Zpěvy nemilosti XL

Zpěv čtyřicátý

Znaven podzimní procházkou nastoupil do městského autobusu. Padal již soumrak, když ho něco naléhavého vyrušilo z rozjímání. Autobus zrovna přijížděl k jedné z hlavních křižovatek nedaleko centra, kde vozovka z jedné strany oddělovala velkou travnatou pláň od severní části metropole. Rozhlédl se prostorem pro cestující. Byl poloprázdný a nic zvláštního se nedělo. Lidé mlčky komíhali těly v souladu s pohyby vozu. Dva muži stáli opodál zavěšeni na držadlech u stropu a o něčem diskutovali.

Jeho neklid však stále rostl, až ho donutil pozorněji se zahledět do šera za oknem. To, co spatřil, působilo jako magický přízrak. Z poklidné atmosféry v autobuse a na pozadí doznívajících myšlenek ohromeně pozoroval obludnou temnou hmotu, jež se valila pomalu v rozvětvených proudech do všech přilehlých ulic jako hustá láva úžlabinami sopečné hory.

Teprve při dalším pozornějším pohledu rozeznal na chodníku semknutý dav lidí, kolem jehož čela právě autobus projížděl. Kvapně začal zpytovat paměť a probírat všechny zprávy a zprávičky z tisku nebo z úst lidí, které by mluvily o důvodu podobného srocení lidu. Jeho obludný, jednolitý a tichý proud, tak se alespoň z autobusu jevil, ho fascinoval a čím více se utvrzoval ve vědomí, že žádná příležitost oslav, demonstrací nebo čehokoliv jiného není, propadal nedůvěře ve vlastní bdělost.

Zabrán do změti fantaskních myšlenek se mechanicky zvedl veden podvědomým impulsem příští stanici přestoupit na tramvaj. Brzdy autobusu zaskřípěly a on se připravil k výstupu na schůdky u dveří vozu.

Co však následovalo, ho úplně vyvedlo z míry. Dveře se syčivě otevřely. Vykročil vpřed a... Narazil do stěny. Zmatené zaváhání. Nato se stěna pohnula proti němu a srazila ho zpět na schody. Teprve v příštím okamžiku uslyšel mohutný řev lidí a vnímal postavy, jak se draly okolo něho a přes něho dovnitř autobusu, zatímco bezmocně ležel na schodech.  

Celý bez sebe překvapením a za schizoidního mumlání těžce povstal a s nohama na posledním schodu vozidla se vší silou opřel proti davu ve snaze vystoupit na pevnou zem postrkován ze strany na stranu lidskými těly. V urputném boji se ovšem nepohnul ani o píď.

V tom jím pohnula strašlivá zuřivost, která hraničila s odhodláním utkat se na život a na smrt s celým městem nepřátel. Podařilo se mu obrátit se zády k neurvalé mase, oběma nohama se opřel o nejvyšší schod a zabral. Hmota těl povolila. V nastalého zmatku vznikl průlom, kterým se mu s velkým úsilím podařilo prodrat do volného prostoru, rukama přitom hrabal do všech stran jako šílenec. Podvědomě sotva vnímal hysterické výkřiky a nadávky lidí na vlastní adresu.

Když stanul na volném chodníku, vzdor ho donutil zastavit se. Pár lidí zmenšeného chumlu přede dveřmi autobusu za ním vrhalo zlostné pohledy, ale všichni se hleděli vecpat do již tak přeplněného vozidla.

Stál tam jako zkoprnělý a v hlavě si rovnal myšlenky. Kolem stále proudilo množství lidí, rozvášnění výrostci s prapory, opilí muži, všude samý hluk, sprostá slova, křik, surový řehot. Konečně si uvědomil, že stojí nedaleko fotbalového stadiónu.

Sparťani jsou hovada...Slávisti jsou volové...Sparťani jsou krávy...Slávisti jsou telata...

Všichni jsme patrně dobytek, pomyslel si.

Na tramvaj nepřestoupil. Domů šel pěšky. Dorazil před půlnocí. Usnul až k ránu. Nezdálo se mu o ničem. Byla neděle. Pršelo.