Kdybych si tak vzpomněl... na jméno mé

kdysi bylo —
než bylo něco —
jen úlek v tichu
vlastního stvořitele.

Bylo…
v puklině mezi teď a tehdy;
tam…
kde se zhluboka nadechovalo;
kde…
pojmenovat zapomnělo se.

Než však vyřkli jméno mé,
bylo jsem jen tep vody,
které vládlo plamenem modrým,

a když se mé já
potkalo s tvým
nezbylo po nás nic než otisk
ve světle — na světe:
záznam neexistence.

Tehdy…
toužil jsem jednou být,
místo toho jsem přestal nebýt

Tehdy… jsem se ptal
je duše ještě duší,
když ztratí jméno své?
když se nezrcadlí v očích jiných?
když ji nedýchá žádné tělo,
pouhé slovo —
nevyřčené?

Tehdy… jsem přemýšlel
Co je to nesmrtelnost?
Je to svíčka, která hoří i po zhasnutí světla kolem ní?

Tehdy… jsem měl přání
Jaký je smysl nesmrtelnosti?
Snad pokušení uniknout bolesti,
či touha být slyšen navěky?

Tehdy… jsem viděl osamění
Ne být poslední, ale být jediný, kdo nikdy nebude poslední.
Světy umírat, jména se rozpadat, smysl erodovat.
Zapomnění, že jsem někdy chtěl žít…

protože tehdy si člověk uvědomí,
jaké to bylo být smrtelný.
protože úděl nesmrtelnosti není žít navěky,
ale přestat umět žít vůbec.

Poněvadž doufáme, že čas bez hranic dá našim ranám klid.
Neboť chceme, aby naše bolest měla smysl —
a myslíme si, že věčnost jí ho může dát.

Ale být nesmrtelný?
To je žít v otázce, která nikdy nedojde odpovědi….