Zpěvy nemilosti XXXIV

Zpěv čtyřiatřicátý

Z okna mé poustevny hledím na úchvatnou scenérii přírody a poslouchám Bachovy koncerty v podání Trevora Pinnocka – virtuózní interpretace přepisu Bachovy instrumentální hudby pro sólový part cembala za doprovodu smyčců.

Jestli jsou Anglosasové v něčem dobří, tak ve schopnosti učinit z libovolného zábavního artiklu velký byznys: britská nahrávací studia zbohatla na prodeji nosičů anglické popmusic a nyní v jejich režii dominují čelní angličtí interpreti barokní hudby hrající na historické nástroje. Christopher Hogwood, John Eliot Gardiner, Trevor Pinnock si najímají do studia ty nejlepší instrumentalisty z celé Evropy, aby v nich nahráli italskou a německou barokní hudbu v tom nejlepším zvuku a provedení. Velký počet vypálených kopií a komerční úspěch takového nákladu je pak nasnadě.

V hlubokém hudebním rozpoložení vnímám mystérium samoty, skrze jehož magickou clonu ke mně jakoby z velké dálky doléhají projevy lidské reality: účty za energie a telekomunikační spojení se světem, sporadické útoky obchodních šmejdů bažících po mém důchodu – a jako třešnička na dortu vymahačská obsílka z bytového družstva „Pokrok“ na úhradu členských příspěvků za desítky let zpětně.

Podotýkám, že žádný družstevní byt již čtyřicet let nevlastním – pouze mi jeho prodejem z právního hlediska údajně automaticky nezaniklo členství v družstvu, kteréžto jsem právoplatně neukončil, a tudíž dlužím družstvu nemalou částku.

Ach ano, málem bych ve své oáze klidu a smíření zapomněl: žijeme přece v právním státě a v něm je vše podřízeno zákonům, které na nás ušili mocní tohoto světa. A šiky právníků hájí zájmy každého, kdo v tom umí chodit. Právní stát je také výmysl Anglosasů a mocný bič na občany západní civilizace.

Britský whigský právník (rozumí se člen první britské politické strany whigů, vedle níž v parlamentu zasedala první opoziční strana toryů) a ústavní teoretik Albert V. Dicey jako první formuloval tři principy, o které se právní stát musí opírat: 

• Nikdo nesmí být trestán ani omezován, pokud neporušil zákon.
• Každý je subjektem práva, tedy nikdo nestojí nad zákonem.
• Vláda lidu (demokracie) musí být založena na vládě práva.

Samozřejmě ani slovo o tom, kde se za diktátem zákonů ukrývá spravedlnost. Tato vylhaná past sklapne nad každým, kdo se vzpírá nespravedlnosti. Vymáhání principů právního státu se dokonce stalo kladivem komisařů Evropské unie na neposlušné státníky odporující bruselské diktatuře.

Mocenské páky právního státu ovšem nejlépe fungují na nepodvolených rebelantech odporujících liberálně demokratickému režimu. Metoda je prostá: uvalit na protivníka nálepku extremistického ničitele demokracie, a tak ho zbavit práv. Kdo chce měnit, musí nejprve ničit – teoreticky i prakticky. Jak prosté! Musí proto zasáhnout ničitelé ničitelů: Nejprve cenzurou a pak fyzickými represemi. Jediné pozitivum na celé věci je, že každý ničitel nakonec zničí sám sebe.

Nejlepší ochranou před právním státem je umění demokrata spočívající ve dvou pevných zásadách:

• Obezřetně se zapojit, když je to třeba.
• Obezřetně si odsednout, když to začíná smrdět.

Podobně funguje i legislativní proces: Zákonodárci z jednoho a téhož člověka poprvé učiní světce a filantropa, podruhé zločince a zloducha – podle toho odkud a kam vítr vane. Nejprve vanul z východu na západ, pak ze západu na východ. A dnes se jako na potvoru zase obrací od východu na západ.