Zpěvy nemilosti XXIII

Zpěv třiadvacátý

To si tak kráčím oblíbenou procházkou po širokém lesním hřebeni a co nevidím? Hemžení lidských postav mezi stromy – v tichém stínu doubravy, kde obvykle nacházím klidné útočiště pro moji kajícnou duši osamělého poutníka. S obavami procházím mezi dubovými kmeny a po krátké době spatřím stan. Ale co stan! Vojenský polní hangár.

V tom vzpomenu invaze východních vetřelců do Evropy a zděšeně usoudím, že snad už pronikli i do mých zamilovaných hvozdů, kde armáda začíná budovat stanové přístřešky pro imigranty hájené před rozpínavostí Ruska neposlušného západních způsobů. Jednou jsem v těchto místech už narazil na skupinu povykujících Ukrajinců, co se blahobytně povalovali v mechu. Zjevně se ale jednalo pouze o nějaký poznávací a venkov obohacující výlet. Vícekrát jsem je totiž nespatřil.

V rychlosti jsem zabočil cestou dolů ke vsi Bojov, abych se vyhnul nepříjemnému setkání, když mi cestu překříží další skupina lidí. K mému překvapení shledávám, že se nejedná o postavy z našeho světa, nýbrž že patřím na jakýsi malý oddíl středověkých obrněnců směřujících od Bojova (jak příznačný název) na hřeben k táboru. Bojechtiví rytíři však nejsou sami, ale po jejich boku k nim obdivně vzhlížejí dvorní dámy oděné do stejně dobových šatů splývajících až na zem.

Uhýbám do lesního stínu, abych náhodou nevyvolal nežádoucí konflikt, a jakmile nebezpečí pomine, vracím se na cestu a spěchám do údolí. Po chvíli dorazím na rozcestí, kde se nedaleko odtud nachází kouzelný palouk plný lučních květů ohraničený z jedné strany nádhernou skupinou mohutných buků.

A přepadne mě nové zděšení. Z palouku se ozývá hluk a ryk celé posádky opilých zbrojnošů a mezi buky stojí improvizovaný kiosek s občerstvením. Na jednom z cípů rozcestí sedí mužík. Rovněž v rytířské zbroji, avšak malého a zavalitého vzrůstu s tváří připomínající dobromyslného čuníka z dětské pohádky. 

„Co se to tu děje?“ ptám se ho pln obav a s úlevou vnímám odpověď znějící v mém rodném jazyce:

„To je sraz občanského sdružení milovníků dobových tradic.“

„Něco jako skupina středověkého šermu? Ty jejich meče vypadají nebezpečně. Umějí s nimi zacházet?“

„Spíš ne,“ zní pobavená odpověď.

Přemítám, že k tomuto mužíčkovi s helmicí spadající mu málem až k nosu asi žádná lepá děva obdivně vzhlížet nebude. Sedí tu jako hříbeček čekající na dychtivého houbaře. Možná drží stráž, aby rytíři směřující k táboru nezabloudili v lese.

„No, a k čemu je celá ta zbrojní maškaráda dobrá?“ pohlédnu do zasněných oček mého hrdiny.

Na malou chvíli se zamyslí a pak odpoví: „Lepší, než sedět doma a čumět do kompu, né...?“

„Pravda…“ opáčím a rychlou chůzí se vydám zpět na opačnou stranu hřebene, kde věřím, že najdu opět klid a tichá zákoutí matičky přírody.

Jaké to bizardní simulakrum naší bezradné a zpitomělé generace, napadá mě po cestě, zatímco bojový ryk pomalu utichá a já opět naslouchám povznášejícímu zpěvu ptáků.