Jenom teď.

"Jenom teď." Šeptals mi do ucha, sotva slysitelně v místnosti plný dalších spáčů.

"Jenom teď. Souhlasíš?" Šeptals a držel mě pod krkem.

"Jenom teď." Tiskl ses ke mně, jak kdybys mě nikdy už neměl pustit.

"Jenom teď. A pak na to zapomeneme."

"Jenom teď." Stejně jako každej rok touhle dobou, s Železnou pravidelností.

"Jenom teď." Ve stínech, v koutech, za rohem, pod pláštěm, potmě.

"Jenom teď" to má to zvláštní kouzlo opakované furt dokola.

"Jenom teď." To jiskří jak ve slévárně.

"Jenom teď." A ráno zas oči jak ledový krystalky.

"Jenom teď." Zkoušels mě líbat a já se bránila.

"Jenom teď." A usínals s mojí rukou ve svý dlani.

"Jenom teď." A vím přesně, o co přicházím, když mi vedeš ruku.

"Jenom teď." A doma na tebe čeká Ona.

"Jenom teď." To proto jsem odmítla podlehnout.

"Jenom teď" mi nestačí.