†

Celé dny se potácím ulicemi,
nechávám se unášet milostinci.

Sem a tam - tam a sem,
jako divoká říčka proudím nevěstinci.

Tam a sem - sem a tam,
už ani nevím, kde mám ložnici.

*

Stojím totiž uprostřed noci,
tupě hledím na radnici.

Zvony divě bijí,
lidi na mě divně civí.

„Když už tam tak stojíš,
přidej alespoň nějakou minci.“

Natahuji dlaň,
snad mi štěstí
sklouzne do ruky.

A když zítra přijde den,
zas půjdu —
sem a tam;
(jako modrý ďas)
tam i sem...

**

I. Existují místa, kde prostor i čas ztrácejí svou přirozenou logiku. Nikoliv proto, že by fyzicky selhávaly, ale protože smysl, který jim přisuzujeme, přestal být ukotvený v čemkoli pevném.

II. Putovat mezi zdmi, které nevedou nikam, není otázkou fyzického bloudění. Je to stav duše, kdy instituce, slova i vztahy ztrácejí svou původní váhu – a přesto zůstávají stát jako kulisy někdejší důvěry.

III. Nevěstinec se stává chrámem ne proto, že by se ženy změnily v kněžky, ale protože společnost přestala rozlišovat mezi posvátným a komerčním.
Hodnoty se převlékly za své karikatury.

IV. Modlitba není aktem víry, ale nástrojem sebeprezentace. Žebrota se přestrojila za důstojnost, a moc – zbavená odpovědnosti – se stala hereckou rolí v pustém divadle.

*** Cožpak je putování v takovém světě smyslem?