Zpěvy nemilosti IX

Zpěv devátý

Miluji přírodu! Obzvlášť tu nedotčenou člověkem. Opěvuji každý květ v jeho barevné vynalézavosti, každý mohutný strom v jeho velebné vznešenosti. Dal bych nevím co, abych mohl být do nedohledna obklopen panenským krajem divokých hvozdů, průzračných jezer a zvířat. Jen mi není jasné, jak bych si pak opatřoval běžné životní potřeby.

Pokud bych byl zdatný lovec, pojídal bych s rozkoší vybrané kusy masa z ulovené zvěřiny. A jsem si jist, že matka Příroda by mě za to nekárala. Nakonec i mne stvořila, včetně mé záliby v libovém mase. Jen nevím, jak bych si sám vyrobil lovné zbraně. Proto a jen proto respektuji, že můj výhled ponořený do nejhlubších zákoutí lesů a hor ruší jiní lidé. Jejich obydlí, jejich pohyb a hlučná činnost, s níž si uspokojují své potřeby cosi obstarat, cosi dokázat, kamsi dospět, kýmsi být vidět – jakkoli mi většina z jejich snažení přijde zbytečná a směšná. Leč do smíchu mi z nich není nikdy, ať se snaží sebevíc dokazovat svůj smysl pro humor. Zpravidla je mi z nich do pláče. Nejslavnější dobové komiky nevyjímaje.

Ale o tom jsem se šířit nechtěl. Námětem tohoto zpěvu je sama příroda v celé její kráse a rozmanitosti. Snažím se ji uchránit před vedlejšími účinky mého života – dokonce žiji relativně skromně, bezděčně tak minimalizuji svoji „uhlíkovou stopu“, mám-li použít termín samozvaných ochránců přírody a celé planety – ale volit smrt pro její ochranu nehodlám. Stejně tak smrt či strádání ostatních lidí, bez nichž bych pochopitelně zahynul a matku Přírodu by pak už neměl kdo opěvovat.

Když jde řeč o uhlíkových emisích, znal jsem jednu zapálenou aktivistku (a nejen jednu) bojující proti účinkům lidské činnosti na přírodu. Byla to veganka, odpovídajícím způsobem vychrtlá a podvyživená. Žila sama v malém a téměř prázdném panelákovém bytě (muž i dcera od ní utekli) a zlořečila proti konzumnímu způsobu života. Odmítala stroje, auta a všechny technické vymoženosti civilizace, protože prý představují ničivé plundrování přírodních zdrojů. Nenáviděla supermarkety a volala po lokálním zásobování a infrastruktuře zajišťující pouze ty nejzákladnější lidské potřeby.

Ta dobrá žena byla nezaměstnaná, žila ze sociální podpory a snila o tom, jak se zapojí do nějaké ekologicky hospodařící komunity nezávislé na rozežraném světě lidí. Zelená ideologie pro ni byla nejvyšší filosofií, vysokým učením silnějším než jakékoli náboženské učení. Zelený úděl byl pro ni nejvyšším principem a příkazem samotného Boha.

Nemám nic proti ekologii a podpoře lokálního hospodaření. Fanatismus zelených aktivistů mne však zaráží. Pro absurditu přepočítávání lidské činnosti na uhlíkovou stopu a souvisejících katastrofických scénářů globálního oteplování měla moje známá prosté vysvětlení: To jsou pouze zjednodušené dikce, jak nechápavým lidem vysvětlit, proč a jak se mají uskrovnit a podrobit zelenému údělu.

V této souvislosti mě napadá známá onotologická otázka: Co existovalo dřív? Slepice nebo vejce? Západní globalisté prosazují zelený úděl hlava nehlava a bez ohledu na dopady, jaké to bude mít na život lidí. Svoje malthuziánské plány depopulace planety se už nesnaží ani skrývat. Ona dobrá žena a všechny s ní duchovně spřízněné aktivistky jsou s nimi zajedno.

Nuže tedy, co bylo dřív? Zelené hnutí tlačící na mocenské elity, aby zastavily zničující spotřebu přemnožené populace, nebo rozhodnutí známých představitelů globální vlády ožebračit světovou populaci a násilím zredukovat počet lidí, přičemž celé zelené hnutí je pouhý důsledek indoktrinace a manipulace lidským vědomím organizované týmiž mocenskými elitami?

Kdo ví? Možná jde o symbiózu dvou živočišných druhů spontánně parazitujících na těle společnosti. V přírodě jev neobvyklý, avšak možný. Ve věci přirozeného výběru a regulace populační exploze je vynalézavost matky Přírody omračující.