tišení

Anotace: sbírka dny rozpuštěné v davu

tišení


od stromů náhle vepsané do jitra
nehybní psi
bílý prach jejich kostí
napadal skrz brány do větru
a stigmata mých řek
sivé do krajnosti
na srdcích zvonů
opustily břeh













noční part

s v. O. Březina

Úsvit se vydal na lov líně
v měsíčních hodinách
noc zaklíněných slov
/S kyvadly smyslu
mátožně tížících/
samota hozená do zrcadlové síně
láme si vaz a průzrační

tím tikotem
i někdo jiný
z kadlubu tmy obratně utvářel
falešným mincím druhé strany
až znehybněly misky vah

mé tělo
můj sen
můj prach
můj naivní sonet
nad stínem panny orel kroužící
na propálených křídlech komet

kam bludné kameny nebeských drah
dopadly krajině bezděčně do tváře







souřadnosti

strnulost
tlačí ti na víčka
předešlé
domývání světla přetínajícího rozlohu
/zasklené ještě štěkne krátce/
lem na délku lemu
jakoby něco pod švem
odjinud táhlo se hedvábí
písečnou sbírkou
rozsypaných zdání
zšeřelost která zbývá
teď odpovídá
ledabylým vláním
/rozpouští syčící obrysy jizvám/
kdejakou něhou těžkne náčrt
to přítmí otevírá dům
na straně listu






















Svěcení I

beránčí dech
žije uvnitř kruhu
v polohách stád
mezi spícími psy
..
je ve mně jeho dno
zamčené
ve zdech kostela
tmavých strachem
..
dýchám tmu
v obavách
z posvátné hořkosti na začátku ticha
..
krev mých ryb
/lepkavá křeč chladných očí/
domnělá hladina
ze stínu mé lodi
.
vpíjí se do krajů
pustých měst na písku
..
trhnutím
rozbíjím
jejích těl
tíhu
..
beránčí dech
navátý
ještě žije uvnitř
v polohách
spících psů
..
- je ve mně jeho dno –
zamlčené
ve zdech kostela
tmavých strachem
..
v obavách
z hořkosti rybí krve
..
zatímco jed
/stín mé lodi/
vpíjí se v okraje
..
slunce si odnáší v tlamě
z leštěného mramoru

Čím je les

výšina letí listovím
v nádechu
mramoruje
i tmou zuhelnatělé ticho

..
světlo
zalknuté
na délku těla stromu
křtí v neprůhledných branách
dřevnaté podoby budoucnosti

až tam kde
/již nepřítomná/
bolest
ostře vpaluje zasklené touhy
do jantarových cel
..


s věčností ran hluboko vrostlých















Odpoledne zakotvilo hrotem
v ránu
bez názvu a zavinutém
země
nevyslovená
a takřka na útěku zdá se
..
něco končí
naléhavým hlasem
..
/zdi ještě mi voní
nokturnem luny/
..
v zátiší cesty k úsvitu












Svěcení II

dnešní den propadl nebem
úměrně milosti svých hrází
rozpitá hostie roviny
chutnala po hlíně
v polích se točí boží muka
krajina náhle lichá
se vmáčkla do trnitých korun mezi jitřenky
a začal padat déšť
na místo ticha






v labyrintech neklidu
ohmatat si tmu
/dotknout se jí ústy/
nikdy nikam jdu
vdechnout prvosněžně
přesívat příliš pustý svět
mříží vlastní milosti
ústy náhodných vět
a nekonečným zrcadlům
přibližovat podstatu téhož odrazu
z křišťálu zámků tříštivě
přelétávám mnohou poušť
do polštáře: pokradmu
poschovávám střepy vlídného spánku
snažíc se tak pokolikáté
marně sjednotit tvoje stíny
usínám
v milosrdném souznění jiných drah







Svěcení IV

počítej tmy
počítej co bylo takřka..

..

soustavná výslovnost
dobývá práh věčnosti..

..
vlny nad Atlantidou
propadlé
písečným dobám
..

počítej kameny
a světlo stiskne ti dlaně
jezerní nahotou
..
tvé němé počátky
Křížem přibité
k návratům




šelesty

Na čtyři doby srdeční
churavá nepřijatelná skutečnost
otče náš cos to učinil
se slovem kdyby..
někdo vyhladil i řeku v bezednost
/tělo ryby čtu prstem na skle/
to ticho chci tuze slyšet
propadlé souvislosti dlažeb
z němého filmu mi ale nesněží
padají kaštany a hrách
věnčitými pěšinami
přes nakročený práh
Clair de Lune chladně krvácí
na stěny našich nepokojů

až na konci
v odlitcích stop klášterního sadu
v opadaném ovoci
léčím bílé havrany
z přesládlého nedosahu




z polí

z polí lze krást
na prstech vichřice
zbytky korun
a odstavce ticha
do otevřených brázd
prašivá mi dýchla
popel z měsíce
na hrotech palisád
v zaklíněné zemi
zrodil se den
nahý a němý





Měsíce

máš v hlavě
kovovej zvuk moře
a v očích cínovou misku měsíce
jež do svých soustředných propastí
úderem stahuje myšlenky
z kůže nebeských ovcí
vetknutých dálkou
do vln příboje
když stiskem rozeznívá
hrany smrtelnosti




Marice Mariewicz


píši vám Markéto
že mluvit o andělu
a umřít pro lásku
jsou srdce napůl bdělá
hrubá a mátožná je tíha letu
hranice s tou ztrátou
pád vrostlý v útrobách
vydávené světlo
tvoří spár a peruť
vlídný tikot bílých stěn
oběšený v pláňatech
soustředěně
dýchám mu do svazků





nikdy a teď

nikdy a teď
nakousnutým nebem
obloha taví milníky cest
jež vedou zemi středem
na kousky šedé
na stříbroširou šeď
stmívá se v odpověď







spoutal jsem obzor
až na dno deště
kde dno mých stop
tonulo v nebi
jen hvězdy tiše propluly ještě
jen pro jednou a naposledy





na tichých podlahách

zavřenýma očima
obracím čas
v prachových perutích
za hranici němoty
..
Zas jistě mrzne i v kostele
dech bortí klenby
já a ty
ve čtyřech stěnách
buď vůle tvá
když já ji nemám
..
labuť vyvržená
na písčitý břeh
se těžce odplavuje zpět
přes práh bolesti a něhu
do tmavých vln
uprostřed místnosti