Zpěvy nemilosti XXXVIII

Zpěv osmatřicátý

Evropa je mrtvá, stala se z ní zahnívající mršina bez rasy ohlodávaná zahnědlými parazity. Její slavná města kypí kvasem bezprizorních tuláků, zevlounů a turistů bez kultury kochajících se kulturními pamětihodnostmi, jejichž duchovní obsah i smysl dávno odezněly. Pouze polonahé ženy dychtící po zážitcích, flirtu a vytržení z nudy jim dávají nádech pulsujícího života, jemuž tyto fanynky velkoměstských mejdanů udělují nejvyšší známku kulturního vyžití. Za toto „vyžití“ jsou ochotny zaplatit celý majlant a poslat k šípku domácího partnera ožebračeného jejich žádostmi.

A důsledek? Trefně to vyjádřil český básník Ivan Diviš žijící na Západě v emigraci: „Před našima očima vyvstává nový člověk, nový lidský typ: všedebil.“ Žádný hloupý Honza, co jde skolit zlého draka, aby nastolil spravedlivý (ne)řád, při němž jsou si všichni rovni. Kdepak! Je to mnohem horší: před námi defiluje bezduchá masa rozpolcených liberastů – tj. liberalismem postižených kreatur zvíci morální zdechliny, pro něž věže náboženských svatostánků představují pouze falický symbol, černý pyj – kult všech emancipací rozjařených blondýnek.

Člověk je „produkt a výraz krajiny, jí se oddávající, proti ní se potvrzující, neboť se živí zemí, jíž se zase stane…Její osud (krajiny) se zrcadlí v lidské existenci, která na ní trpí a proti ní se prosazuje.“ Tak mínil filosof dějin Oswald Spengler. Je s podivem, co lidi dnes neustále pudí vyrážet do světa v situaci, kdy se svět hrne za námi – permanentně se nám vnucuje zprostředkovanými scenériemi zpráv a filmů, převzatými vzory a přízemním způsobem života. Přitom z krajiny se stal pouhý kolorit konzumního přivlastňování, víkendových výletů za sportem a turistickými atrakcemi.

Současný člověk určující charakter společnosti je produkt velkoměsta formujícího výraz jeho duše – velkoměstský nomád bez domova a bez identity, osamělý v davu, a proto ustavičně dychtící po nových kontaktech a zážitcích, v nichž ovšem nenachází ukojení svých nutkavých potřeb.

„Blízkost bez nutnosti plodí nenávist,“ mám-li citovat téhož Spenglera a vypůjčit si jeho další myšlenku: „Čím méně kdo potřebuje jiné, tím je silnější.“ Jinak řečeno: buď máme kolem sebe své blízké nutně, anebo je nemáme vůbec. Nic mezi tím neplatí. Buď je nám krajina domovem, nebo jsme lidé bez domova a svůj rodný kraj, svou vlast lehkovážně přepouštíme cizákům a globálním démonům Západu za falešné přísliby existenciálních (ne)jistot.

Člověk není anděl ani zvíře. A dnes s určitostí platí: Kdo chce stvořit anděla, stvoří zvíře. Kdo chce být andělem, stává se zvířetem.