Střídavka

Hele kámo, tak koho to tady po osmi letech máme… jooooo single boooooy.
Jako by to bylo dneska… přijel jsem domů z práce – s tím, že matka mých dětí si ten den měla odvézt svoje věci plus to, na čem jsme se domluvili… v tý době bych jí dal snad všechno, aby už vypadla za tím svým novým amantem… snad všechno, abych už nemusel snášet ten její opovržihodný pohled… snad všechno, aby už byla pryč… snad všechno, aby už ten zlej sen skončil a já se probudil tak o 9 let dozadu s tím, že to opravdu byla jenom jedna velká noční můra. Bylo by to krásný/bylo by to fajn, jenom kdybych nepoznal ty moje skvělý dvě děti. A za ty, přátelé… za ty to všechno stálo.

Otočil jsem klíčem od domu a šel hodnotit škody… vytrhaný garnýže i s hmožděnkama… zmizel nějakej ten nábytek, lednice, a večer, když jsem si šel vyčistit zuby, tak jsem nemohl najít umyvadlo… bylo pryč. Naše krásné umyvadlo ve tvaru mísy se vzorem mandaly z Hornbachu bylo pryč… už bylo pýchou jiné domácnosti na Instagramu, kde původní tatínek na dokonalých fotkách rodinky byl nahrazen jednoduše tatínkem jiným.

Sedím na baru s kámošem, dopíjím třetí pivo a začal jsem se smát… bylo to právě měsíc, co jsem zjistil, že postrádám ono umyvadlo, a víte co… bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že bývalá žena je pryč a já mám klid… avšak s otázkou: „Tak co teď kámo… jaký bude tvůj další krok?“ říkal jsem si v duchu. Kamarád mě poplácal po ramenou a táhl mě někam na diskotéku… myšlenka mého dalšího směřování se rychle rozplynula a já se šel bavit.

Ráno jsem se probudil se strašnou kocovinou a musel jsem přijmout fakt… že pro paření do ranních hodin už jsem trochu starej… a nebo možná ne tak starej, ale prostě mě to už moc nebralo. Během tří měsíců od odchodu ženy a mých dětí jsem si udělal takové opáčko/rychlokurz staromládeneckého života a, ač pro někoho snad splněný sen, já jsem začal cítit, že tudy už jsem jednou šel a znova se mi to jít nechtělo a ani nebyl důvod… tahle karma byla už dávno spálená. Já byl táta a při každém rozhovoru s nějakou dotyčnou jsem spíš přemýšlel nad tím, jak by se asi líbila mým dětem, než nad tím, jak ji brutálně opíchám na záchodě.

Co teď — nová rodina? Proč nechci… nic špatného jsem přece neudělal… nikoho jsem nepodváděl, nemlátil a staral se možná v očích někoho špatně… nebo spíše řečeno málo honosně, ale já měl svědomí čisté. Tak proč bych si měl nechat vzít děti? Děti jsem miloval a trávil jsem s nima i přes odchod jejich matky co nejvíce času to šlo.

Možná ještě vsuvka… pro všechny muže i ženy… udělejte si děti opravdu s někým hodným… kdo má podobné životní hodnoty jako vy – to je asi ta nejlepší investice do vašeho života a ušetříte si opravdu hodně problémů… ale to jsem odbočil.

Tak tedy – s dětmi jsem se vídal opravdu často… stále papírově ještě moje žena zažívala novou lásku s novým tatínkem a jak to známe… ach ty začátky… sexík, vínečko, výlety… sexík, vínečko, výlety… výlety, sexík, sexík, sexík atd. V tom období má stále ještě žena prakticky neprotestovala proti tomu, aby děti byly co nejvíce se mnou… no co si budem… při novém začátku chcete být plně ponořen/na do lásky a takové dvě malé děti to můžou být pěkní kazišuci, a tak k mé radosti jsem o kontakt s nimi nepřišel. Maminku zajímalo především to, abych jí posílal peníze, a už se celá třásla na finanční vyrovnání společného jmění manželů… ke kterému přišla tak trochu jak slepý k houslím, jelikož ke mně přišla s jednou taškou a psem.

