Zpěvy nemilosti XXXI

Zpěv jednatřicátý

Přežijí muži jednadvacáté století? Přežijí století žen? Pokud něco v tom smyslu přežije, nebude to patrně muž, ale cosi, co se jen muži podobá. Navíc pouze prvotními pohlavními znaky. Ve svém století si ženy předsevzaly, že se vyrovnají mužům, že budou jako oni, lépe řečeno lepší než oni, protože prý humanističtější, empatičtější a mírumilovnější.

K tomu ovšem musely nejen začít pracovat na své maskulinní stránce, rozvíjet svůj jang, ale především začít potírat maskulinitu mužskou. Pravými muži zkrátka být nemohou a aby už nikdo nikdy nemohl prohlásit, že mužnost znamená ctnost, jež je předurčena vládnout, musely začít vládnout ony a všechny pravé muže postupně vykastrovat (přeneseně řečeno). Jak toho však dosáhnout?

Prvním krokem je naučit muže volně a bez zábran projevovat své city – samozřejmě navenek, a následně se podle nich chovat. Jinými slovy rozvinout „emoční inteligenci“ a řídit se podvědomím, svým vnitřním alter ego, tak jako ženy, pro něž nevědomí znamená směrodatnou intuici, jejich neporazitelný šestý smysl. Vládu nad všemi lidmi pak převezme univerzální a empatické já – tvárné a bezzásadové, soucitné a slabošské, nenásilné a submisivní.

Úkol je to dalekosáhlý a převratný, leč prostý: Veškeré lži, manipulace a propaganda sdělovacích prostředků k onomu alter ego směřují a je formují. Kdo se jím následně řídí, ten je „In“ a zapadá do konformního celku řízeného z finančního Olympu světodějnými elitami. 

A jaké na konci tohoto přerodu budou samotné ženy? Co dnes vidíme na televizních obrazovkách jako vzor ženskosti? Ženy bojovnice, ženy kulturistky, ženy vycvičené k tvrdosti a bezcitnosti, ženy velitelky a šéfky policejních sborů. A konkrétní realita (či konkrétní humor?) – ženy ministryně obrany: dokonalá ukázka válečné klauniády – Parkanová, Šlechtová, Černochová (Česko), Lambrechtová (Německo), Parlyová (Francie), Enströmová (Švédsko), Pinottiová (Itálie), Piquerasová (Španělsko), Soreideová (Norsko), Plasshaertová (Nizozemsko), Mogheriniová (Evropská unie). A to výčet tohoto panoptika moderních a válečnými barvami pomalovaných valkýr určitě není úplný.

Degradace evropské branné moci v přímém přenosu – a to se chce Evropská unie postavit Rusku? Ženy se ujaly role královských šašků, ovšem bez jejich důvtipu – tady končí veškerý humor. K tomu takový ministr obrany Kaikkonen si jednoduše odejde na mateřskou dovolenou ve chvíli, kdy se Finsko chystá vstoupit do NATO.

Britové dosud ženu coby ministryni války neměli (pokud mě paměť neklame). Zato premiérky jedna báseň: matka Theresa Mayová, nebo taková Liz Trussová, která konečně odhodila falešný stud, vyšla na pódium a zazpívala: „A já miluji vojáky – krásné, zdatné!“. Za scénu si zvolila Wall Street Journal, na jehož stránkách se vyznala ze své ženské touhy po silném rameni. Přičemž jejím mužným favoritem je zaprášený kovboj bez sentimentu v silném červeném pick-upu.

Zdá se, že u Anglosasů doposud mužnost na úbytě nevymřela. Jak by také ne, když jsou dosud ve vleku svého vlhkého snu o světové hegemonii, kterou sebrali kontinentální Evropě. Ta ovšem na úbytě skomírá a Trump bude asi poslední spasitel slavného Západu před tím, než ho skolí mužnost archetypální a vpravdě barbarská – muslimský chalífát pod stínovou vládou Židů.

Absurdní představa? Ó nikoli, pouze ad absurdum dotažená konspirační teorie a další Overtonovo okno. V podmínkách všemu otevřené společnosti už není absurdního vůbec nic.