Zpěvy nemilosti IV

Zpěv čtvrtý

Cosi se ve mně zrodilo. Nevím, jak to nazvat. Jedu tramvají a pozoruji plynoucí řeku. Zpočátku jsem si ničeho nevšiml. Jen jsem měl rostoucí pocit podivného nesouladu. Hluk motorů a kol přehlušoval lidské hlasy. Projeli jsme pod Vyšehradským tunelem a pak se to stalo.

Jako by nade mnou zaklapl průhledný poklop: Ticho. Zvuky se odsunuly do povzdálí. Aniž bych chápal smysl, čekal jsem na signál. Nepřicházel. V tiché odevzdanosti jsem sledoval bezhlučný mumraj v mém zorném poli: Zánovní Škodovka agresivně kličkovala v proudu vozidel a klekala na bok při každé zákrutě.

Běh němého úseku filmu na plastickém plátně: diváci sledují všední obraz děje a s napětím čekají na rozhodující akord scénické hudby, jenž navodí dramatický zvrat událostí. Byla to výzva nebo hrozba? Náhodný souběh okolností? Fyzická indispozice?

Potřeboval bych se s někým domluvit. S někým, kdo nebude vnímat jen oddělená slova padající z mých rtů.

Zdá se mi, že je to obecnějšího charakteru. Ticho před dopadem osudu? Všichni čekáme na signál. Na jaký signál? Čekáme bez vědomí souvislostí.

Potřeboval bych se s někým domluvit! Chybí nám společný jazyk. Co se stane, až nějaký signál přijde? Kdo najde ten správný klíč, aby ho dešifroval?

Vzpomněl jsem si na nedávný sen, který mě překvapil. Zdálo se mi, že běžím rozpálenou ulicí. V běhu, vybičován k ostražitosti, sleduji okolní domy: pozvolna pukají, drolí se omítka, stěny se rozestupují. Slyším rachot padajících sutin za zády. Prchám z města na přilehlé návrší...Konečně stanu na vrcholu. Hledím na trosky pod sebou a cítím hluboké vytržení.

Není to strach, ale rozkoš. Atmosféra je nabita fantastickou energií: neuvěřitelné barvy, oslnivé výboje, ohnivé oblouky: chvěji se patologickým štěstím: elektrizující hudba, výbuchy, vlasy trčí v magnetickém poli. Morbidní klid návrší proniká mým tělem do bezcitné strnulosti.

Toho dne mě vypudila ze zdánlivého bezpečí mé kobky nevolnost v klimaktériu probdělé noci. Nespal jsem už několik let. Opustili jsme zemi na přelomu století: my pionýři budoucího neumírání. Vyběhl jsem do oslnivé záře smrtonosné vlády Zániku, abych se zachránil...

Čním do výše na posledním pahorku života. Magická scenérie zkázy je pod mýma nohama: pahýly města, nekonečná osamělost. Vzpínám blaženě ruce k rudým horám na obzoru: konečně se mohu uložit k spánku ustanoven v prostoru a čase...