Možná mám trochu problém

Tvrdé lavičky v parku, vysekané ze dřeva,
a vedle nich štěkají na nebe stromy,
rozkvetlé pod příslibem
a kvílející jak piano na hlaváku ve dvě ráno
trhající sluneční svit na kusy,
pod kterým si čtu Wallece, co se oběsil,
protože nesnesl velikost existence, prorostlé skrz vlákna vesmíru,
a kopu do sebe třetí pivo, koupené ve slevě,
protože jsem chudý pijan, co si nemůže dovolit kvalitní chlast,
a slova se začínají rozpíjet po stránkách.
Vstanu nejistý jako Lucifer prvního dne v pekle,
udělám pár kroků a vyzvracím se do koše,
hned vedle smutných zbytků jídla,
a v dáli se objeví Šimy,
která se culí a směje a raduje a jiskří
jak rachejtle tkající pavoučí síť z hvězd,
mateřská a estrogenem napumpovaná.
S milým úsměvem se snažila zjistit, co mi je,
jelikož mě vidí nakloněného a se slzami v očích, ale podstata jí unikla.
Nechám pravdu explodovat do tisíce havranů
a začnu obřadně lhát a jsem v tom vážně dobrý,
stejně jako každý alkoholik, bulimik, anorektik, drunkorektik a bůh ví kdo.
Hostinec byl tragický a sobotní večer v něm nikdy nezačal,
jen tam navždy pokračoval smutný pátek,
neutuchající předzvěst sobotního stínu,
kde se schovává energie celé generace,
mlátící do gongu smrtelnosti v božím klíně.
Vzpomínky vybledly a zbyl pocit ponížení a šílenství.