Zpěvy nemilosti VII

Zpěv sedmý

Co bych to byl za zpěváka nemilosti, kdybych si pod svůj ostrý skalpel kritiky nepoložil na operační stůl samu milostnou lásku. Není snad vhodnějšího těla k objevnému pitvání. Neznám větší zadostiučinění než rozříznout skalpelem bělostně alabastrovou pokožku té nejmámivější iluze, rozevřít její mléčně mokvající škáru a odhalit krvavé sraženiny nemocné tkáně přinášející tu největší bolest, jakou může člověk zažít.

Znám ten stav kypící rozkoše, neoprávněného, a proto pomíjivého štěstí, jaké nemůže přestát sílící útoky pochybností, invazivní nálety existenciálních potřeb, jež žádné láskyplné vytržení nemůže uspokojit. Z prostého důvodu: jde o pouhé vytržení z reálného kontextu, které vždy utrpí metodou substituce známé z matematické vědy: každý muž bude nahrazen někým jiným, pokud trvale neučiní ženu šťastnou: nadlidský úkol a ze své podstaty nesplnitelný: každé obšťastňování těla i duše ženy má časově omezenou platnost.

Jediné vnitřní hnutí, které může ženu trvale připoutat k objektu její lásky, je akt oběti: oběti mládí, oběti krásy, oběti života složené k nohám manžela v podobě darů života nového: potomků a jeho dědiců. Oběti vyvolávající nepřekonatelný soucit, s nímž muž bude vděčně držet svoji ženu v náruči, pro její klid, pro její zadostiučinění: toť celá podstata opěvované lásky „až za hrob“.

Kolikrát v životě jsem vzplanul milostnou láskou? Nedokáži vydat ze své neutuchající a bláhové touhy počet. Vzpomínám na dny a týdny bolesti, kdy mé srdce bilo o překot pro lásku té, jež mne opustila, osedlala si jiného oře: bolesti, jejíž nevyléčitelné následky mne v dalším životě svíraly jako kazajka pošetilého blázna pozbývajícího smyslu pro realitu.

A přece do mého života vstoupila Ona – bohyně nejvyšší oběti: darovala mi vše, co dosud získala, aby navždy zpečetila smlouvu, s níž učinila rázný konec svým dosavadním ztrátám a iluzím. I rozhodl jsem se s ní zestárnout a zemřít vedle ní. Leč Všemohoucí mínil jinak: zbavil ji rozumu. Za trest? Ó nikoliv. Vždyť ke všem se snažila být milá a pomáhat každému, kdo její službu potřeboval.

Měla snad její děsivá nemoc srazit na kolena mne? Jaká zhůvěřilost toho, kdo se domnívá, že vládne nad osudy lidí! Odsoudil ji k utrpení, aby mne uvrhl do pekla samoty? Směšné! Ve svém nevyvinutém smyslu pro spravedlnost ublížil slabé bytosti: mne však vysvobodil z tenat osudu těch bloudů, kteří se nechají vláčet iluzí plného života v tomto slzavém údolí hrabivosti a neřesti.

Nebo snad právě toto bylo poučení, které mi mělo ukázat cestu vzhůru k nebesům? Ven z tohoto světa? Uchránit mne od posledního – tentokrát již fatálního zklamání?

Zdá se to být nepravděpodobné. Vyloučit to však nemohu.