Maska na víkend

Ráno mě probudila vůně smažící se slaniny a hra na kytaru. Jako by moje zpropadená sestra nedokázala pochopit, že po rozchodu potřebuji hlavně klid. Nechtěla jsem se s ní hádat. Bylo teprve půl sedmé a já už nemůžu spát. A ta příšerná hra na kytaru. Musím odsud pryč, klidně na kraj oceánu, jen aby byl klid. Zazvoní mi esemeska. Je od Lukáše. Chce, abych mu vrátila klíč od jeho bytu. K čertu s tím vším. Takhle to nejde. Vstanu, obléknu se. Když kráčím po schodech, spatřím ji i toho jejího vlasatého přítele. Bože, je tak odporný. Popadnu batoh. Boty si ani neoblékám a už beru za kliku. Silným zabouchnutím zavřu za sebou dveře. Chci, aby o mně věděli. Venku je teplo a sucho, tak mě ani nenapadne si obléct boty. Jdu prostě dál a dál, až skončím u břehu moře. Písek je studený, tak si sednu na lavičku s perfektním výhledem na moře. Venku nikdo není. A já konečně zažiju klid. Škoda jen, že tu není takové ticho, jak bych čekala.
Kdybych jen tak měla křídla a mohla bych odletět, kam bych chtěla. To by byla nádhera. Já sama. Vítr ve vlasech. Počkat, byla bych pták, nebo bych jen měla křídla jako Harpie? To je jedno. Vítr začíná nabírat na obrátkách. Domů se vrátit nemůžu. Teď určitě ne, ale tady umrznu, takže půjdu do práce. Sice mám mít volno, ale stejně je tam pořád samá práce. Navíc si Kristína pořád stěžuje, že o víkendech nikdo nechodí. A když už nic, tak si aspoň dám ranní kávu. Vydám se do kavárny. Hned je mi tepleji. Když tam dojdu, spatřím svůj odraz ve výloze. Bože, vypadám hrozně. Kristína tam už naštěstí je. Zkusím to a vezmu za kliku. Dveře se otevřou. "Máme zavřeno!" "To jsem já." "Aha. Tak zavři, dělám zrcadlo." "Nedělá se večer?" "Včera se mi vzbouřil kávovar. Hodinu a půl jsem mu domlouvala, než se mi ho Patrik spravil. Říkám to roky. Dávno jsme si měli pořídit nový. Co ti tu vlastně děláš." "Nemohla jsem být doma. Nechceš pomoct s prací." "Zlíbám ti nohy. Vem si zástěru a pojď mi pomoct, ale nejdřív si vezmi boty. To by nám hygiena dala." "Řekni mi, bývá tu obyčejně o víkendech klid." "O víkendech klid? Leda při zemětřesení. Ty chceš klid?" "Ne, ale trocha ticha by byla dobrá." "Tak nezapínej kávovar. Přísahám bohu, ten stroj mě nenávidí." "Aspoň bude zábava." Kristína se na mě podívala jako na blázna. "Vezmi si zástěru a dej se do práce." "Ano, kapitáne."
Zrovna umývám pult, když se otevřou dveře. "Máme zavřeno." "Vy jste nová?" odpoví ten mužský hlas. "Ne, jen nechodím o víkendech. Ještě máme zavřeno." "Vaše kolegyně mě vždycky pouští." To mě zarazí. Kristína a někoho pouští před otevíračkou? Když vzhlédnu, spatřím mladého kluka. Je celý v modrém, s krátkými kudrnatými vlasy. Vypadá pohuble, jako by týden nejedl. "Kiki." "Ano." "Je tu nějaký kluk, co tvrdí, že ho pouštíš před otevíračkou." "Jo. To je pravda." "A. Tak se posaďte." "Děkuji." Kluk se posadil. "Co si dáte?" "Už vám funguje kávovar?" "Ten nikdy nefunguje, ale espreso jsem z něho už dostala." "Tak si dám Lungo." "Dobře." Zapnu kávovar. "Netuším, o čem Kristína mluvila. Přede mnou přede jako kotě. Ten šmejd. Já s ním bojuju a tobě funguje?" "Asi mě má rád." Kristína si změřila kávovar pohledem. "Pošlu na tebe hlídku, jestli mě budeš dál štvát." Poté odejde do zázemí. "Ten ji hodně štve," pronese kluk. "Jo. Tu hodnou masku si nasazuje jen před zákazníky." "Už jsem si všimnul, i když tu máte pěknou tmu." "Nebojte, až otevřeme, rozsvítím. Kiki by mě zabila, kdyby to udělala dříve." "To by byla škoda." Jsem blázen, nebo se na mě usmál?