Čas plynul a já se s dětmi opravdu ještě více sblížil… najednou zde už nebyl stresový faktor v podobě mé ženy a celou domácností prostoupil jakýsi klid… a najednou zde vznikl prostor, aby každý člen posádky mého kouzelného světa mohl být sám sebou, bez toho, aniž by ho někdo kritizoval nebo ponižoval. Prostě a jednoduše nám spolu bylo fajn a já pomalu zjišťoval, že se o děti dokážu dobře postarat i bez oné něžné polovičky, a pokud pominu vaření… domácnost jsem si opravdu zorganizoval na pohodu. Byla to výzva osudu a já ji přijal. S každou věcí, kterou jsem zvládl, ať už s pomocí nebo sám… jsem se opravdu stával silnější.

Žena odešla v období před letníma prázdninama… a tak, když s novým tatínkem poznávala krásy exotických zemí, já mohl trávit čas s dětma a bez přítomnosti agresora se mi ten rodinnej život začínal opravdu líbit. Ty prázdniny jsme si užili. Bohužel se pomalu blížil měsíc září a dcera měla nastupovat do první třídy a vzhledem k tomu, že děti byly odvlečeny do jiného okresu… vypadalo to, že náš kontakt se trochu omezí a já se opět budu muset ponořit do role single boye.

POZOR, tatínci i maminky, kteří jste byli vystaveni něčemu podobnému… jste rodič a na své děti máte právo.
A pokud dnešní ženy chtějí emancipaci, tak se budou muset smířit s faktem, že chlapci se podle toho zařídí… každá akce totiž vyvolává reakci. Když dnes některé ženy chtějí po mužích věci, které mají dělat samy (platí to samozřejmě i opačně), musí počítat s faktem, že se je muž naučí tak… až v určitém okamžiku vyvstane otázka:

„Stojí mi za to trávit čas s permanentně nasraným děvčetem, které vyžaduje neustále pozornost, ponižuje, chce, abych vydělával, byl dokonalý otec a manžel, a už s váma chlapci ani nešuká…?“ .... a kurví se.

NESTOJÍ, NESTOJÍ, ty krávo nebeská (netýká se všech žen, aby nebyl někdo dotčen).

A teď ještě jednou, vážení rodiče…
Pro toho z vás, kdo dostal takovouhle nakládačku a ze dne na den přišel o rodinu… hlavně klid.
Dejte se dohromady a hlavně si hned neberte právníka… což jsem udělal já.
Vychladněte… dejte se dohromady… začněte dělat věci, co jste měli rádi před tím, než vás začal úkolovat váš milující protějšek… udělejte revizi svého života a dejte si opravdu pár měsíců odstup. Když začnete věci řešit hned, ještě s bolavou duší… uděláte hodně chyb a přiživí se na vás dost lidí, kteří cítí, že jste v oslabení.
Agresor je pryč, je čas vzít život opět do svých rukou.

Miluju film Teorie tygra… uznávám, je to trochu proti ženám (ale pouze určitého typu — nebo všem?? – nevím :-) )… jedna scéna se mi vybaví vždycky — když si Jiří Bartoška uvědomí, že už od života chce prostě něco jiného a předstírá lehkou demenci:
„Ostříhej ty túje… stříháš je přece každej rok…“
„A PROČ???“
To vlastně vystihuje všechno… když ten, kdo vás úkoloval, zmizí, uvědomíte si kurva, že to až tak složitý prostě není… odpadnou tyhle nesmyslný píčo…ny, který vás mají prostě jenom mermomocí zaměstnat a vy máte víc energie na všechno podstatný.

