Zpěvy nemilosti XXXVII

Zpěv sedmatřicátý

Od věků platí: Kdo nezná vlastní minulost, nemá ani žádnou budoucnost. Rád bych zvěděl, kdo měl zájem na tom, aby tisícileté letopisy Slovanů před příchodem Cyrila a Metoděje skončily v propadlišti dějin. Představa, že zmínění věrozvěsti přinesli Slovanům písmo a pozvedli je z nevědomosti divošských kmenů, je naprosto absurdní. Současní historici snad nemají ani ponětí o slovanských runách a bukvici? O rozvinutých městech a severských pyramidách starších než Babylon a pyramidy egyptské?

Mluvím tu o „dřevních dobách“, kdy země Slovanů oplývala dřevem a ten se jako ideální materiál používal ke stavbě příbytků i pohanských chrámů. Bohužel jde o materiál, který snadno podléhá zkáze a pozůstatky dřevěných staveb nemají šanci přečkat staletí, aby se nad nimi mohli rozplývat současní archeologové a cucat si z prstu hypotézy o jejich obyvatelích. Je to snad důvod k popírání slavných dějin Slovanů a jim rasově spřízněných Árijců coby nositelů počátku kultury pozemských civilizací?

Pouze naivní žáček zkostnatělého učitele dějepisu může uvěřit pohádce o Mongolech, kteří vyděsili celou Evropu svými tatarskými nájezdy. Jakže? Jakýsi Čingischán sebral hloučky nomádů kočujících po rozlehlých stepích Mongolska a vytvořil z nich stotisícovou armádu, která ovládla půlku Asie a Evropy? Zajistil vojenský výcvik bojovníků, veškeré zásobování obrovské lidské masy jídlem, zvířaty a zbraněmi a složitou logistiku tažení – to vše na obrovském území tisícileté Rusi, jejíž obyvatele si násilím podmanil?

Nemá smysl, abych se zde rozepisoval o slovanských rodových državách, jejich chanátech a chánech zastávajících funkci velitelů branné moci, knížatech volených nejlepšími muži rodu a čingischánech nesoucích toto označení jako hodnost vrchního velitele spojeneckých vojsk v dobách globálního ohrožení Slovanů křižáckými výpravami z katolické západní Evropy.

Nemá rovněž smysl, abych se zde rozepisoval o Velké Tartárii – pravlasti všech Slovanů, jíž dala jméno řecká nadutost, která mocné a neporazitelné Slovany vnímala jako zplozence Tartaru – děsivé příšery z podsvětí. Darmo bych vyvolával démony kognitivní disonance v lidech věřících jediné oficiální pravdě.

Přesto se musím ptát: kdo měl zájem na tom, aby největší, nejvyspělejší, nejmocnější a nikým neporažená říše Slovanů zmizela z historického povědomí lidstva? A kdo má dnes zájem na tom, aby stejně neporazitelná dědička této říše Svatá Rus znovu krvácela ve jménu morálně rozložené západní civilizace?

Ó ne, ne, nebudu ukazovat prstem na církve, panovníky, dokonce ani na samotné historiky či politiky. Na vině je ten, kdo všechny tyto společenské formy a struktury stvořil, ten, kdo tisíce let lidskou společnost modeluje a na ní parazituje. Myšlený viník nemá jméno, protože si po staletí uzurpoval moc i nad lidskými jazyky. Za doby svého působení však utržil řadu přezdívek: Kostěj, Ureus (had), Nammu (bohyně-matka), Horus (Horovo oko), Satan, Demiurg atd…

„Kam nám unikly dějiny,“ ptá se Martin Heidegger, „že se mohou noviny a partajničení roztahovat jako jejich strážci?“ A pokračuje: „Lidé, jejichž nosy větří nanejvýš tak ‚pozítří‘ a kteří mají každopádně ještě na jazyku ‚předevčírem‘, se tváří jako znalci a tvůrci ‚nové skutečnosti‘.“

Tentýž filosof tvrdí, že dnešní lidstvo stojí před závratným úkolem – přivodit návrat ke své původní velikosti a zamířit k počátku. K tomu dodává: „Směřování k počátku znamená, že počátek musí být znovu objeven. Člověk byl vržen kupředu a nutně začal bloudit.“