Zpěvy nemilosti VIII

Zpěv osmý

Na cestě městským lesoparkem se na vysokých podpatcích kolébá přerostlá adolescentka v šortkách. A koho to má před sebou na vodítku? Oválné zvíře velikosti teriéra. Ale pes to není. Volá na něho Žanet! – plešivé sele, lépe řečeno podsvinče. Není růžové ale sinavé, na hřbetě má tmavý pruh, zato obojek zářivě růžový. Možná se jedná o prase z ciziny, vyšlechtěnou malou rasu, co se nehodí na zabijačku, ale slouží jako domácí mazlíček pro jiná zvířata.

Cesta se svažuje k potoku. Prase se cuká, chce k vodě. Panička mu odepne obojek a zvíře vysvobodí. Přerostlé podsvinče se vrhne k potoku. Chvíli chlemtá vodu a pak začne s chrochtáním rýt v bahně vyhrabujíc chutné žížaly.

Na téže cestě, avšak z druhé strany lesoparku, se fláká přerostlý adolescent. Před ním se na tlustých nohách kolébá bulldog. Je bez vodítka, svobodný. Mladík před malou chvílí absolvoval rozhovor se studentkou – ochránkyní zvířat. Ta mu dělala přednášku o právech zvířat. Podle jejího vyššího vzdělání mají mít zvířata stejná práva jako lidé. Jsou prý neméně inteligentní než lidé, mají cit jako lidé, a nakonec žijí jako lidé – ve stejném prostředí, podobně se stravují i množí.

Budiž konec týrání a zabíjení zvířat! Tak volá se svými osvícenými kolegyněmi po vyšší spravedlnosti. Tím se míní rovnost podmínek pro všechny živé tvory. „Brzy prosadíme, aby pro zvířata platily stejné zákony jako pro nás,“ pravila rozšafně a vrhla na mladíka svůdně uhrančivý pohled. Přerostlý adolescent odvázal bulldoga z řemene. Ten přátelsky zvedl zadní nohu, družně označil studentce botu a vydal se volně kolébat po cestě směřující k potoku.

Netrvalo dlouho a bulldog spatřil u potoka přerostlé podsvinče, jak ryje v zemi a přerostlá adolescentka nad ním z chodníku lamentuje: „Fuj, Žaneto, hned toho nech, to je fakt nechutný. Nech ty červy na pokoji, copak jsi nedostala doma papání z konzervy?“

Bulldog, když to vidí a slyší, nečekaně svižně skočí z náspu k potoku, chytne prase pod krkem, zacloumá s ním a drží. Přerostlé podsvinče kvičí, přerostlá adolescentka ječí na lesy a přerostlý adolescent na celý výjev bezradně zírá, nevěda, co činit.

Celou situaci zachraňuje studentka svým vyšším vzděláním: „Lidičky, hlavně klid! Zvířata jsou stejná jako my. Potřebují porozumění a vlídnost. Každý máme své specifické instinkty – a zlo páchají pouze lidi.“

„Ale ten hnusnej čokl žere mojí Žanetku!“ křičí přerostlá adolescentka, nevěda, co činit.

„Jakej hnusnej čokl?!“ opáčí přerostlý adolescent, to je čistá rasa.

„No tak lidi!“ uklidňuje situaci studentka s vyšším vzděláním. „S rasismem jsme přece už dávno skoncovali. Kdybyste těm zvířatům nedávali k jídlu maso, tohle by se nestalo. Mají zkrátka špatné návyky, podobně jako lidi. Běžte pro toho vašeho pejska a odtáhněte si ho – ale pomalu a chlácholivě,“ otočí se na přerostlého adolescenta.

Přerostlý adolescent skočí k potoku, uklouzne na náspu a skončí zadnicí v bahně. V tutéž chvíli se vrhne přerostlá adolescentka k týranému praseti, také uklouzne a skončí půvabnými hýžděmi v bahně.

Oba se zmítají zaboření v blátě, nevěda, co činit, a studentka s vyšším vzděláním na ně volá:

„Co to děláte, vy blázni! Vždyť jste jako ta zvířata!“