Byl jednou jeden muž

 

Byl jednou jeden muž, který chodil po světě a slyšel věci, jež ostatní neslyšeli. Nešlo o slova ani hudbu. Slyšel vibrace života, toky energie, které proudily každým stvořením. Stromy šepotaly svými kořeny. Řeky zpívaly tajemnou melodii a dokonce i kameny rezonovaly s hlubokou starodávnou frekvencí. Věřil, že vše, co existuje, je jen energie v různých rytmech, a že smrt není konec, jen změna tónu, posun frekvence do jiné harmonie. "Když se jedna nota ztratí," říkal, "jiná se objeví...vesmír je orchestr, který nikdy nekončí."

 

Jednou stál u jezera, kde se voda třpytila v měsíčním světle a zpozoroval, jak se vlny odrážejí jako miliony našich drobných osudů. Vzpomněl si na umírající strom v lese, jehož listy padaly k zemi. "Smrt je jen list padající do jiného proudu energie," pomyslel si. A stejně jako list přenáší světlo mezi větvemi, tak duše přechází do jiné vibrace, kde frekvence zůstává, jen mění barvu. Často si hrál s elektromagnetickými vlnami a myšlenkou, že energie života může být zachycena a přeměněna, že smrt není konec, ale transformace... "Zavřete oči a poslouchejte svět," říkal. "Uslyšíte, jak život a smrt tančí ve stejném rytmu, jak světlo a tma spolu zpívají stejnou píseň."

 

Stál pod hvězdnou oblohou a díval se na nekonečný vesmír. Každá hvězda mu připomínala malou frekvenci, malý pulz energie, světlo, které cestovalo přes určito, aby našlo jeho oči. "Vesmír není prázdnota," šepotal si, "je to symfonie energií, tančících spolu v nekonečných rytmech." V noci cítil vibrace země pod nohama. Slabé pulzy, které vycházely z kořenů stromů a kamenů, proudily řekami i vzduchem. A když zavřel oči, slyšel i lidské frekvence. Radost, smutek, lásku, strach. Každý pocit měl svou vlastní melodii, každá emoce rezonovala v jiném tónu.

 

Jednoho dne, když pozoroval zánik hvězdy, si uvědomil, že smrt není konec, ale proměna frekvence. "Když hvězda zhasne, její světlo se nerozplyne," podotkl. "Jen se změní na jinou energii, která pohání univerzum dál." Stejně tak lidské životy, myšlenky a duše. Každá smrt je jen přechod do jiné vibrace, nové symfonie. Inspiroval se přírodou. Viděl, jak řeka naráží na kameny a přitom nevytváří chaos, ale harmonii. "Všechno je rezonance," povídal. "Stačí naladit správnou frekvenci a i to, co se zdá nemožné, začne tančit." A tak vymyslel stroje, které mohly zachytit energie kolem nás ...Slunce, vítr, vibrace země a proměnit je v sílu, světlo, hudbu, vlastně celý život. Prostě lepší bytí pro nás všechny.

 

Ale největší tajemství podle něj bylo to neviditelné. Energie, která spojuje všechno: život a smrt, světlo a tmu, člověka a kosmos. Kdo se naučil poslouchat, kdo naladil své srdce na tu správnou frekvenci, mohl slyšet píseň vesmíru, kde každý tón má svůj význam a žádná nota nezaniká...jen mění formu. A tak chodil dál mezi stroji, proudy a hvězdami a rozmlouval s těmi, kteří byli ochotni poslouchat... "Život je vibrace. Smrt je vibrace. Vše, co vidíš i nevidíš, je jen energie v pohybu. Naladíš-li se, staneš se součástí věčné symfonie." Sníh padal kolem něj, stromy spaly pod hávem noci, kterou hladilo jeho nové světlo. Den byl zamlžen, ale i tam v každém denním shonu, v každém okamžiku tančila energie, která nikdy nepřestává zpívat. Poslouchejte...Poslouchejte pozorně...

 

 

Všechno kolem nás vibruje dávnou silou.

Vlny života proudí v nekonečných hrách.

Smrt není konec, jen změna cesty v tichou.

Světlo se rozlévá kolem, utváří ráj.

 

Duše letí jako list, co vítr nese.

Její melodie plyne stále dál, vpřed.

Zánik se mění, vše nově kvete v lese,

v rytmu vibrace, co čas nespočetně před´.

 

Sníh opět padá, tma halí stíny stromů.

Všechno je spojeno, stále zpívá hudbu.

No a sníh zas hladí zem, hledáme cestu.

Žijem život v rytmu bílých vloček i snů.