Zpěvy nemilosti XXXVI

Zpěv šestatřicátý

Jednoho rána vyšla paní domácí na dvůr, aby dala nažrat fence Doně, a co nevidí: na zápraží zardoušená slepice a nad ní vítězoslavně vrtí ocasem řečený pes. Dona byla velšteriér – lovecký pes manžela paní domácí a nimroda, co se s ním marně pokoušel složit zkoušky na norníka. Tak se z něho stal pes zahradní. Noční zloděje by neuhlídal, zato nadělal spoustu škody.

„Propánakrále, Dona, cos to zase provedla!“ zalomila rukama paní domácí a s hrůzou pohlédla na zřetelnou cestičku vyznačenou chomáčky a pírky z nebohého kura. Vydala se po ní ohledat, odkud že slepice pochází, načež dorazila k plotu zahrady, kde se střetla se sousedkou, která jí šla od kurníku po stejných pírkách naproti. V tom místě Dona v noci podhrabala drátěný plot – a vytoužený přístup ke kotcům se svůdnými ptáky se jí tak otevřel.

„Co se stalo s mojí nejlepší kvočnou? To zase ten váš zuřivý pes, že jo? Naposledy tu trhal ježka, až měl mordu celou od krve – bodliny nebodliny.“

„Velice se omlouvám,“ špitla provinile paní domácí, „já vám tu slepici zaplatím.“

„To by uměl říct každý,“ odsekla sousedka podrážděně. „Za humny nám tu zuří válka a dobrá nosnice je k nezaplacení … My tady víme, co jste zač, jako ten váš manžel – dezolát, co se angažuje na ruské sociální síti… že se nestydíte!“

„Heleďte, té slepice je mi líto, ale do mýho manžela se nenavážejte, jasný? Pořád lepší než ten váš politruk, co se nemůže nabažit toho falešnýho Masaryka na Hradě. Kdyby takoví jako on neštvali proti Rusku, žádná válka nebude.“

Tvář za plotem zbrunátněla: „Žádný politruk, vážená paní, ale vystudovaný politolog, nepleťte si pojmy s dojmy.“

„To máte jedno, všichni jsou to bývalí politruci nebo estébáci. Neabsolvoval náhodou VUML nebo školení na Fulbrightově TEA párty v Americe?“ opáčila světácky paní domácí.

(Pro neznalé uveďme, že VUML je zkratka pro Večerní univerzitu marxismu-leninismu a TEA zde znamená Teaching Excellence and Achievement – americkým státem financované školení zaměřené na gender, klima a mediální gramotnost neboli jak rozpoznat dezinformace.)

To ovšem sousedku rozpálilo do běla: „Tak to prr… Tohle si nedovolujte, nebo budete svých slov litovat. Na takový ptáčky máme háčky, víte to?“

„Jako že mě udáte na policii, aby mě tam pověsili za žebra do průvanu? Na háček si pověste tu vaši hubenou slípku, ráda vám ji vrátím – ani tomu psovi nechutnala… poroučím se.“

„Počkat!“ vypískla sousedka. „Buďte tak laskavá a zavolejte mi vašeho manžela!“

„Není doma.“

„V neděli ráno?“

„Jo, brzy po ránu navlékl uniformu, popadl pušku a vyrazil do revíru k hranici. Teď tam někde sedí v kukani a čeká na černou zvěř, co tam tudy migruje.“

„Kristepane,“ zděsila se sousedka. Hlavou jí probleskly komentáře z televize: ruský agresor, najatý diverzant, Putinův žoldák, rasistický terorista: „Snad tam, proboha, nestřílí běžence.“

„Co vás nemá, střílí jenom černý prasata.“

„Ale podle čeho soudí, že jsou to černý prasata? Nejsou snad lidi jako my?!“

„Podle růžovýho rypáku a černých štětin za ušima…“ odvětila paní domácí lakonicky už jen přes rameno.