,co bylo,abychom nezapomínali,jak se žilo a čím si lidé procházeli,co museli přestát a přece stále neztráceli životní radost............Ji./úsměv/

28.06.2022 13:48:06 | jitoush

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí