Zpěvy nemilosti XXV

Zpěv pětadvacátý

„Jsi tam? Proč neodpovídáš?“

Mrštil vztekle mobilním telefonem do kouta. To byla od ní už pátá SMS zpráva během jediného dopoledne. Na první tři ještě odpověděl – pokud možno ve stejně zamilovaném duchu. Na čtvrtou už neměl sílu a při páté mu došla trpělivost. V práci řešil dost složitý softwarový algoritmus a potřeboval se soustředit. Navíc palcem na tlačítka telefonu vyklepával texty SMS zpráv k smrti nerad. A vybavovat se po telefonu se stíhačkou, co si permanentně potřebovala ověřovat jeho zájem, mu působilo nemenší utrpení.

Ano, vyspala se s ním hned druhý den po jejich seznámení. To ovšem nepovažoval za dostatečný důvod k tomu, aby s ní byl od té chvíle permanentně ve spojení. Nebyl už žádný zajíc, měl toho dost za sebou a vztah k ženě rozhodně netvořil dominantní náplň jeho života. Je to už dávno, co se poprvé vážně zamiloval a jeho láska pro něho znamenala celý svět. O to těžší pak bylo jeho prohlédnutí a zklamání, když zjistil, že pro svoji milou není první ani poslední muž na této planetě.

Sexuální touha člověka spaluje, když pro ni nenachází vyústění. Stejně je tomu i s touhou po lásce. Ta první může být uspokojena technickými stimuly a dostatečnou představivostí. Ta druhá ztrácí na síle s každou novou zkušeností. Jiná věc je splynutí v bezmezné vzájemnosti a bezvýhradné důvěře. Leč on něco takového nikdy nezažil a nepovažoval to ani za možné. Ne, když si žena chce muže k sobě připoutat a využívat vytvořeného pouta ve svůj prospěch. A ne v situaci, kdy mu chce být ve všech ohledech rovna a odmítá respektovat jeho převahu.

Vzpomněl si na dobu, kdy ještě žádné mobilní telefony nebyly. Nepanovala snad tehdy mezi lidmi větší důvěra a vzájemná odpovědnost? Když se něco domluvilo, třeba na několik dnů dopředu, bylo nutné to dodržet. Jinak mohlo být vše dopředu ztraceno. Lidé také s patřičnou mírou spolehlivosti počítali a více si věřili, protože jim ani nic jiného nezbývalo. Člověk nemohl zmáčknout tlačítko a partnerovi se omluvit, kdykoli mu něco přelétlo přes nos. Zkrátka musel se na domluvené setkání dostavit a také se k němu patřičně naladit a přizpůsobit mu svůj program. Nepřijít a nechat druhého marně čekat se považovalo za zradu.

A dneska? V uších mu zazněl reklamní slogan mobilních operátorů: Connecting People. No to určitě! Lidé jsou tak zoufale propojeni, že ztrácejí pojem o tom, co znamená setkání dvou duší hledajících souznění ve vzácném a soustředěném naslouchání jeden druhému, ve vzájemném odevzdání v prostoru i čase – pro společný stůl i pro společnou chvíli za kontrapunktu dvou tlukoucích srdcí.

Pomalu se svezl s kolečkovým křeslem ke kraji pracovního stolu a vylovil zahozený telefon z kouta. Pak na něj pomalu a soustředěně napsal zprávu jako odpověď na poslední esemesku:

„Nejsem tu a neodpovídám – pracuji!“

„Sobče!“ zářil nápis na poslední SMS zprávě od ní – poslední pro tento den a možná i pro zbytek života.

Aby to čert vzal!