Byl jsem, tudíž nebyl problém

V zahradě, kde trní pěje,
rostl dům bez dveří, beze jména.
V každém kameni – puklina,
v každé prasklině – proměna.

Stěny z vytržených listů,
strop z otázek, jež bolí
a na dvoře stíny dětství,
v maskách ticha, v karambolu.

*

Byl tam muž, beze jména,
každý na něj volal jinak
 - ruce měl z popela.

V koutě spala žena, bez tváře,
někdy matkou, jindy vrahem
- nosila stín, co klame.

Dítě? Bez rodiče,
zůstal jen smích…
bez pozadí.

*

Snažili jsme se zazdít okna,
aby ven nemohla pravda,
ale střecha se sklonila,
a ticho začalo padat.

protože

Každý příběh, co nechceš žít, tě spolkne,
každé prázdné místo je paměť v exilu.
Vytrhneš-li list, vytratíš se pomalu —
až zjistíš, že ses stal kapitolou v cizím díle.

„Protože to, co se aktuálně děje... nás změní. Náš příběh plyne a my nemůžeme nechat prázdné listy, proto je někdy vytrháváme, aniž bychom si uvědomovali, že je tím ztrácíme.“

„Bude pozdě, protože ztratíme sebe, sebe i naše; sice kousek, ale i ten je nenávratný...
až se postupně, pomalu vytratíme.“