Zpěvy nemilosti VI

Zpěv šestý

Hodlám pět ódu na muže, muže – Člověka, toho, který stál na počátku všeho jakožto androgyn, než byl rozpolcen a zplodil ženu. Muže filosofa, muže bojovníka, muže vládce, muže ochránce, jenž čerpá sílu z vlastního nitra, z Ducha. Muže představujícího vzor krásy člověka. Staří Řekové uctívali krásu muže, v umění, v zápasech, na kolbišti mužné zdatnosti – při olympijských hrách. Není nic z lidské přirozenosti, co by předčilo krásu válečníka – apollinský vozataj, neohrožený mušketýr, samuraj – pevný a nezlomný jako skála.

Pravý muž hledá ženu, aby ve spojení s ní dosáhl původní celistvosti a dokonalosti. Ve spojení s věrnou ženou nalézá své poslání, které spočívá mimo ni. Ve spojení s ženou plodí potomky pro posílení Rodu, jemuž je vůdcem i záštitou. Žena miluje a láska pro ni znamená život. Pravý muž těží životní energii z éteru neboli světla poznání (teprve involuce mužného Ducha přehodnotila toto světlo na lásku – k Bohu, ke Krišnu, k Buddhovi, k Mohamedovi, k bližnímu).   

Sním ve svém pokoji, oči doširoka otevřené, je to jako bych byl mrtev a přitom vnímal: vidím okno, stěnu, truhlu, necítím žádný pohyb, jsem úplně v klidu, je to krásné: strop, lampa, moje křeslo je houpací, mírně se pohupuji, pomalu, vláčně, uklidňuje mě to: cítím teplo: okno, zeď, truhla – ne rakev, bílá jako sníh: svítí opojným teplem, musím se zaklonit, abych na ni lépe viděl: už ji vidím docela dobře: roste před mýma očima, kde se v ní ale bere tolik světla?

Už vím, odkud je to světlo: ne z rakve, ale od slunce, vidím je před sebou: zářivě rudé: moje ruce, nahé tělo, paprsky mě laskají, ach, jemné, něžné dotyky: běžím proti slunci, silný a nahý v nachovém vánku, vzpínám ruce do výšky, obejmu slunce, obejmu celý svět, je pode mnou: v hloubce se plazí lidé, domy – jejich stěny se opírají o sebe, naklání se nad lidmi, hemží se to tam těly: válka? Ne boj o místo, oblá, průsvitná těla ve tmě: slévá se to v jednu pěnivou kaluž, musím se podívat nahoru, tam je slunce: musím se obrátit k slunci...

Probouzím se a znovu v mysli přehrávám celý výjev: postava nahého muže: stojí čelem proti obrovskému a sytě rudému kotouči slunce, obloha září zlatým odstínem a pozadí celého výjevu tvoří kontrastně modrá zimní krajina. Po stranách a v popředí dominantní postavy muže je cosi, o čem si nedokáži utvořit jasnou představu: bezvýrazný obraz života velkoměsta, stress, ošklivost, slepá ctižádost, lichvářská úslužnost, bezradná nedospělost.

Předkládám svůj sen jako námět k obrazu. Nemám výtvarné nadání, ale snad inspiruji někoho, kdo svým uměním zvěční tento nádherný výjev dynamické krásy a velikosti muže – Člověka.