Zpěvy nemilosti XVII

Zpěv sedmnáctý

Melancholie tichého stmívání – ve víru slov se vytrácí smysl pro cítění, procítit znamená mlčky uchopit, tak jako procítit hudbu v její sublimní netknutosti hmotou. Melancholické procítění zádumčivých povzdechů podvečerního kraje v teskném souzvuku probouzejícího se větru a vzdáleného zpěvu ptáků. Melancholie představuje sumu všech ztrát, minulých i budoucích, tušení konce i počátku, úžas nad triumfem smrti – v hlubinách věčné propasti, kde v prastarých puklinách klíčí semena nového zrození. Melancholie znamená procitnutí do stavu existenciální tísně. Pro někoho tvůrčí a dychtivé, pro většinu nesnesitelné a bolestné…

…Proto mají lidé potřebu žvanit. Nejraději do mikrofonu. Většinou však do komunikačního kanálu digitální sítě. Kdo žvaní, ten kolem sebe nic necítí. Vnímá jen sám sebe a své sebestředné Já. Obzvlášť, když žvaní o lásce – a jedno, zda v holých větách, nebo ve verších. (Současní básnící ovšem většinou nezpívají o lásce jako takové, ale o touze po milostných požitcích.) Nebo když ženy v rozjařeném kroužku žvaní o vztazích a soudí své silnější protějšky jako odbornice na behaviorální psychologii. Nevím odkud získaly dojem, že mají patent na správné chápání lidské sounáležitosti (přitom si pletou sounáležitost s náležením) a že muži je v nedostatku empatie a emoční inteligence (přemítám, co je tím pojmem myšleno – vychází mi jediné vysvětlení: rozum řízený pocity) jako nechápající idioti sráží k zemi.

Přitom pravý muž pod tlakem doby často v hlubinách vlastního citu a poznání podloženého skutečnou inteligencí propadá melancholii a stává se z něho neproniknutelný introvert. Přesto cítí k ženě soucit pro její slabost a emociální nezralost (způsobenou špatnou výchovou). Sám se soucitu nedočká, ačkoli o něj nestojí, protože zůstává mužem a cítí povinnost být ženě oporou. Nikoli však zábavou a tišitelem jejích marnivých tužeb. Nehodlá ji ani přesvědčovat o své neutuchající lásce, protože o tu mu v pokročilejším vztahu už nejde. O věrnost a oddanost rodině, o spojení sil a vzájemnou podporu však ano.

Melancholie přivádí člověka-muže do stavu klidu, v němž nemá potřebu se neustále někam posouvat, vyhledávat nové a nové zážitky, aby měl pocit, že žije naplno. Ne! Melancholie znamená uchopení veškerého života v sobě sama, ve vlastním nitru, a rozpoznání všech jeho možností bez nutkání se v příští minutě pro některou z nich rozhodnout. Melancholie znamená prožitek všech možností silou vlastní představivosti, prožitek, který umožňuje pochopit jejich smysl a ponechat je dál jako pouhé možnosti do okamžiku, kdy uvědomělá volba povede k bytí uskutečňujícímu Duchem předurčený nejvyšší možný cíl.

Východní filosofie v takovém případě hovoří o naplnění osobní dharmy.