Zpěvy nemilosti XXIV

Zpěv čtyřiadvacátý

Je začátek března, na zahradě mi kvetou petrklíče, vrbičky nad jezírkem se zelenají, včely sbírají pyl z fialových kvítků vřesu, a zatímco naše celebrity jezdí do teplých krajů a všem svým rozjásaným fanouškům (z jaké červí díry se vylíhli?) ukazují pupky, prsa a holé zadky ve vykrojených bikinách, my nebohatí staročeši se těšíme na první jarní den v naději, že si brzy budeme moci nalehko – třeba jen v tričku bez bundy vyrazit do okolních lesů, luhů a hájů.

Radost nám ovšem kazí britští vědci, kteří straší lidstvo rozpadem polárního víru a přílivem ledového vzduchu v době, kdy by měly kvést sasanky a podběl. Samozřejmě vinou katastrofální změny klimatu.

Pravda, letos v únoru, kdy mělo mrznout a sněžit, jsem v lese spatřil létat motýly žluťásky. Tedy, ne že by mě to vyděsilo, jen jsem si říkal, z jakých asi květů sbírají nektar. Žádné jsem nikde neviděl, ale možná jsem se špatně díval. Nicméně jehněd bylo všude dost, a tak jsem si vzpomněl na jinou předpověď pocházející z knihovny palmových listů v Indii. Dávní rišijové tam v sanskrtu píší o tom, že na přelomu tohoto století se obnoví sopečná činnost v Čechách.

Není divu, vždyť České středohoří je jeden rozsáhlý systém vyhaslých stratovulkánů a magmatický krb kdesi z útrob země dál chrlí na její povrch výrony horkého kysličníku uhličitého (a kazí nám Čechům uhlíkovou stopu, neřád jeden – za to nám Brusel určitě vyměří tučnou sumu emisních povolenek). Například takový vrch Boreč se může pochlubit jícnem, který v zimě nikdy nezamrzá a je obrostlý zelenými mechy. A to nemluvím o bahenních sopkách, gejzírech a horkých pramenech mnoha českých lázní. K tomu celá severočeská pánev je příkopová propadlina vzniklá tektonickou činností a kdesi u Chebu dál pravidelně děsí místní občany zemětřesení, která na jejich domech zanechávají praskliny.

Čeští vědci to sice připisují vytěžené hlušině v uhelných dolech a jejímu přesypání na okolní vylidněné vesnice neboli změně geologické rovnováhy. Já však věřím, že pravdu mají rišijové. Geologické procesy minulosti včetně změn klimatu jsou dosud pro vědce (obzvlášť ty britské) španělskou vesnicí opředenou efektními hypotézami a počítačovými simulacemi. Vždyť mnozí z nich dodnes hovoří o ložiscích uhlovodíků jako o takřka vyčerpaných zásobách fosilních paliv – neboli produktu tlení pravěkých fosilií. Přitom je už nepochybné (obzvlášť pro vědce ruské), že jde o nevyčerpatelný výsledek trvalých chemických procesů v útrobách Země.

Nicméně pokud k probuzení vulkánů v české kotlině opravdu dojde, budou to britští vědci vysvětlovat černou uhlíkovou stopou nás Čechů, kteří se přežíráme masem a naléváme hektolitry piva.

Kéž by se z české Milešovky stala sopka chrlící oheň a lávu dříve, než zemřu – rád bych konečně vyděl činný vulkán na vlastní oči. A věřím, že čecháčky to nezaskočí – ti vždycky najdou příležitost, jak se všemu dosyta zasmát. Svým neutuchajícím humorem přivádějí své přiopilé paničky do tak euforického transu, že hlasitě kejhají jako husy, až z toho uši zaléhají – i kdyby trakaře padaly.

Nejhorší je, když začnou grilovat a pařit v sousedství za plotem mé zahrady, pak mám po klidu, a i v těch největších letních parnech musím zavřít okna, jinak bych se nevyspal. Naštěstí je takových večerů zatím poskrovnu – moře tu žádné není, ani bary a pláže na předvádění opálených figur. Okolní louky, kde se pasou mufloni a ovce z místního statku, se k podobné exhibici nehodí.

Je vám už jasné, co ženy myslí tím, že chtějí mít vedle sebe muže se smyslem pro humor? Přes den totiž často kejhají žalostí nad svým diskriminačním údělem, tak si to večer musejí vykompenzovat kejháním z opačného pólu lidských emocí. A čím stupidnější jsou hlášky, jimž se řehotají, tím oprávněnější je jejich kejhání. Taky jak se nepopadat za břicho smíchy nad snahou mužů zaujmout tím, že se sami přihlouple zesměšňují? Jenomže kejhání jako kejhání – stále jde o iritující citové hnutí, které člověku bere klid a vnitřní vyrovnanost.

Ale vykládejte to našim ženám! Podle nich si v den, kdy si alespoň jednou zvesela nezakejhaly, vůbec nic neužily a jen se utápěly v otravné tísni všedního života. Tak snad je brzy běsnící vulkány z jejich letargie probudí a začnou tradičně u svých mužů hledat ochranu – humor, nehumor.