na jeden pastel

Anotace: šílení říkat si jen tak co smím malovat do tmy černé noty svatá past města na rohu zející pak měsíc nástraha klenotníka

místy

krajina za sklem
je otevřená sítnice
kde rozdíly tence propadají dálce
- tíha jimi hraničí
na jeden pastel
na jeden trn
v odlivu světla je stůl
nahým porcelánem stesku
břinkavou hrou /o střep/ nás dvou
tmou právě napadanou do kávových zrn
sním o ní
zda dohlédnout se smím /i ve svých zimách/
z míst, kde si bílá svoje prázdna
oslnivě rozestlala
až se v patře ztratí blízkost
jako doslov
jako mince




předčítat větru

/na chvíli jak bys stejně daleko byl peklu i nebi/

hlas nebo pohyb
syrová vůně
souvislost – šarlat
neklamně s bezmeznem srůstáš
/v propast/
hasnoucí odstín – šeř
co míníme že nás sevře ještě
dál do tmy dosud prázdné
spjatost
tak nevýslovná
jako bys byl, zapřený v bytost
dobrý i špatný
jak prostoupit řadami oken ?
chladnými hvězdami, kde vidíš cizí tvář
dobýváš se vně
předčítat větru


v moři polí

v moři polí nad hladinou
lehké pnutí
krajnost světla
mráz praskl v skružích
a větám mezi jabloněmi chrastí rámec
do nich vítr ztrácí ostří
přetažené barvy mizí v strunách
kde hrot se jitří/stíná světlem
luna tíhne okem slepce
oněmělým
odmávnutím v propast
hleď anděl jímž nejsi
nevzdal se povědomý k dlani
se věčně třepí tichý
oči propadnou se
sen odešel pár tahy
za ním marnost či přesah



na kůru

chvíle tak krátká
až zčerná stříbro
mše tiše ruší
tmu nahrnutou pod lekníny
kdo dohledal
vysokou trávou
potáhnu okolo kostela
utíkat, čekat na zastávce
až všechno zmizí mimoděk
pod nehmatnými skly
vše odzpíváno
proklínat cigarety
a hořící
dělit se o ústa
dohlédnout
nezůstat
slepě se vrhat prázdnotě po dechu
vrávorat dlouhým dnem
po tenké lávce
v mezerách mezi světly
nedýchat
na zastávce
a tiše rušit
to umlkání



a taky že před spaním
zpívám a pláču
a taky dýchám pravidelně
a šílím
z pravidelných hran a rohů
šílená jsem blíž bohu
mě raději dejte rozklovat vranám
nikdy nedívám se nahoru
když padám z výšky
vyhýbám se otevřeným branám
až mezi zuby kanálové mřížky
kam odkládáme svoje světy
krmení pro mravence
proč sny si šeptají
jenom o alence






s čím srůstáš

kam, komu, pro který oheň ?
fragment cesty , napnuté nikam
získat kámen
přidat jej k torzu dne
pro pouhé zachvění prázdna
pro dál nepřítomné přesýpání
dávno vypálených forem
jejich horké do dlaní hozené slovo
komu se vzdálit
tak aby nebyl
neptal se po kameni




religia


spoutal jsem obzor
až na dno deště
vylomil klenbu ze zaschlých palet
ještě zbylo propadání
matností vteřin do hrdel věží
pukaly paprsky po hřbetech listů
a za zdmi soumrak
prostor plul prázdný
zátiší těla, dřevěná náruč
snad zvnitřnělé zoufalství všeho čistého