Ale zpátky…
Dejte si čas… dejte se dohromady… kolo, procházky, místa, co máte rádi, příroda, lidi, co máte rádi… lidi, co z vás netahají energii.
A potom, co se dáte dohromady, zkuste sami zjistit nějaké informace a jaké máte možnosti.
POZOR – podepíšete-li plnou moc právníkovi, vzdáváte se do určité míry svého vlivu.
Ta má právnička mě hned do něčeho tlačila, v podstatě jsem měl pocit, že jsem další kus v řadě… jako na jatkách.
Zeptala se mě, jestli souhlasím s tím, že žena odešla…
No já skutečně souhlasil, nicméně mi už neřekla, že tento můj souhlas, který přetlumočila soudu, znamenal, že souhlasím i s tím, že děti budou vyrůstat v jiném okrese a rovněž tam navštěvovat školní docházku… tímhle se mi to celé dost zkomplikovalo.
Stačilo přitom jenom dodat, že souhlasím s odchodem ženy ze společné domácnosti, ale ne do jiného okresu… tohle vám totiž bez vašeho souhlasu udělat nemůže… no ale co, stalo se.
Já vůl podepsal plnou moc právničce a už to jelo… přitom jsem mohl tohle všechno udělat úplně sám a úplně jinak.
Proto – dejte si chvilku čas.
No ale žádná kaše není tak horká a ani ta moje… po pár měsících jsem se dal dohromady a dokonce jsem navázal i novou známost… děti jsem vídal o víkendech a opatrně jsem se snažil vyzjistit, jak se chová nový tatínek, který měl být ten „pan úžasný“ oproti mně.
No a co myslíte… počáteční nadšení zřejmě opadlo… prázdniny skončily… nekonečné šukačky s mojí bývalou ženou taky… no a v domečku začaly řádit dvě malé děti (kazišuci :-) )… nervičky tatínkovi trochu ujížděly, no a sem tam přilítla nějaká ta facka… a to už se dětem moc nelíbilo, natož mně.
Školní rok už byl v plném proudu a mně se po dětech opravdu stýskalo, a rovněž mě dost sralo, že nějaký cizí chlápek bude fackovat moje děti.
No a tak jsem se rozhodl, že zkusím požádat o střídavou péči… žádné soudní stání ještě neproběhlo, jelikož si soudy případ stále přehazovaly z důvodu různých okresů.
Kontaktoval jsem svoji právničku a řekl jí můj záměr… koukala na mě jako na blázna… a dala mi jasně najevo, že mé šance jsou mizivé… měl jsem spíše pocit, že to chce mít všechno brzo hotové… rychle soud o děti… rozvod a vyrovnání SJM… další pán na holení.
Trval jsem na svém a tady, případní tatínci, se obrňte vším možným, co máte… teď jste vstoupili do vod ženské agendy… kde pokud jste NEO z Matrixu… tak skočte rovnou do dvojky, kde agentů Smithů byly desítky… tady jste na ženském území: sociální pracovnice OSPODu, právničky, soudkyně, psycholožky atd. atd.
Připravte se na to, že si budete připadat jako malej uličník, co si po sobě neutřel prkýnko, a to i přes to, že jste vlastně nic špatnýho neudělali… jasný, pokud jsi šukal kámošku svojí ženy, tak dobře ti tak, blbečku, ale já měl opravdu svědomí čistý a i přesto jsem z těch počátečních jednání vždy odcházel se sebevědomím na bodě mrazu.
Stůjte pevně a vydržte to… jste táta a na své děti máte právo stejně jako jejich matka… vydržte.
Dnes musím uznat, že i když soudkyně byla žena, šlo opravdu a profesionála… byla nestranná a dala mi šanci… za kterou jí dnes děkuji. Dala mi šanci vidět moje děti vyrůstat a ne jenom o víkendech.
Připravte se na prvotní smršť špíny, posměchu, podceňování a všeho možného… aby bylo poukázáno, že vy, chlap, se sám o své děti postarat prostě nedokážete, a už vůbec ne o takhle malé.
Proto vám radím, abyste do téhle bitvy šli pokud možno co nejvíce zahojení… krotili emoce… a předem si zjistili co nejvíce možných informací – potom se dokážete bránit.
Soudkyně mi to ale nedala zadarmo… pokud budete chtít střídavku, musíte se smířit s tím, že matka bude mít vždycky výhodu oproti vám… je to prostě máma… to vy nikdy nebudete.
Nicméně soudkyně svolila se střídavou péčí na zkoušku i přes dva okresy a dále nařídila docházení všech zúčastněných do poradny pro rodinu, kde vás rozeberou zleva doprava, zezhora dolů, zpátky a zase znova a znova… tady se přetvařovat nemá smysl a děti stejně vždycky řeknou pravdu.