Konečně přišel čas otevřít. Nikde nikdo. Při té cestě donesu našemu jedinému zákazníkovi kafe. "Děkuju." "Svůj vděk vyjádřete na dýšku." Všimnu si, jak Kiki dává peníze do obálky. "Vyšlo. Musela jsem tam přidat dvě stovky, ale nakonec to vyšlo. Skočím s tím do bankomatu. Jestli se do hodiny nevrátím, zavolej policii." "Nemám mobil." "Vážně?" "Přišla jsem s botami v rukou, a ty se divíš, že nemám mobil." "Jo. Zavolej na firemní." Kristína se ke mně nakloní. "Tajní kód pro únos jsou vejce," zašeptala. "Ještě, že ne slanina." "Proč slanina?" "Až se vrátím, tak ti to vysvětlím." "Dobře. Tak já jdu." "Hlavně neměj strach." "Díky." Tak jsem zůstala v krámu sama s tím záhadným mladíkem.
Jdu do zázemí, vrátím se k chlebíčkům. Ten kluk se za tu dobu ani nepohnul. Neměla bych ho oslovit, ale vypadá to, že nechce, abych s ním mluvila. Vypadá tak smutně. Jako by ho něco trápilo. Sakra, už se k němu cítím vinu. Přísahám, už ho chci oslovit, ale v tu chvíli mě osvítí sluneční svit. Nebylo ještě před chvíli pod mrakem? "Vadí vám slunce?" Tak nakonec promluvil první on. "Občas." "Vy jste dneska přišla bez bot?" "Utíkala jsem z domova." "Proč?" "Moje sestra má otřesného přítele." "Tak to musí být tragédie." "Věřil byste, že nosí dredy." "A hádám, že kouří jistý zelený list." "Hádáte správně." Kluk se poškrábal na zátylku až nějak dlouho. "Můžu vás poprosit o laskavost?" "Podívala byste se mi na krk." "Ehm. Asi ano." "Myslím, že tam mám vyrážku, ale je to krk, takže." "Rozumím." Nikdo tu není, tak jdu za ním. Odvaha mě opustí, a tak se dotknu jeho trička, abych na něho lépe viděla. Jeho kůže je opravdu zarudlá. Otevřou se dveře. "Za chvíli jsem u vás." "Máte to zarudlé a máte tam malé kuličky výrostky, omlouvám se, neznám přesný název." "Nevadí." "Možná to bude atopický ekzém." "Myslíte?" "Je to možný. Zeptala bych se v lékárně, tam snad budou něco vědět." "Hálo, čekáme tu hodiny." Kruci, ten hrozný hlas poznávám. "Už jdu k vám. Práce volá." "Rozumím."
"Říkala jsem za okamžik jsem u vás." "Okamžik není hned." "Ach." Kdo vymyslel, že zákazník má vždycky pravdu, neznal Lauru. Vrátím se za pult. "Co si dáte? Kávu? Chlebíček? Ránu do hlavy?" "Záleží, čím by to bylo." "Pod pultem mám pálku." "A jiná zbraň vás nenapadla?" "Možná vás nakonec udusím kusem dortu."
"Holky, tu nenávist si nechte pro sebe. Já si dám jedno velké macha latte." "Dobře. A ty, nádhero." "Já si dám espreso. Co v něm je?" "Káva a voda. Možná mléko, ale to je moc tučné." "Pravda." "Tak jen jedno espreso." "Už na tom pracuji. Posaďte se." Z té holky se mi zvedá tlak. Peníze, ale nesmrdí a práce je práce. Zatímco pracuji na objednávce, přijde Kiki. "Už je to dřina." "Jen se podívej, kdo sedí u stolu." "Ne." "Ahoj." "Čauky." "Končím, jdu domů." "Ne. Nenechávej mě tady." "Pravda. Moje existence je příliš důležitá na to, abych tě tu nechala sama." "Jsi moje záchrana." "Já vím." "Nějak vám to trvá. I moje noha by to zvládla rychleji." "To tvoje drahé espreso mě stojí hromadu času. Za tu dobu bych zvládla napsat dopis." "A já deník," vloží se do toho Laura. "Ty si ještě ve svém věku píšeš deník?" "To je moje věc." "Když to říkáš?"
Konečně jejich objednávka je hotová. Všimnu si, jak se neznámý kluk stále škrábe na krku. "Na to budeš potřebovat mast, prášky, možná na to vyvinou i nový lék." "To mluvíš na tu zeď?" Já tu Lauru opravdu střelím mezi oči. "Možná ano." Kristína nadzvedne obočí. "Nic neříkám. Jenom, že vzadu máme rozpracovaný dort." "Ostružinový." Tajný kód pochopen. Obě odejdeme do zázemí. "Už ses skamarádila s Patrikem?" "Počkej, to je Patrik?" "Ano." "Ten, se kterým máš tajnou minulost?" "Žádná tajemná minulost. Jen sem chodí o víkendech." "A často mu tekla krev z nosu." "Jen výjimečně. Má problém se sliznicí." "Výmluvy. Kolik je hodin?" "Nemám mobil, zapomněla jsi." "Myslíš, že bude jedenáct?" "O půl jedenácté končí knižní klub. A ty babky poté chodí k nám. Přísahám bohu, to jejich žvanění mě jednou zničí." "Neboj, obsluhovat je budu já." "Bůh ti žehnej." "Věř mi, takový kluk jsi ještě nezažila." "A já ti říkám, Takový hluk jsi ještě nezažila. Tenhle knižní klub nás zabije."

