Zpěvy nemilosti XXXIII

Zpěv třiatřicátý

„Bohů je osm druhů, zvířat pět druhů a člověk jen jeden druh,“ píše se v Avestě – nejstarší známé védské knize starých Sumerů.

Bohové tedy tvoří největší a nejrozmanitější skupinu živých bytostí, přičemž jsou to bytosti na vyšším evolučním stupni než člověk. Princip evoluce má pak co do činění z vývojovými stádii duše, která od svého prvotního stavu „jiskry života“ prochází mnoha inkarnacemi od zvířat k člověku až k božským stádiím života ve vyšších světech.

Pravdou je, že staří Slované znali sedmero úrovní nebes a cílem každé duše bylo ocitnout se v sedmém nebi přinášejícím nejvyšší blaženost. Podle toho by mělo být bohů sedm druhů. Osmý druh u Sumerů však mohl představovat démony – prastaré formy života existující před Velkým třeskem a vznikem světlé strany vesmíru. Podle této kosmologie totiž temná strana existovala vždy. Velký třesk pak znamenal emanaci světla do všech směrů od energetického středu Stvořitele, zrození Světlých bohů a vznik nového života na expandující světlé straně vesmíru.

Leč ať platí ta či ona kosmologie, včetně té naší poslední – vědecké, jisté je, že lidská forma života je pouhý evoluční mezistupeň inteligentních bytostí – a to ten nejnižší. Duše v lidské inkarnaci nabírá první rozumové zkušenosti a první poznatky o zákonech života a vesmíru. Smyslem tohoto poznávání proto není dosáhnout dokonalé harmonie a ráje na zemi, nýbrž projít si očistcem v podmínkách základní školy duchovního zrání.

Život člověka tudíž nikdy nebude a priori blažený. Měl by se však v jeho průběhu naučit, za jakých podmínek a na jaké duchovní úrovni je blaženost vůbec možná, a tak se připravit na inkarnaci do vyšších světů. Pokud se nepoučí, bude si muset základní školu života zopakovat novou inkarnací do téhož slzavého údolí. Smyslem osvěty lidstva a jeho vedení k dobrosti proto je, aby člověk měl dostatek podnětů k sebevýchově, sebekázni a duchovnímu zrání.

Otázka do pranice: Je snad populační exploze důsledkem lidské přízemnosti a degradace, při níž většina duší propadá zpět na první vývojový stupeň jako propadlíci v základní škole? Nic bych za to nedal. Nicméně napovídá tomu védské učení o čtyřech involučních cyklech lidské společnosti, při nichž se snižují schopnosti člověka a zkracuje věk jeho dožití. (Ve zlatém věku se prý lidé dožívali sto tisíc let, ve stříbrném deset tisíc a v bronzovém tisíc – židovská Bible hovoří o praotcích starých devět set let, což zřejmě není chyba v počítání času.) Dnes se nacházíme v posledním temném cyklu nazývaném hinduisty kalijuga (podle bohyně smrti Kálí) – v něm je život většiny lidí bolestný a krátký.

Involuční proces lidstva rovněž potvrzuje vývoj duchovních nauk a náboženství v průběhu posledních tří tisíciletí. Všechny nábožensko-filosofické systémy se postupně odvracejí od rozumové stránky člověka a promlouvají k jeho emocionální podstatě. Jinými slovy rezignují na faktická učení a volají po lásce – lásce k bližnímu, lásce k Bohu (k Buddhovi, ke Krišnu). Snaží se tak spasit svět před nadvládou chtonických božstev neboli démonů. Typickým příkladem takového božstva je Demiurg stojící u zrodu našeho rozumářského věku.

Nepopiratelným znakem současné degradace člověka je apel na dětskou čistotu duše – zženštilé spirituální nauky hovoří o neposkvrněné duši jako o čistém nepopsaném papíře, o ryzí emocionalitě nepokažené škrábanicemi negativní zkušenosti a neohrazené valem situačních (behaviorálních) konstrukcí mysli.

Tím se už lidské individuum dostává na úroveň zvířete řízeného prostými instinkty bez vědomí souvislostí. Proto tak rádo žije se zvířaty. Není pro ně zřetelnější ukázkou blaženosti nad dobře živeného a rozverně poskakujícího psa, co radostně vrtí ocasem, ať prší, svítí slunce, nebo padají trakaře.