Tohle celé je proces asi tak na půl roku až rok.
Pro vás je to období plné nejistoty a strachu s tím, že kolem svých dětí našlapujete opravdu velice zlehka jako při pohybu v minovém poli… jakýkoli přešlap se trestá slovy: „U mámy je líp, chceme k mámě…“
Buďte ale v klidu – na druhé straně je to úplně stejné.
Potom, co si tohle uvědomíte, pochopíte, že nejlepší je chovat se úplně normálně, a pokud budete ustupovat dětem… přerostou vám přes hlavu a službu jim tím neprokážete.

Možná proto celý ten proces trvá tak dlouho… asi vás to má dostat do stavu, že je vám to už jedno, a pak se začnete teprve chovat přirozeně.

Soud o děti trval cirka rok a půl… nicméně pokud vydržíte a páni doktoři se shodnou na tom, že nejste žádnej magor, pro své děti chcete skutečně to nejlepší a onen rodič, který na vás kydal jenom špínu, se nevyjeví až v takových superlativech, jaké bylo původní očekávání… vesmír bude s vámi.

Ale pozor – to, že je vám toto umožněno, nemusí být definitivní, vždy se to může změnit a je to běh na dlouhou trať, a nejednou se dostanete do situace, kdy si říkáte… „Proč já tohle vlastně chtěl?“
Ovšem všechny pochyby odezní ve chvíli, kdy vás vaše dítě odmění spokojeným úsměvem a vy své ratolesti můžete polovinu večerů v jejich dětském životě přikrýt peřinou a vidět, že jsou s vámi v bezpečí.

A tak se stalo… soud mi střídavku umožnil a já mohl být se svými dětmi.
Začátky nebyly úplně jednoduché a bez pomoci oné vesničanky, se kterou dnes chodím, bych to určitě zvládal obtížněji… ale víte co… naučíte se a po dvou letech se stanete mistrem time managementu a to, co jste si dříve neuměli představit, dnes zvládáte levou zadní a tváříte se u toho radostně… ovšem na tak dlouho, jak vám vaše děti dovolí :-).

No a teď pár postřehů… pár věcí, které jsem si odžil a které mi časem došly, nebo jsem si na ně prostě přišel sám – ale může to fungovat jenom mně, protože každý jsme trochu jiný a naše děti taky.

Chodím teď s holkou z vesnice… náš vztah začal s odstupem několika měsíců po odchodu mé ženy… je to prima ženská, ale ne máma mých dětí, tak jako já nejsem táta těch jejích. A zase dál – je to ženská, která má své potřeby a rovněž touhu po tom, abych se jí věnoval.
Jelikož i ona má v péči své děti… chvilku jsem myslel, že časem bychom mohli tvořit rodinu a společnou domácnost… ale hele… nechci… už ne.
Možná je to ve mně, ale s dětma jsme nejvíc v klidu, když jsme prostě spolu sami…
Ne, že by nechodili ven… nebyli s kamarády, ale ví, že když jsou u mě, jsem tu prostě pro ně.
S novým partnerem přicházejí nové návyky fungování domácnosti atd. atd… a já jsem zjistil, že když si tohle šéfuju sám, prostě mi to funguje nejvíc.

Rovněž se toto neobešlo bez incidentů a vyjasnění věcí… nová partnerka měla pocit, že se od ní odtahuju a chvíli to vypadalo na další rozchod… ovšem tady pánbůh nadělil a dá se – mluvili jsme, vysvětlili, a možná je i pochopeno… ovšem ženy jsou ženy, a tak se to prostě bez občasného tření neobejde :-).

Každopádně jsem došel k poznání, že děti si nejlépe odbavím sám… to období, kdy jsem s nima, musím být táta i máma na 110 %.
A pokud poznáte protějšek, který tohle pochopí, je to velký benefit.
Děti vědí, že jsem tady pro ně… nežárlí na novou partnerku a rovněž moje děti jsou opravdu daleko hodnější… než v období, kdy jsem novou partnerku a její rodinu více zapojoval do našeho života… ale ono to v podstatě takto vykristalizovalo samo… prostě nám to takhle funguje a někomu jinému může zase fungovat něco jiného.