Kristína se ani nestačila převléknout a už dorazil knižní klub. Holky to dlouho nevydržely a odešly. Patrik jako poslední statečný zůstal. A stále pil to jedno kafe. Jediná změna byla, že si vytáhnul knížku, do které si zapisoval. Taková ohavnost. A přitom se tvářil tak klidně a pokojně. Zbytek dne byl v kavárně hluk. Doslova jsem měla tvář v jednom ohni. A navíc se nám zase porouchal kávovar. "Přísahám Bohu, že podepíšu smlouvu s ďáblem, aby ten stroj fungoval." "Ukápla mi slza." "Potřebujete pomoct?" zeptal se Patrik. "Ne." "Ano." "Vážně?" podívala jsem se na Kristínu. "Věř mi, on to umí." "Vždyť to zase nefunguje." "Důvěřuj mu, byla by chyba, kdybychom nám nepomohl." "Jak myslíš." Patrik se zvednul a šel nám pomoct. Kristína měla pravdu. Jak to dokázal opravit, mi hlava nebrala.
"Sláva. Bůh žehnej všem lidem, kteří se rozhodli být všude jinde, než tady." Kristína vypadala, tak radostně. Přesně tohle jsou ty důvody, proč být ráda, že lidí jsou líný. "Nechcete pomoct s úklidem?" zeptal se Patrik. "Ty nám chceš pomoct s úklidem?" "Nemám nic lepšího na práci." Pohlédnu na Kristínu. "To je normální." "Chce nám pomoct zadarmo. Tak ho nech." Škoda, že nemám kameru, abych si to natočila. Tohle by mi nikdo neuvěří." Radši si vezmi mop," pokračovala Kristina. "Už včera jsme měla vytřít, ale...Nechtělo se mi." "Chápu." "Tak já jdu najít mop." Překvapilo mě, že ho opravdu našel. Kristína šla uklidit zbytek jídla a já šla uklidit po Patrikovy. U hrníčku my nechal stovku dýška. Sakra to mu musím vrátit. "To nádobí se samo neumyje." "Už jdu." Strčím stovku do kapsy a jdu umývat. Po patnácti minutách máme hotovo. "Tak co říkáte na podlahu?" "Celá září." odpoví Kristína. "Co prachy?" "Sedí. Až moc. Hrozná sezóna. Můžeme jít." "Ještě uklidím vodu a můžeme jít." Nedokážu, jak může Kristíně oblékání trvat déle, než nám obou poklidit dohromady. Už oba čekáme před kavárnou, když přijde utahaná Kristína. "Omlouvám se. Byla tam hrozná fronta." "Čeho?" "Je já zapomněla, že nejsem ve škole." Kristína zavře kavárnu. "Můžu tě očekávat zítra. Už jsem tě napsala do rozpisu." Mrcha jedna. "Jo klidně stejně nemám nic lepšího na práci." Bůh ti žehnej. Tak se mějte." Kristína radostně odejde. A já se vydám domů kupodivu stejným směrem jako Patrik. Chvíli jdeme spolu v tichosti. Už to začíná být nepříjemné. "Vy tu chodíte často." Já trubka vždyť mi to Kristína říkala, před pár hodinami. "Občas." "A vy?" "Chodím ve všední dny a jak to vypadá teď i víkendech." "Nastala ve vašem životě nějaká změna?" "Jo. Rozešla jsem se klukem. Takže můj víkendoví rozvrh je teď prázdný. A vy strávit celý den v kavárně musí být na pěst." "Nemám nic lepšího na práci. Toť vše." "A. Jasně. Chodit do práce a nechávat tam obrovská dýška. Tak si vzpomenu na tu stovku. Rychle ji vytáhnu z kapsy a podám mu ji. "Vezměte si ji." "Ne je Vaše." "Je to moc. A já to nedokážu přijmout." Vezměte si ji." "Ne." "Narvu vám ji do chřtánu, když si ji nevezmete." "Risknuto." Sakra. Teď budu vypadat jako lhářka. Vyčkávám. Když zívne. Rychlím pohybem mu stovku vložím do pusy. Začne kašlat a já vezmu nohy na ramena. "Tak zas někdy." Běžím jako by mi šlo o život a zároveň ze záhadného důvodu pociťuji štěstí. Doběhnu domů. Zabouchám na dveře. Otevře sestřin přítel. Dýchne na mě bílí dým. "A ty jsi kdo." "Lucifer." "Vstoupím dovnitř. Sotva setřesu boty a zalezu do svého pokoje. Přitom se snažím ignorovat hluk dole. Vezmu do ruky mobil. Jenom jediná zpráva od Lukáše. Pro klíč si přijdu v úterý. Odhodím mobil na druhou půlku postele. Šmejd jeden.