Zpěvy nemilosti XXX

Zpěv třicátý

„Sex je zlomyslnost boží,“ řekla mu jednou z jara u poháru cappuccina v zahradní restauraci. A bylo to nedlouho před tím, než ho po sedmi letech opustila. „Je naprosto jasné, že sex v manželství nemůže dlouhodobě fungovat,“ dodala.

Vyčítal si, že si vůbec kdy začal stěžovat na její chlad a odtažitost. Pak si vzpomněl, jak z ní kdysi vymámil její tajný sen o dokonalém orgasmu: Představovala si, jak jde sama lesem a narazí na cizího muže v černém plášti, který ji znásilní u stromu. Samozřejmě bez velkých hrubostí – sama totiž nemá sílu ani odhodlání k tomu, aby mu kladla účinný odpor.

Musím se usmívat, když ženy svým mužským partiím vykládají, jak k sexu potřebují lásku a vřelý vztah. Pochopitelně! Za co by jinak směňovaly svoji povolnost? Žádná žena neposkytne muži uspokojení, aniž by za to něco dostala: zajištěnost, vyhovování, péči, dary, ochranu, zábavu. Ovšem v případě, že jde o její vlastní uspokojení, dá přednost nezávaznému sexu, protože odpovědnost a ohledy vůči partnerovi ji svazují v prožívání orgasmu.

Hlavní hrdinka slavného erotického filmu Emmanuela radí zamilovanému páru: Chcete při milování prožívat nejvyšší rozkoš? Pusťte mezi sebe třetí osobu! Ovšem povahu ženské sexuality lze nejlépe rozpoznat ze satirických děl autorů z počátku císařského Říma. V nich ženy, především urozené, jež se nemusí starat o chléb vezdejší a při svém postavení od svých manželů, pokud vůbec nějaké mají, nepotřebují zajištěnost ani oporu, projevují ty nejfrivolnější sklony, aby uspokojily své žádosti milostné lásky.

Římský básník a satirik Decimus Iunius Iuvenalis barvitě líčí zkaženost žen oddávajících se lesbickým orgiím pod rouškou tajemného kultu: „…kdy píšťala chtíče jitří, kdy zvuky a víno tak opojí ženy, že třeští, házejíce divoce vlasem, jak Priapem posedlé ječí. Jaká páření lačnost jim divoce lomcuje nitrem, když nad sebou ztratily vládu! <…> Potom však chtíče už nestrpí odklad a žena zjeví se v pravém svém světle: hned pokřik se roznese sborem v té skrýši: „Pusť sem muže, už volný je vstup!“ A zmešká-li milenec svou příležitost, pak žena z nouze vrhne se i otrokům v náruč „a není-li po ruce mužů, průtahů nechá, jen sehne svůj zadek a nastrčí oslu.“  

Mužům toužícím po jediné vyvolené ženě Iuvenalis radí: „Máš-li jen jedinou rád a máš-li dost pokornou mysl, potom sehni svou hlavu a jho své na šíji vlož si: nikdy nenajdeš ženu, jež váží si mužovy lásky!“

Podobného svědectví se lze dočíst ve spisech římského historika Cornelia Tacita, který referuje o rozmachu ženské nemravnosti a nevěry v dobách prvního století římského císařství – o nutnosti zakročit proti mužské zženštilosti a přímo řemeslné prostituci žen z nejvyšších kruhů. Jejich slavnou reprezentantkou byla Messalina – žena císaře Claudia. Témuž stoickému pohledu nezůstává nic dlužen ani Neronův arbiter elegantiarum Titus Petronius, který ve svém Satirikonu popisuje zálibu římských žen v gladiátorech a různých neotesancích nízkého původu.

Ženská zkaženost? Nepochybně, leč tříbí se tu síla ženské přirozenosti. Nebylo emancipovanějších žen než v dobách slávy Římského impéria. Rozumí se samozřejmě ženy ze svobodných patricijských rodů. Ne nadarmo v Řecku o pět století dříve hovoří Sokratův žák Xenofón o tom, že muž si musí v manželství ženu vychovat. Je to nejen v jeho zájmu, ale také jeho povinnost. K tomu si ovšem ve věku, kdy už si je jist sám sebou a umí poroučet, musí vzít ženu mladou a dosud nezkaženou – čím mladší, tím lepší.

Sex bude asi opravdu zlomyslnost boží, pokud tedy Bůh stvořil ženu jako člověka k obrazu svému.