Zpěvy nemilosti XV

Zpěv patnáctý

„Kde nic neznamenáš, tam nic nechceš,“ pravil Arnold Geulincx a Carl Schmitt to jako průpovídku použil vždy, když narazil na zeď řevnivého odporu a nepochopení. Victor Hugo zase své tvůrčí soukmenovce nabádá: „Skrývej svůj život a šiř svého ducha.“

Tak, a co teď? Co si počít tam, kde reálný život pozbyl smysluplné zakotvení a duch je jeho pouhým suplementem ve virtuálním prostoru sociální komunikace? Kde se všichni vzájemně zvýrazňují na internetové nástěnce, aby cosi znamenali a nepřestali existovat jako zbloudilci vyrážející zoufalé výkřiky do tmy?

Co si počít tam, kde ze všech stran prýští v reálném životě zadržované emoce a kypí životní vyznání osamělých jedinců, kteří se často stydí odkrýt vlastní tvář a identitu, aby ti, kdo jim projeví uznání či soucit, nemohli zjistit, s kým ve skutečnosti mají tu čest? Figurky virtuálních avatárů zastupující trosky lidských identit vládnou internetu ještě dřív, než Zuckerberg na své Meta platformě uskutečnil sen o jejich sebevražedném překonání sama sebe.

Absurdní představa: Dobývat přízeň někoho, kdo chápe souvislosti a je nad věcí. Dobývat se nechá pouze objekt mající své přednosti mimo sféru ducha a k tomu existenční závislost na lidech, kteří ho udržují a brání. Takovým objektem je vojenská pevnost nebo žena.

Ach, vy pokořené entity živící se zbytky od stolu hojnosti falešných bohů! Jak velké příděly lží, indoktrinace a jedovatých vakcín musíte ještě vstřebat, abyste pochopily, že vás už nic nespasí, nic, co by vás mohlo vyzvednout z bažin přízemnosti, nevědomosti a pomalého umírání. Marně sníte o lásce, protože pravá láska vyžaduje svébytné, svévolné a sebevědomé osobnosti. A to vy nejste!

K lásce je třeba rozhodnost živená vyšším poznáním a silnou vůlí, pravá láska je akt vědomého rozhodnutí dvou krásných a ušlechtilých protipólů. Vy na lásku čekáte, sníte o ní a voláte všechny anděly a démony, aby vám ji přinesli. Abyste spontánně vzplály jako věchýtek suché trávy, již čeká jen pozimní hniloba a smrt za mrazivých nocí.

Obcházím kruhem vaše příbytky, každým krokem se vzdaluji od vašich projevů odumírající lidskosti, od vašich nářků nad dobou, nad sebou samými – od vašeho přezírání všeho, co vás vpravdě převyšuje. Nechápete, že právě ve vaší indiferentnosti ke všemu odlišnému, ke všemu, co vás jitří, zneklidňuje a dráždí spočívá vaše samolibost? A tato samolibost bude vaší zkázou?