V období, kdy jsem bez dětí, se zase snažím plně věnovat nové partnerce a věcem, které mám rád… ale už je to jiné než v manželství.
S partnerkou jsem, když chceme být spolu, a užíváme si hezké chvíle… nicméně každý z nás musí nést odpovědnost za to, s kým si své děti udělal a v jaké je životní situaci.
A upřímně – já už s nikým žít nechci… teď chci už svobodu… dělat věci, co mám rád… nenechávat se úkolovat nesmyslnýma věcma… vychovat mé děti… čas se krátí a já už nechci ztrácet čas věcma, co nebaví.
Po roce a pár měsících nový partner mé ženy zemřel, mé děti byly opět vystaveny emocionálnímu zatížení, jelikož chtě nechtě – byl to další člověk/muž v jejich životě, na kterého si nějakým způsobem zvykly.
A mně se chtě nechtě v hlavě objevila myšlenka na to dát rodinu opět dohromady.
Měl jsem nový vztah s dívkou/ženou z vesnice, která byla a je skvělá, nicméně nikdy to nebude máma mých dětí.
Možná jsem intuitivně hodil spátečku v mém novém vztahu a vyčkával, jak se situace vyvine, ale pak jsem si uvědomil, že i kdybychom se dali s bývalou ženou zase dohromady, ona by se nezměnila a já také ne…
A i když se toho dá spousta odpustit a spoustu věcí časem zapomenete, milovat toho člověka už znovu nedokážete – po tom všem už ne.
A abych pravdu řekl – v té citové stránce jsem si už udělal nějaké brnění… nová paní je moc prima, ale už si ji nějak tak pod kůži vlézt nenechám… mám prostě odstup a červený majáky bijou na poplach, když to začne zavánět něčím hlubším… to ze mě udělala instituce zvaná manželství.
No a když vám radím – udělejte si děti s někým solidním… dívejte se i na charakter, anebo si udělejte prostě tu nenáviděnou předmanželskou smlouvu – aspoň budete vědět, že si vás skutečně bere z lásky :-) :-).
O naši milou maminku jsem se snažil starat opravdu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a to i o moji rodinu.
Za byt, který jsem si těžce splatil v dobách předmanželských, jsem koupil a tak nějak pošuchral tu naši starou chalupu, aby jsme mohli žít konečně bez hypotéky/dluhů.
No a co myslíte… já vím… „kurvila jsem se… mrzí mě to… vím, že jsi ale dobrej táta a snažíš se postarat o naše děti… tak si ten dům nech, když jsi ho koupil za své peníze“…
NASRAT… pěkně mě vyplať… udělal jsi chybu, že jsi to napsal do společného jmění manželů.
No a máte, hoši, další problém… takže pár dekád se pachtíte do úmoru v korporátu… jezdíte na kole… papáte rohlíky a ovesné vločky, abyste to prostě splatili, no a pak přijde dívka vašich snů… uděláte si s ní dvě děcka a ona vám za dva roky po tom, co ten váš byteček prodáte, koupíte a opravíte chalupu… řekne:
„NASRAT, chci minimálně milion.“
No a jste tam, kde jste byli před deseti lety.

Tomu říkám umění.
Přičemž náhradní zesnulý tatínek odkáže mamince slušný domeček na maloměstě a ani ne za půl roku od smrti náhradního tatínka už je doma opět další pán s žádostí o ruku… to je prostě zářez.
Takže si to shrňme – během tří let představila má bývalá žena mým dětem tři nové tatínky, z čehož dva navštěvovali naši společnou domácnost v mé nepřítomnosti, a já se musím soudit o děti, kde si připadám jako ten největší uličník, a čeká mě soud o můj dům… kde to jsme????
Tatínci, tady je něco špatně.

Koncem loňského roku brouzdal kolega na internetu a narazil tam na článek, v němž se psalo, že Ústavní soud změnil pohled na vnosy manželů do společného jmění a již by se měla zohledňovat tzv. valorizace vnosů do společného jmění, což by mohlo hrát v můj prospěch… tak mi držte palce.